Atlas mraků – kompozice pro šest hráčů

28.11.2012 at 09:21  •  Posted in Recenze by

Meteorologové zažijí zklamání. Kdo se těšil na typologickou přehlídku atmosférických ukázku, musí se spokojit jen s pravidelnou předpovědí počasí na televizních stanicích. Adaptace Atlasu mraků totiž zahrnuje snad úplně všechno, až na ty mraky.

 

Multižánrová koláž sourozenců Wachowských měla ambice stát se dalším revolučním krokem v kinematografických praktikách, které už oba dokázali aktualizovat dvakrát. Nakonec Atlasu mraků zůstane titul nejnákladnějšího nezávislého filmu, po vzoru Speed Racera zůstane v limitech nesplacených finančních závazků a na rozdíl od Speed Racera ani nedokáže prezentovat revolučnost takovým způsobem, aby nebyla chápána jen jako neškodné experimentování, zvlášť když zásadní formální prvky využila už rafinovaněji Aronofského Fontána. Filmařská budoucnost Wachowských jako by byla nejistá podobně jako osudy postav, které režírovali ve trojici příběhů.

Oblačnost byla, je a bude
Celkem jich je přitom šest a práci si rozdělili ještě s německým autorem Tomem Tykwerem (Parfém: Příběh vraha a Lola běží o život), kterého je tendence upozaďovat, jako by na place nosil jenom kafé, ale celá polovina filmu je jeho práce. První osud se odehrává v devatenáctém století na palubě lodi, kde mladý notář bojuje o osud černošského otroka. Druhý zastihuje postavy v třicátých letech dvacátého století, mladého hudebního autora se skoro čtyřprocentní sexuální orientací, který složí geniální sextet. Děj sedmdesátých let sleduje vyšetřování investigativní novinářky po pravdě ohledně jaderné elektrárny a boj s korporací.

Atlas mraků – kompozice pro šest hráčů
Čtvrtý příběh nás zavádí do přítomnosti k osudům stárnoucího knižního vydavatele, který skončí v tyranském domově důchodců. Předposlední už vstupuje do vod vědeckofantastické představivosti, kde je jedna z mnoha klonových zaměstnankyň občerstvení konfrontována se skutečnou povahou dystopického světa, v němž žije. V posledním příběhu, který zahrnuje prvky fantasy, sledujeme oddělenou primitivní komunitu navštívenou vyspělou rasou z jiné části planety.

Když prší, může být i slunečno
Podle rozpisu by se zdálo, že Atlas mraků je povídkový film, každý natočen v odlišném žánru, aby pestrost byla ještě výraznější. V podstatě to skutečně povídkový film je, jenom se neodehrává jeden za druhým, ani nejsou po vzoru knižního originálu rozpůleny vedví. Sourozenci Wachowští a Tykwer míchají jednotlivé roviny do střihově nečekaných formací a divákovi zbývá jediná jistota zaručující orientaci v ději – časová kontinuálnost, takže události se většinou odehrávají postupně, jenom se střídají.

Atlas mraků – kompozice pro šest hráčů
Tento přístup jim umožňuje skládat k sobě scény s podobným vyzněním, přestože kauzálně nemají žádnou souvislost. Jako když v blockbusterech sledujeme trojí simultánní akci, jenom zde se akční scéna odehrává ve dvou nezávislých rovinách a pouze vnitřní souvislost a invence autorů je propojí, aby vnukla myšlenku, že se tady děje něco víc.

Zataženo, občas padají poselství
Něco se přitom děje. Nedojde sice k velkému propojení osudů, jako to dělával Alejandro González Inarritu, ale pár životních mouder se najde a diváka pohladí všeobjímající smysluplnost lidského konání, v němž se i z utrpení a smrti rodí dobré věci. Velké a podstatné. Lidé se zde stávají nesmrtelnými skrz své činy a autorskou tvorbu, která přímo účinkuje na další lidi v následujících letech.

