Assassin’s Creed – zdlouhavá hra s diváckou důvěrou

0
28.12.2016 at 12:00  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Michael Fassbender, Marion Cotillard a režisér Justin Kurzel přesedají ze Shakespeara k videoherní adaptaci. Za parkourového běhu pohřbívají šanci na filmovou sérii.

 

   Nebudeme v této recenzi rozebírat, zda jsou opravdu všechny filmy podle videoher špatné, ba katastrofální. Fakta svědčí především o nepřízni kritiků a neochotě diváků zhlédnout je v kinech. Každopádně je nepopiratelné, že se ke každému novému přírůstku přistupuje již předem s velkou skepsí.

   Podle agregátorů recenzí Rottentomatoes a Metacritic je evidentní, že americké kritiky nepotěšila ani adaptace mimořádně úspěšné série Assassin’s Creed. Po přečtení vzorku textů lze u těchto kritiků zpozorovat jistou neochotu na tento druh filmů chodit, přemýšlet o nich a sdílet své postřehy. Patrně jen u recenzí pokleslých hororů a vulgárních komedií lze nalézt podobnou stručnost a předpojatost. Jindy skvělí kritici se při setkání s videoherními adaptacemi nechávají často unášet emocemi. Zatímco mnozí stále čekají na pomyslný průlom videoherních adaptací, americká filmově kritická obec se jimi zdá být už znuděna a někdy vyloženě naštvána.

assassins-creed-1

   Nějaké formě očekávání se samozřejmě nelze vyhnout. Ale měli bychom nechat po celou dobu filmu symbolicky i doslovně otevřené oči. Zde k tomu vybízí australský režisér Justin Kurzel. Jeho celovečerní debut Snowtown (2011) vyhrál mnoho mezinárodních ocenění a adaptací Shakespearova Macbetha (2015) s hvězdami Michaelem Fassbenderem a Marion Cotillard na sebe upozornil o něco širší veřejnost. V obou snímcích prokázal určitou rafinovanost a obzvlášť Macbethem ustanovil jisté autorské trademarky, které jsou v jeho nejnovějším snímku k vidění.

 

Jablko nepadlo daleko od stromu

   Callum „Cal“ Lynch (Michael Fassbender) byl usvědčen z vraždy a odsouzen ke smrtící injekci. Z cely je vysvobozen organizací Abstergo, jejímž cílem je zmocnit se legendárního artefaktu jménem Jablko Ráje a s jeho pomocí vymýtit ze světa násilí. Doktorka Sofie (Marion Cotillard) Calovi vysvětlí, že byl unesen jako potomek asasína Aguilara z 15. století, a tudíž jeho DNA obsahuje informace, s jejichž pomocí mohou předmět najít. Při napojení na přístroj Animus Cal opět prožívá Aguilarovy vzpomínky a účastní se vražedných akcí, které vedou k ukořistění Jablka. Záměry šéfa Absterga Rikkina (Jeremy Irons) ale očekávaně nebudou tak čisté, jak bylo Calovi sděleno.

   Zápletka je přehnaná a v mnoha ohledech nesmyslná, ale určitě byla možnost, jak jí vnuknout jistý řád. Assassin’s Creed právě v tomto mimořádně zásadním bodě selhává. Rozkrýt obrovskou zmatečnost vyprávění vyžaduje trpělivost a stejně jako v případě samotného filmu to bohužel není moc vtipná záležitost.

assassins-creed-4

   Assassin’s Creed tematizuje Calův úděl jako pohled na dějiny násilí. Calova minulost, v níž jeho matka zemřela násilnou smrtí, a on sám v dospělosti zabil, se mu připomíná při napojení na Animus. Svým způsobem se v kůži asasína dozvídá, že je v něm násilí zakořeněno přímo rodově. Po mnoha zabitích v Animu přichází dějový zvrat, v němž Cal dostane příležitost pohlédnout na násilí jako na vysvobozující čin. Následně se sám se sebou usmíří a vezme svůj život do vlastních rukou.

