Působivosti thrilleru vždy přidá inspirace skutečným příběhem zvláštní rozměr a námořní drama je nejlépe odvyprávět s pevnou půdou a zeleným pažitem pod nohama.
V roce 2009 došlo mezi stovkami dalších pirátských ataků na plavidla v okolí Afrického rohu také k přepadení velké kontejnerové lodi Maersk Alabama. Posádka dokázala somálské útočníky přemoci a přinutit k ústupu na záchranný člun. Během toho byl ale zajat kapitán přepravní lodě, třiapadesátiletý Američan Richard Phillips.
Událost silně přispěla k medializaci problému pirátských přepadů v oblasti důležité pro mezinárodní obchod. Vzdáleným dokladem budiž i to, že Kapitán Phillips není jediným snímkem z oblasti této problematiky, který se letos objevuje v našich kinech. Dánský Únos nasadil v létě laťku poměrně vysoko seversky strohým podáním nezatíženým nadbytečnými emocemi.
Autentičnost, nebo nic!
Vzhledem k okolnostem, které se k zajetí a vyústění příběhu kapitána Phillipse a jeho posádky váží, se jej rychle chopili hollywoodští producenti a film se podařilo realizovat poměrně brzy. Nelze ale čekat, že by se v tomto zpracování nějak cukrovalo či příliš spoléhalo na původ kapitána a patos z toho plynoucí. Snímku se totiž ujal Paul Greengrass.
Muž, který během posledních jedenácti let dokázal za široké podpory kritiků i diváků syrově a autenticky zpracovat severoirskou Krvavou neděli, skvostně gradoval napětí v Letu číslo 93 z jedenáctého září 2001, nebo pronikl do vykonstruovaného pátrání po zbraních hromadného ničení v Iráku. Aby toho nebylo málo, mezitím si jako odlehčení natočil dva díly Bourneovské trilogie, v nichž podle mnohých redefinoval akční žánr.
Příliš dlouhá plavba
Nyní se tedy opět vrhl do dokumentárně dramatických vod, které jsou mu věrně známé. Mediální story, která se zeširoka zabývala vděčnými okolnostmi příběhu, ořezal Greengrass se scenáristou Billym Rayem pouze na momenty přímo související s ústřední krizí. Ve výsledku tak vytvořili soustředěnou podívanou, která se nerozptyluje ničím jiným, než cestou kapitána a šéfa pirátů ke konfrontaci a jejím následným průběhem až do nervy drásajícího rozuzlení.
Žádné pohledy mimo centrální dění na nervózní přihlížející „zvenku“, žádný doslovný obrazový epilog. O to větší je škoda, že někde ve dvou třetinách všudypřítomné a průběžně posilované nejistotě trochu dojde dech. Je jasné, že i pobyt v záchranném člunu bez vody a zásob musel být ubíjející, nudný a vyčerpávající, srovnatelný zážitek v kinosedačce bez zprostředkování patřičného napětí a osobní angažovanosti nemá smysl. Snímek by možná snesl prostříhání, aby se vešel pod dvě hodiny. Thriller víceméně držící zásadu jednoty místa a času se přece jen po nějaké době vyčerpá, pokud nemá více dramatických vrcholů či dokonalé stupňování intenzity vyprávění.
Plav, Forreste, plav
Když už ale krizové chvíle přijdou, jsou pohlcující. Celé sledování a následné přepadení lodi je podáno s takovým napojením na obavy a stanoviska námořníků, kteří „to kvůli tomuhle nepodepsali“, že nemůže nechat diváka chladného. Pokud se pak divák bojí o všechny hlavní postavy de facto včetně pirátů, jimž jde o život tak jako tak, a proto už nemůžou couvnout, není ani nutné sledovat v prostřizích třeba Phillipsovu ženu (Catherine Keener se objeví pouze v úvodu v starostlivém manželském rozhovoru dlouho před krizí), kterak se strachuje o osud svého muže. Je přece jasné, že se strachuje. Kdo by se nestrachoval. Není třeba jí kvůli tomu věnovat prostor a dění se může soustředit na úzkosti kapitánského protagonisty.
Tom Hanks byl do této role poměrně riskantní volbou. Dvouoscarový herec, jehož tvář zná každý, kdo na Kapitána Phillipse vyrazí, ani zdaleka nemůže vyplnit škatulku muže, kterého si od první chvíle snadno zaměníte s neznámým odpovědným námořním kapitánem. A přece. Hanks se první dvě hodiny tváří jakoby nic a v závěru přesvědčí, že přesně to bylo součástí a právě takhle vypadá skvostný filmový herecký výkon.
Pozor na mořskou nemoc
Únosci (jejich vůdce Muse ztělesňuje v protikladu k matadoru Hanksovi prvně v životě hrající Barkhad Abdi) působí dostatečně zoufale, aby z nich Greengrass také udělal skvělé herce. A ve výčtu kladů by se dalo pokračovat: nenápadné vypíchnutí absurdity vojenských manévrů na záchranu kapitána, nenásilné propašování stejného dílu životního příběhu u Muse jako u Phillipse samotného, náznaky dokreslující pohled na tragédii celého problému pirátských přepadů obecně.
Kapitán Phillips je otevřeným filmovým zážitkem, po němž se moc dobře promýšlí nešťastné globální politicko-sociální uspořádání. Navíc nabízí málokdy vídanou dávku napětí a sotva náznak hollywoodské usmrkanosti. Napomáhá mu skvělá hudební stopa Henryho Jackmana. Nebýt drobné utahanosti, místy přece jen trochu přepísknuté rozházenosti trademarkového těkavého snímání, tradičně krapet drbnuté kamery Barryho Ackroyda a ne vždy žádoucí nepřehlednosti střihu Christophera Rouse (s oběma Greengrass pracuje pravidelně), šlo by o podívanou takřka perfektní.
- Ambition – vizuální hostina od režiséra Zaklínače - 22.11.2015
- REDAKČNÍ STŘIŽNA: Katniss, Depp, Jolie, Clapton i české 3D - 21.11.2015
- Legendy zločinu – Tom Hardy s Tomem Hardym se překonávají - 15.10.2015
