Název v tomto případě přesně vystihuje děj filmu. Pro žádné hlubší myšlenky tu není místo. Intelektuálům vstup zakázán!
Cca šest set let před objevením amerického kontinentu španělským dobyvatelem Kryštofem Kolumbem připluli do sněhem pokryté a zimami sužované země nebojácní Vikingové, kteří zdejšímu obyvatelstvu nezanechali na své maličkosti nejlepší vzpomínky. Co tu ovšem zanechali, je středobodem filmu. Malý chlapec byl nalezen ve vraku vikingské lodi a po debatě v radě starších bylo rozhodnuto, že zůstane. Jak se během následující chvíle dozvíte, v průběhu patnácti let se z něj stal urostlý mladý muž, který pokukuje po místních děvčatech, cvičí v močálech boj s obouručním mečem a neustále si klade otázku, kdože vlastně. Další příjezd Vikingů mu tuto otázku snad zodpoví a on sám najde cestu, kterou se jako hrdý bojovník musí vydat. Jedná se o cestu, která nespadá pod kategorii duševní osvícení, nýbrž krvavé posvícení.
Cesta bojovníka je ukázkovým příkladem výsledku nadaného režiséra se zajímavou vizí, který ale dokáže učinit nestydatě amatérské chyby. V tomto případě totiž Marcus Nispel zúročil zkušenosti z natáčení videoklipů a stejně tak se ukazuje, že delší materiál mu činí potíže.
Mlhou prolezlá lesnatá krajina, mírumilovný a přátelský kmen indiánů a na výsost hroziví Vikingové, kteří pustoší vše, co jim stojí v cestě. Tyto ingredience, podtržené ocelově šedým filtrem, tvoří hlavní nosnou složku atmosféry filmu, která patří k tomu málu kladů filmu a díky které každému obdivovateli historických podívaných zaplesá srdce. Právě a jedině Vikingové jsou v tomto filmu jedinečně zachyceni dle jistých podvědomých znalostí. Když provádí hrůzný nájezd na vesnici, mráz se line po zádech. Velký vliv na tom má kostýmní oddělení, které se vyvarovalo dosud typickým klišé (Vikingové z roku 1999, Asterix a Vikingové a víceméně i Král Artuš), a tak vypadají mohutněji a nelidsky díky děsivým přilbám a několika vrstvám kožichů. Mýtický status se vytrácí, když v pozdější fázi filmu zahlédnete i jejich obličeje. Tvrdím si tak říct, že se jedná o první vyobrazení severských nájezdníků, které budí respekt a i historicky čpí pravdou. V ostatních ohledech už tvůrci na historické reálie vesměs kašlou, protože Cesta bojovníka představuje nefalšovanou akci, která potěší krvelačné naturalisty, ale moralisté jistě namítnout, že některé záběry jsou v kontextu zbylého násilí zbytečně samoúčelné.
Ze vzdáleného pohledu lze Cestu bojovníka totiž přirovnat k Doomovi, ve kterém shodou okolností hraje také Karl Urban, jenž představuje jedinou hvězdu filmu, a který stejně jako Cesta bojovníka těží z krveprolití, pocitu strachu a hlavně honby za zabíjením. Zde k tomu scénáristé využívají kličku zvanou „pomsta“. Netvrdím, že léty prověřené téma je špatné, ale nebylo by od věci okořenit půldruhé hodiny trvající příběh o zajímavější zápletku. Plochost všech postav je samozřejmostí. Narozdíl od zmíněného Dooma alespoň oběti násilí nejsou zhola zbytečné, protože způsob provedení akce je nejen zběsilý, ale i stylově drásavý.
Celý film má spoustu nedostatků, které vyplouvají na ozářený povrch hlavně v závěrečné konfrontaci dvou úhlavních soků na jakési mohutné hoře. Možná že tvůrcům začaly docházet peníze, ale nepochopím, proč se zde používají zbytečné digitální záběry na padající Vikingy od jakési trikové firmy Zoic Studios, jež má na svědomí řadu současných sci-fi seriálů, ale zkušenosti se na výsledné kvalitě neprojevují. Holt ILM to (zdaleka) není. Dále jsou místo třešinky na dortu, v podobě efektních a padnoucích záběrů, použity shnilé blumy ve stylu Eda Wooda, které reprezentují jakési záběry pořízené nejspíš pro National Geographic s úplně jiným obrazovým kontrastem. O klišovitosti dialogů snad ani nemusím mluvit.
Závěr:
Když odejdete dvacet minut před koncem, užijete si efektní, leč zčásti chaotickou akční řež, v níž dominují hrůzu nahánějící Vikingové. A hudbu, kterou nahrál Pražský filharmonický orchestr 🙂