   Tento popis vlastně skýtá vzorový vývoj klasického protagonisty, v němž skrze konfliktní situaci musí jedinec přijmout svůj úděl a triumfovat nad nepřáteli. Snímek Assassin’s Creed, pronásledován odkazem brutální, ale uhlazené herní série, zaujímá k této etice násilí účelově sebereflexivní postoj. Násilná cesta zde není samozřejmostí, musí se nad ní kvůli Calově minulosti kontemplovat. Film ovšem téma nijak neprohlubuje a uvědomělostí míra ozvláštnění končí. V případě Rikkinovy věty „dějiny jsou dějinami násilí“ je poté nejasné, zda jde o vyjádření snímku a jeho pohledu na dějiny nebo čistě o prohlášení Rikkinovy postavy. V prvním případě by šlo o svůdně reduktivní pohled na historii, kterou by film jakoby ospravedlňoval svoji existenci.

 

Vrah bez charakteru

   Mátožným průvodcem po této linii je postava Cala. Není zrovna obvyklé, aby pevně motivovaný a rozhodnutý protagonista nastoupil až v samém vyvrcholení vyprávění. Cal je dlouhou dobu – na současný hollywoodský blockbuster skutečně dlouho – velmi pasivní figura manipulovaná zájmy vyšší moci. Nedostává tím ani možnost být definován svým jednáním. To, že se za vraždu octl v cele smrti, by mohlo nasvědčovat tomu, že máme co do činění s jakýmsi antihrdinou, ale ani toto označení Cala nevystihuje. K zabijáckým návštěvám minulosti se staví s opovržením a nic nepoukazuje na nějaké morální poklesky. Prohlášení „jsem agresivní člověk“ je ojedinělé a do ztracena jdoucí snaha ukázat Cala jako neurvalého sympaťáka. Jeví se povětšinou jako výjimečně mdlá osobnost. Je to hrdina pro všechny a pro nikoho.

assassins-creed-3

   Během filmu Cal vstupuje do Animu celkem třikrát. V těchto scénách dostaneme možnost exkurze do Španělska roku 1492 (volba roku není náhodná). Povaha těchto pasáží je čistě akční. Ve dvou případech jde o získání MacGuffinu, jednou o útěk před nepřátelskými templáři. Protože se jedná o izolované akční scény, nemáme šanci vidět kontext dobytí Pyrenejského poloostrova a krvavá válka mezi křesťany a muslimy tedy dostává pochybný ráz spektakulárního katalogu skákání a bodání. Pro soudržné vyprávění je však škodlivější, že se musíme vždy smířit jen s kratičkou expozicí a ve dvou prvních případech akční exkurze končí rázným utnutím a návratem do přítomnosti.

    Film se neobtěžuje seznámit nás s postavami z 15. století, těžko mu to lze ale vyčítat, pokud by byl stejně úspěšný jako u postav z přítomnosti. Pro Marion Cotillard není sice doktorka Sofie příležitost šaržovat tak ostudně jako v jiných blockbusterech, u takto nulové figury ale nedostává možnost hrát vůbec. Dvojice Jeremy Irons a Charlotte Rampling je tu pak jen od toho, aby naplnila konto svým vnoučatům.

 

Umění neumět vyprávět

   Kurzel je při režírování akčních scén nováček, v případě Assassin’s Creed se tak nejspíš musel spoléhat na pomocníky a připravenou choreografii. Jeho pojetí bojů a parkouru nelze při hodnocení zcela zatratit – především probouzí z letargie dlouhých dialogových scén, ale přehlednosti za rychlého stříhání není učiněno za dost. Záběry spojuje tedy často hlavně rytmická a moderní hudba režisérova bratra Jeda Kurzela.

   Jestli nějaká poloha snímku přechází z nijakosti a nevyužitého potenciálu do perfektní pokleslosti, je to přímočarý a danbrownovsky směšný plán záporných postav. Tuto zápletku, která měla hrdinovi vnuknout řádnou motivaci a v průběhu zamíchat vztahy mezi mnoha postavami, nelze nijak omluvit. K salvě smíchu už jen zbývalo, aby v závěru jedna z figur zvedla k nebi varovně pěst a zlověstně zvolala: „Já se ti pomstím, Cale Lynchi!

assassins-creed-5

   V těch několika pozitivních ohlasech na Assassin’s Creed občas zaznívá názor, že disfunkčnost vyprávění, nejasné motivace postav a jistá nejednoznačnost jsou ve skutečnosti vědomým vkladem uměleckého režiséra. Je lehké takto popsat „umělecký film“ jen na základě odchylek od klasického filmu. Dívat se na všechna selhání v moři jinak stoprocentně přijatých pravidel tradičního vyprávění jako na autorovu vizi, by asi ale bylo dost pokrytecké. Assassin’s Creed neposkytuje dostatek důkazů, že je vědomě anti-hollywoodský blockbuster. Naopak se nabízí mnoho argumentů, proč jde o obyčejné slepé střevo skoro stoletím prověřeného systému.

