Stoicky se tvářící Ryan Gosling nastaví na svých ručičkových hodinkách čas a akce začíná. Pro mě zatím nejlepší film roku 2011.
Dánský režisér Nicolas Winding Refn má za sebou syrovou drogovou trilogii Pusher (1996, 2004, 2005), autobiografický film o vězni Bronsonovi (2008) a meditativní a explicitně násilnou severská pouť Barbar (2009). Co může být jeho dalším filmem? A proč sakra vyhrál cenu za režii na festivalu v Cannes?
Drive je nízkorozpočtový film natočený dle stejnojmenné prózy amerického krimi spisovatele Jamese Sallise. Režiséra vybral sám Gosling, protože Refna velmi uznává – ten má nyní velmi dobrou šanci prorazit v Hollywoodu. Scenáristou je Hossein Amini, který má na kontě oscarovou nominaci za scénář ke Křídlům vášně (u nás skoro neznámé drama). Žánrově je film velmi pestrý – umně mixuje romantické drama s prvky noir filmu a akčních krimi – automobilová honička připomene Bullitův případ (1968), osamělý Řidič zase Taxikáře (1976). Našli bychom jistě i další inspirační zdroje. Drive vzdává poctu stylizovaným exploatačním filmům 70. let minulého století. Temně melancholickou atmosférou připomíná syrová severská dramata. Svou brutalitou se vyrovná Tarantinovým filmům, barevný spektrem připomene Lynchův Mullholland Drive, noční atmosférou zločineckého Los Angeles zase Mannovy filmy Nelítostný souboj (1995) či Collateral (2004).
Příběh je prostý, pokud si však nechcete zkazit několik scén, nepouštějte si trailer, nebo ho co nejrychleji vytěsněte. Bezejmenný Řidič (Ryan Gosling) rád řídí rychlá auta, přes den pracuje v autoopravně a občas si přivydělává jako kaskadér u akčních filmů, po nocích vozí zloděje z místa činu. V autě je pánem situace – nasazuje si stylové kožené rukavice, stříbrnou bundu se štírem, stopne pět minut, lehce nervózně přežvykuje párátko, roztáčí volant a obratně kličkuje temnými uličkami a vyhýbá se pátrajícím hlídkám…. Zaměstnává ho prohnaný automechanik Shannon (nečekaně nevýrazný Bryan Cranston z Perníkového táty), která má ambice Řidiče vyslat na závody. Požádá o půjčku gangstera Bernieho (drsně pragmatický Albert Brooks), ten je kolegou zločineckého podnikatele Nina (charismatický a extrémně vulgární Ron Perlman). Řidič se spřátelí se sousedkou Irene (Carey Mulliganová) a jejím synem Beniciem, otec Standard (Oscar Isaac) je ve vězení. Řidič s nimi tráví volné chvíle, po čase však zjistí, že Irenin muž se má brzy vrátit z vězení, a situace se dramatizuje.
Drive si sofistikovaně pohrává s diváckým očekáváním a klišé. Když přijde Řidič k Irene domů a stydlivě na sebe pomrkávají, čekáte jen jedno. Ovšem scénář vám to nenabídne. V souvislosti s tím mě velmi pobavily některé ohlasy, které vytváří teorii, že Řidič je gay. Ne každý ihned osouloží objekt svého milostného zájmu, víte? Mezi dvojicí se rozvíjí něžné pouto, které však končí hlazením rukou na řadicí páce či společnou něžnou chvilkou ve výtahu, což je perfektní scéna, v níž kontrastuje nevinnost se zlem.
Řidič si k Irene a jejímu synovi vytvoří silné vazby, když cítí, že jsou v ohrožení, neváhá a pomáhá Standardovi s loupeží, do které je otec nucen „přáteli“ z vězení. Gosling svými pitomoučkými úsměvy, rezervovaností a de facto neherectvím vytvořil nesmírně zajímavou postavu, u které se sice může zdát, že jedná nelogicky (on nechce peníze?), ale po delší úvaze se z Řidiče stává nesmírně plastická a uvěřitelná persona (od motivace chování až po oblečení). Mluví za něj mimika a v neposlední řadě také činy. Výtku mám však k postavě Mulliganové, které není příliš snadné uvěřit matku zkoušenou životem, nevěrohodně působí i její náklonnost k manželovi – hrubého a drsného charakteru. Navíc v literární předloze byla postava původně Latinoameričanka a na filmu je tato záměna cítit – ubírá Irene určitou autentičnost a snímku exotičnost.
Drive je částečně artový a nedějový snímek, který pravděpodobně většinu běžných návštěvníků kin nezaujme. Pomalé záběry a minimum dialogů můžou nudit. Drive je však absolutně grandiózní, ale skromný film, jehož vizuální stránka a každičký element (snad i včetně barvy volantu) jsou excelentní. Kameramanem filmu je Newton Thomas Sigel (X-Men 2, Valkýra), který používal širokoúhlý objektiv, jež dodává obrazu větší hloubku pole a také umožňuje zabrat více pozadí. Záběry z ptačí perspektivy na mihotavá světla L. A. jsou přímo hypnotizující, chvílemi připomínají Vejdi do prázdna (2009).
Precizní střih a nekonveční záběry kamery spolu s perfektními zvuky a ruchy vás ihned přemístí na kapotu nebo do auta na romantické projížďce. Opětovné zhlédnutí umožňuje lépe si vychutnat dokonalou hru světla stínu a soustředit se na texty songů, které spoludotváří příběh a umocňují atmosféru filmu. Tracklist soundtracku je znamenitý. Autorem score je Cliff Martinez (exčlen Red Hot Chilli Peppers), který zaujal už akčním soundtrackem k Obhájci (2011). Netradiční mix elektronických tónů a syntetizátorů skvěle podtrhává magickou noční náladu a vzdává poctu podobným soundtrackům, které doprovázely filmy v 80. letech.
Tempo postupně graduje a několik velmi násilných, nikoliv však samoúčelných scén (gangsteři prostě rádi píchnou vidličku do bulvy) stupňuje svou brutalitu. Vše směřuje k silnému finále s půlminutovým statickým záběrem, který rozechvíval každou buňku mého cinefilního já. Každý záběr je precizní, má svůj smysl a místo. Žádný dialog není zbytečný a vše do sebe dokonale zapadá a vytváří intenzivní kinematografický zážitek. Drive je excelentní film, který z vás dlouho nevyprchá. Po odchodu z kina se budete chtít prohánět potemnělým Los Angeles v Chevy Malibu s touto písničkou v uších. Respektive ve walkmanu – abychom byli styloví.
