Průvodce fenoménem francouzské nové vlny koncentruje pozornost na dvě největší osobnosti – Francoise Truffauta a Jeana-Luca Godarda. Nadšení pro věc přitom často ústí ve zkratkovitost a povrchnost.
Na počátku všeho bylo slovo. Na počátku francouzské nové vlny stál Francois Truffaut, snímek Nikdo mne nemá rád a nově objevená herecká hvězda Jeana-Pierre Leauda. Filmový fenomén, který ovlivnil generaci v šedesátých letech je dodnes obdobím, které láká nadšené mladé cinefily, protože v sobě nechává rezonovat témata svobody, volnosti, buřičstí a vydělení se vůči mainstreamu. Dva ve vlně je dokumentárním debutem francouzského tvůrce Emmanuela Laurenta, v němž pokrývá nejdůležitější a učebnicově nejznámější body této epochy. Z koncepce, výběru témat a jejich zpracování není zřejmé, jestli chce o Godardovi a Trauffautovi vyprávět publiku neznalému, nebo zasvěcenému, jestli počítá jen s francouzskými diváky, nebo i těmi v zahraničí. Tato nerozhodnost ho stojí pozornost všech.
Z filmu je na jeho konci cítit výrazná nevyrovnanost. Nemluvím ani o tom, že i když občas zmíní i jiná jména, za synonyma nové vlny považuje Godarda s Truffautem, kterým věnuje veškerou svou pozornost. Tuto tvůrčí dvojici od ní skutečně nelze oddělit, jsou duchovními otci a jsou plně zakořenění v její podstatě, ale charakterizace nové vlny tratí na obsahové úplnosti. Problém činí rozložení jednotlivých témat, ke kterým se Laurent rozhodl vyjádřit svým dokumentem. Z počátku časem hýří a velmi podrobně se věnuje dvěma základním filmům – Nikdo mne nemá rád a U konce s dechem, ale jak čas plyne, pracuje s materiálem o poznání bezohledněji, a tak když dojdeme do bodu rozpadu velkého přátelství, odbývá jej a mrská vedle sebe jeden film vedle druhého, až není zřejmé, čí je čí. Odhalit je může jen zažraný milovník tvorby obou francouzských režisérů – v tom případě by ho film šíleně nudil, protože klouže po povrchu událostí. Mnohdy Laurentovy způsoby připomínají televizní zpravodajskou práci, v níž je důležité co se stalo, ale rozbor, analýzu a vůbec hlubší pohled přenechává jiným.
Přitom mu nelze vyčíst, že by nepřinesl rozsáhlý obrázek o Godardovi a Truffautovi, jejich počátcích a vztahu k filmům až do doby, kdy se Godard rozhodl film zasvětit politickému vyznání a Truffaut mu oponoval zcela opačným přístupem, depolitizací. Zrovna v bodu rozvratu se ale kromě zmínění dvou dopisů k palčivé historii nevrací, jako by se ani jednoho z pánů nechtěl dotknout, už proto, že jsou pro něj nedotknutelní. Minimálně by dokumentu a jeho výpovědní hodnotě prospěla aktuální vyjádření Jeana-Luca Godarda, který svého souputníka přežil a oslaví v prosinci osmdesátku, a nenechat celou dobu události popisovat hercem Leaudem nebo z nějakého pomateného a nevysvětlitelného důvodu nechat prohrabovat archivní složky blondýnkou se smyslnými rty, které místy dovolí promluvit. Co je dívka zač a proč Laurent volí tento způsob, jak prezentovat dokumenty a fotografie, mi je záhadou.
Ptát se musím i po důvodech vzniku snímku Dva ve vlně, který mi sice pěkně zopakoval, co byla nová vlna, kdo byl Godard a Truffaut a jaké filmy natočili, ale není to nic, co bych si nepřečetl v životopisech. Laurentova platonická láska byla asi tak silná, že se kvůli ní dal na režii a natočil tento poloplný, poloprázdný dokument, aby mohl s láskou vzpomínat.
