Katniss a Peeta se před rokem úspěšně vzepřeli systému v postapoklayptické zemi Panem. Jaká bude odveta vládnoucího totalitního režimu? Dozvíme se konečně, co se v místních distriktech doopravdy děje?
Loni to byl více než pětinásobek rozpočtu jen ze Spojených států. To se letos zřejmě dvojce Hunger Games nepodaří, především proto, že do produkce šlo tentokrát zhruba o padesát milionů dolarů více. Absolutní výdělky by však měly růst a celkově překonat devět set milionů dolarů. Nárůst se očekává hlavně ve zbytku světa, kde se v předchozím případě Hladové hry „rozkoukávaly“. Následovat budou srovnatelně úspěšná pokračování v listopadu 2014 a 2015. Studio Lionsgate bude mít spoustu prostředků na rozhazování.
Hladový divák, producentova radost
Proč začínat finančním okénkem u recenze zpracování čtenářského a posléze diváckého fenoménu? Protože s aktuálním dílem se ukázalo, že o peníze tu šlo nejen na prvním místě, ale i na druhém. Na třetím a čtvrtém se dá očekávat totéž, vzhledem k tomu, že se bude jednat o dva filmy, které rozdělí závěr knižní trilogie. Podstatný je v důsledku toho rozdíl mezi formulací úspěšný čtenářský respektive divácký počin na jedné straně a označením pozoruhodné knižní či filmové dílo na straně druhé. Vražedná pomsta jako filmové pokračování nabízí pozoruhodného ještě méně než díl první.
Předchozí část uzavřela 74. ročník titulních Hladových her a vyřešila jejich centrální dilema. V takto nazvaném gladiátorském klání přežili oba dva hlavní hrdinové, zemřelo tak jen 22, nikoliv 23 dětí a dospívajících. V podstatě happy end. Hned bylo ale zřejmé, že takové vyústění u vlády bohatého Kapitolu neprojde lehce. Obzvlášť když ve druhém díle hned na začátku Katniss a Peeta při své vítězné oslavné cestě po utlačovaných distriktech země Panem způsobí poprask a nevědomky podnítí dílčí vzpoury i celé revoluční hnutí. Příběh se tedy soustředí na to, jak prezident Kapitolu Snow (Donald Sutherland) osnuje likvidaci odporu i jeho symbolů.
Totalita na sesypání
Snow asi není žádný génius, protože své totalitní povolání vykonává velmi prazvláštně a neefektivně. (Možná to nějak souvisí se špatnými poradci. Ten předchozí skončil na šibenici, ten současný… ale to už bychom zabíhali do podrobností.) Kapitolem financovaná a organizovaná triumfální cesta zajištěných a bohatých vítězů po distriktech, vzhledem k tomu jak nuzně se v nich žije, absolutně nedává smysl. Řekněme ale, že zásadně slabou ideologickou, společensky-kritickou, či postapokalypticky fantastickou kostru světa Panem už jsme si vyjasnili minule.
Z toho pohledu je nicméně problém, že tentokrát už se nemůže dění rychle vrhnout do Kapitolu a posléze do arény. Nelze jen tak nechat zapomenout na podivné fungování deklarované poslušnosti utlačovaných na základě medializovaného vraždění neviňátek z jejich řad. Dění v distriktech tedy poznáváme o něco důkladněji, větší smysl to ale dohromady dávat nezačne.
Předpokládejme, že se o druhý díl Hunger Games zajímají diváci, kteří názor na nesmyslnost ústřední zápletky nesdílejí, nezajímá je, nebo jsou ochotni jej upozadit v zájmu vychutnání technicky kvalitní filmové podívané. To se aspoň do nějaké míry mohlo povést loni s režisérem Garym Rossem. Jeho nástupce Francis Lawrence byl překvapivě méně úspěšný.
Voda pro hladové, nezasytí
Tvůrce snímků Constantine, Voda pro slony nebo Já, legenda se vzhledem ke své předchozí reputaci tentokrát příliš nepředvedl. Možná měl na promýšlení realizace málo času, možná se projektu upsal s vidinou zajištění na příští léta (bude režírovat i další dva díly) a příliš se nesnažil. Ve spolupráci s kameramanem Jo Willemsem každopádně nedokázal navodit pro měřítko příběhu žádoucí pocit velkoleposti, o který se ve svých předchozích filmech nemusel tolik snažit. Nejen dění v aréně proto představuje pouze sled více či méně efektních sekvencí. Atraktivní prostředí jednotlivých lokací vůbec nedýchá s příběhem. Proto také situace, kdy se v aréně, v distriktech či v Kapitolu odehrávají dějotvorné scény (vykonávání totalitní kontroly, proslov prezidenta-diktátora, ostrá zranění účastníků Her) postrádají něco na působivosti, která je tušit za záběrem.
Francis Lawrence naopak skvěle umí pracovat s emocemi postav. Sympatická je třeba snaha protlačit do popředí strach, roztěkanost a touhu vypadnout ze systémové mašinerie u Katniss i dalších aktérů, na úkor běžné hrdinné okázalosti, která by uvěřitelnost nesvobody ve světě Panem devalvovala ještě více než ideologická chatrnost. Kladům přispívá také Jennifer Lawrence a vesměs i další herci, kteří dělají, co mohou, aby se vyrovnali s predispozicemi svých postav.
To be continued…
Také zásluhou toho se daří během jinak přehnaně dlouhých sto čtyřiceti minut udržovat ponurou atmosféru a určitou naději na zajímavé rozuzlení. Ta je ale rozmetána scénářem (či možná předlohou), který v průběhu usiluje o znevěrohodnění vývoje postav i situace ve světě Panem. Nedaří se tak vyklenout příběhový oblouk, natož sotva držící konstrukci na konec uzavřít. První díl nechal zřetelně otevřené dveře pro pokračování, druhý rozmetal futra překvapivou vlnou destrukce a nechal padat okolní tvárnice v podobě ohromného množství nezodpovězených otázek z předchozího dění na bedra dalšího pokračování. Nic proti tomu v televizních seriálech. U blockbusteru, který by měl poskytnout uchvacující porci zábavy na celý večer, je to dost škoda.
Vzhledem k očekávaným ziskům to ale zřejmě pro většinu diváků nebude problém, takže staromilce požadující aspoň na nějaké úrovni uzavřenost a pečlivou výstavbu filmových podívaných přes šustění zelených papírků nebude a ani nemůže být slyšet. Snad se alespoň tahle sequelová a cliffhangerová politika bude nadále držet pouze v mezích nezvládnutých knižních adaptací.
- Ambition – vizuální hostina od režiséra Zaklínače - 22.11.2015
- REDAKČNÍ STŘIŽNA: Katniss, Depp, Jolie, Clapton i české 3D - 21.11.2015
- Legendy zločinu – Tom Hardy s Tomem Hardym se překonávají - 15.10.2015