Atlas mraků – kompozice pro šest hráčů
Tento aspekt ale nechává filmařský tým spíš stranou, figuruje zde jen jako jedno z pojítek spolu s možnou reinkarnací a karmou, aby se případně na konci divák nečertil, že to, co sledoval, bylo jen šest variací na boj s útlakem. Plus se k tomu přidala i nějaká ta romantická láska, která přetrvá věky. Pravdou také je, že při všech těch velkých cílech se nějak zapomíná na zajímavější děj.

V každé sněhové vločce se skrývá dešťová kapka
Pochopitelně, když si to spočítáme, na každý příběh je půl hodiny, a tak zůstává dráha příběhu rovná a bez hrbolů. Pokud je tak vyšetření investigativního případu řídké, pokud se během plavby na lodi nic nestane a pokud chybí pilování plánu na úprk z domova důchodců, porucha není na vašem příjmu, jednoduše jsou zvraty zjednodušeny na minimum. Jedním z pozitivních dopadů může být přehlednost. Tu však v každém případě hatí nápad, nechat v každé rovině hrát ty samé herce.

Atlas mraků – kompozice pro šest hráčů
A to je velmi matoucí, minimálně ze dvou hledisek. Bez ohledu na inteligenci diváka, bez předchozí znalosti čehokoliv je orientace v konstrukci složitá. Některé pojetí masek je skromné, a tak si jsou postavy téhož herce ve více rovinách podobné a mohlo by dojít ke zmatení, jestli je to jeden a ten samý, nebo dva charaktery jednoho představitele. Tom Hanks i Hugo Weaving se ničeho podobného bát nemusí, na obou se maskéři vyřádili do sytosti. Avšak takový Jim Broadbent je jako stařík stejný, ať už skládá hudbu nebo rediguje novou literaturu.

Za druhé z filmu matně vyplývá, jestli má tato rošáda nějakou funkci. Alespoň nikdy nemá tentýž herec dvě hlavní úlohy, tahoun se pokaždé mění. Má jít o toho samého člověka jenom v jiném životě? Jestli ano, proč? Ve dvou rovinách je třeba mezi stejnými herci milostný vztah, ale v ostatních nikoli. Někdo přechází od dobráka k bídákovi, jiný zůstává bezvýhradně u zlosynů. Možná by šel z filmu vydedukovat nějaký složitý vzorec využívající poměr dobrých a zlých skutků, trestů a odměn, ale žádá si to nadmíru přemýšlení, které podle zastánců filmu není potřeba.

Na západě mrzne, na východě vedro
Možná tak kompozice Atlasu mraků odpovídá svou skladbou nějakému hudebnímu sextetu, který se nenásilně vine napříč filmem a pouze ti vnímaví ho zachytí a uzří sílu a krásu filmu. Aspekt toho, jestli je Atlas mraků filmem k přemýšlení, nebo prožívání, je nejednoznačný. Obsah je totiž prostý, zatímco obal nikoli. Dohromady však tvoří průměr, zásluhou kterého dílo drží pohromadě, rytmicky slušně drží pozornost a bez diskuse zvládne zinscenovat postavy budící emoce.

Atlas mraků – kompozice pro šest hráčů

Ovšem něco takového není dvakrát těžké, když žijeme v hierarchizované společnosti, kde jedinec většinou nic nezmůže. Nemá prostředky, nemá know how a společenský tlak ho drží na vyhraněném metru čtverečním. Sto sedmdesát minut je zamračeno, aby nakonec prosvitlo sluníčko. Respektive kometa, která jako znamení putuje napříč časem, zobrazena v pigmentu na tělech těch, kteří se postaví zavedenému pořádku podobně jako křesťanský spasitel narozený pod padající kometou.

Atlas mraků – kompozice pro šest hráčů

P.S. Nejzdařilejší je chronologicky poslední vrstva. Roli v tom bude mít, že je nejtajemnější, nejnapínavější a pro Toma Hankse a Halle Berryovou nabízí nejlepší role s nejstřízlivějšími maskami (a nejlepší maskou pro Hugh Granta a Huga Weavinga).

(6/10)

Adam Fiala