(4/10)

 

Jak to vidí Mary

   Kdybych chtěla být zlá, mohla bych napsat něco o tom, že je to zprasený mix Matrixu a danbrownovských slátanin, ale vidím za filmem hodně námahy a piplání. Kurzel pokračuje ve svém výrazném vizuálu a opět nabízí fantaskní výjevy a mluvné postavy, kterým zůstala shakespearovská serióznost. Přibyly parkourové honičky jako v Princi z Persie, ale celková atmosféra je opravdu smrtelně vážná, co může ve spojitosti se zápletkou o Rajském jablku (zdravíme Anděla Páně 2!) působit směšně. Oceňuji však, že tahle videoherní adaptace neotravuje neustálými vtípky a má nějaké myšlenkové podhoubí, byť nedostatečně rozvinuté.

   Bohužel je motivace hlavní postavy podobně nepropracovaná jako v prvním díle série AC. Scenáristé prostoduchého barmana změnili v namakaného vraha s tragickou minulostí, k níž se však vrací jen nahodile a hlavně nedostatečně. Postavy zbytečně deklamují věci, které jsou zcela zjevné (viz scéna s obrazem, kdy musí být řečeno, že na plátně hoří oběti inkvizice, kdyby si třeba někdo myslel, že v sídle templářů je malůvka fajrujících vater na buřty). Neuspokojivé je také vykreslení ostatních asasínů v Abstergu, které vyvolává mnohé otázky. (To jsou všichni mistři bojových umění? Proč je tedy hlídají obyčejní sekuriťáci z Tesca? Proč jsou v objektu zbraně jejich předků?). Podivně rozmělněné motivace a hlavní zvrat, který je odhalen de facto v úvodních titulcích, kdy se dozvíme, co Jablko dokáže, znemožňují jakékoli překvapení nad tím, co Irons celou dobu chystá. Většina stopáže se odehrává v přítomnosti a do 15. století skočíme jen třikrát, což se ukazuje jako nešťastná volba.

   Lze také namítat, že Kurzel volí jen akční scény bez širšího kontextu doby, které poněkud nelogicky utne v nejnapínavějších momentech a ke kterým se už nevrací. Kameraman (Temný případ, Macbeth) si až příliš potrpí na příšeří (3D nebrat!), a to mají ještě postavy kapuce, ale honičky a souboje jsou vzrušující a dynamické. Nechybí známé herní atributy jako vystřelovací dýky nebo skok důvěry, aniž by z toho byl úslužný fanservice jako třeba v Rogue One. Fassbender chce chvíli Cotillardovou uškrtit, vzápětí s ní koketuje a na konci si nesmyslně strhne tričko a připojí se k Animu, ale i přes vyjmenovaná negativa v tom nelze nemít zalíbení a říkejte tomu třeba guilty pleasure, byť rozhodně nejde o béčko. AC je mixem artu s nekomunikativními postavami a detaily na tváře postav a blockbusteru za 125 milionů a já doufám, že existuje nějaký Director’s cut, který oba přístupy spojí ještě mnohem lépe.

P. S. Výborná je zneklidňující hudba od režisérova bratra, Kanye naštěstí absentuje.

(7/10)

Foto: CinemArt

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: Assassin’s Creed

Režie: Justin Kurzel; Scénář: Michael Lesslie, Bill Collage, Adam Cooper

Hrají: Michael Fassbender, Marion Cotillard, Jeremy Irons, Brendan Gleeson, Michael Kenneth Williams, Charlotte Rampling, Brian Gleeson, Ariane Labed

Žánr: sci-fi/akční; Země původu: USA / Velká Británie / Francie / Hong Kong; Stopáž: 115 minut

Premiéra: 29. prosinec 2016

Assassin's Creed plakát

Přečteno: 367x

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Často zlákán klasickým i Novým Hollywoodem. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii, filmové deníky, spirituální film a slow cinema. Student filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.
Marek Koutesh

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Pasažéři – znepokojivá love story mezi hvězdami

Co byste dělali, kdybyste se omylem probudili z hibernace a čekala vás osamělá cesta vesmírem dalších devadesát let?      Zápletka...

Zavřít