Co byste dělali, kdybyste se omylem probudili z hibernace a čekala vás osamělá cesta vesmírem dalších devadesát let?
Zápletka filmu Pasažéři je docela jasná. Vesmírná loď veze náklad pasažérů na vzdálený obyvatelný svět, který mají osídlit. Vše na lodi je zautomatizované a lidé jsou uvedeni do stavu hibernace, aby 120 let dlouhý let přežili. Naneštěstí vesmír je dostatečně záludný, aby přechytračil i všemožné bezpečnostní opatření samořiditelného stroje. Jedna porucha pak vede k druhé. To se pak stane, že se jeden z pasažérů omylem probudí o devadesát let dřív a nemá jak to napravit. Možná nezbývá než se smířit s osamělým osudem. Pak ale na palubě narazí na ženu.
Tvářemi vesmírné výpravy se staly hollywoodské hvězdy Chris Pratt a Jennifer Lawrence, jejichž záře v současné době dosahuje dost možná vrcholu a je otázka, jak dlouhou jim to vydrží a kdy jim začnou čím dál častěji chodit nabídky na role v podružných filmech, které se v kinech uvádí do počtu a které se točí jenom proto, že se do nich podařilo splašit nějakou bývalou populární tvář.
Přednostně nastupuje romance
Pasažéři ale zatím nejsou ten případ. Jde o více než stomilionovou produkci, kterou režíruje Morten Tyldum, jehož předchozí snímek Kód Enigmy (2014) usiloval o Oscary. Pasažéři však velké ambice nechovají, a tak jdou možná snáze vstříc divákům s příběhem, který je hlavně romantikou, jež sice vyrůstá na netradičním vědeckofantastickém základě, ale o vztah dvou lidí jde určitě víc než o technologické vize či akční skotačení ve vzduchoprázdnu, což potvrzuje i emocionální nálada, kterou vytváří hudba Thomase Newmana, jež jenom místy sklouzne k „hudbě vesmíru“.
Byť vztahová část filmu funguje a příjemně ji koření zásadní morální zádrhel, kterého nás marketing naštěstí dopředu ušetřil, postavy usilují o sympatie tím, že jsou mladé, pohledné, ale také nijak zvláštní, čímž se maximálně přizpůsobí empatii široké škály obecenstva. Jak inženýr Chrise Pratt, tak spisovatelka Jennifer Lawrence jsou spíš prázdné stránky papíru, o jejichž minulosti se toho dozvídáme poskrovnu, ale nic z toho výrazně nebarví jejich charaktery.
Neférová akcelerace
Pokud někdo nachází ve filmu alespoň nějakou hereckou příležitost, je to spíš Lawrence, která těžce nese situaci, do níž je proti své vůli uvržena. Herecky se v tu chvíli možná blíží hysterii, ale s ohledem na tu hrůzu je to pochopitelné. Pratt na druhou stranu hraje svůj standard, jeho souboj se samotou se odehrává spíš uvnitř, než že by se projevoval externě. Má však prostor lehce si pohrát se směšností své bezvýchodné situace, když musí čelit nadutosti lodních počítačových systémů.
Do bezvýchodné situace se v druhé části filmu ale dostává i vztah dvou hlavních postav, kterému schází podněty, takže scénář nabere obrátky. Do děje vstoupí deus ex machina Laurence Fishburne, eskaluje dosud naznačované, ale nevědomé nebezpečí a lásku dvou hrdinů podrobí akční zkoušce, která ale příliš snadno smete etické otázky, které předtím vyvstaly. Sice spolu s tím zase vyvolává řadu vědeckých otázek, ty ale nemají platnou vstupenku, takže na palubu této lodi lásky nepatří. Jednosměrná jízdenka každopádně Pasažérům sluší, vícekrát asi nemá cesta smysl.
Foto: Falcon
- Info
- Trailer
- Plakát
Režie: Morten Tyldum; Scénář: Jon Spaihts
Hrají: Jennifer Lawrence, Chris Pratt, Michael Sheen, Laurence Fishburne, Andy Garcia
Žánr: romantický/sci-fi/dobrodružný; Země původu: USA; Stopáž: 116 minut
Premiéra: 29. prosince 2016
