Nejtemnější hodina – konzerva s proslovy

14.1.2018 at 07:49  •  Posted in Recenze by

Winston Churchill zažívá své nejtěžší chvíle ve vyrovnaném a přespříliš konzervativním životopisném filmu, který legendu nijak nedemaskuje.

 

   Vstup Velké Británie do dění druhé světové války a evakuace vojsk z Dunkerku je bezpochyby jedním z největších témat dějin ostrovního království. Okolnosti stále budí otázku, zda se jednalo o prohru či strategický triumf, a do jaké míry byl umožněn ztrátami na životech francouzských vojáků a taktickými pochybeními wehrmachtu. Historickou kapitolou se aktuálně zabývají dva snímky renomovaných britských režisérů – Dunkerk (2017) Christophera Nolana a Nejtemnější hodina Joea Wrighta.

   Dunkerk tematizoval syntézu dějinné události z mnoha úhlů pohledu a učinil z ní záminku k experimentování s filmovým vyprávěním, jež nemělo v blockbusterové kinematografii obdoby. Wrightův počin přibližuje dění v mnohem klasičtějším schématu životopisného snímku ortodoxně soustředěného na legendární osobnost Winstona Churchilla.

 

Návrat k jistotám

   Vyprávění započíná v okamžiku abdikace Nevilla Chamberlaina z postu britského premiéra a zákulisními pohovory o možném nástupci a vrcholí v době evakuace. Wright se tedy uchyluje k přímočarému výkladu ukazujícímu počáteční stav, rozepře, pochyby, strádání a netušený triumf. Nejtemnější hodina představuje půdorys dramatického vývoje silné filmové postavy par excellence. V některých chvílích film budí dojem, že byl posvěcen samotným Churchillem.

   Nejedná se o snímek v žádných ohledech riskantní. Slouží jako známé útočiště, kam se Wright uchýlil po dvou odvážnějších neúspěších (pokusil se o klasické vyprávění v neustále se měnícím jevištním prostoru v Anně Karenině /2012/ a o bizarní blockbuster Pan /2015/). Především je to dílo srozumitelně apelující na houževnatého britského ducha a připomínající morální sílu národu v čase ohrožení. Jakékoli ostřejší hrany jsou přípustné pouze jako součást zřetelného výkladového celku.

   Těžko se dá podivovat, že prestižní životopis „tiskne legendu“ místo toho, aby za zažitými představami o velkém vůdci nacházel trhliny a vedl s tímto obrazem polemiku. Na pojetí figury, zdá se, herecky tratí i Gary Oldman, který brilantně ztvárňuje muže známého z archivních fotografií a týdeníků, monografií a jiných životopisných filmů. Přestože je jeho kreace v jistých scénách nepochybně uchvacující, v kontextu díla představuje bustu, a to nehledě na to, kolik práce je věnováno protetickým maskám, aby i vizuálně dosáhl co největší shody se svým předobrazem.

   Oldman si zaslouží obdiv nejen za to, jak přesně vystihl Churchillovy sykavky, nečekané hlasové modulace a obličejovou mimiku. Ve Wrightově pojetí ovšem převládá jediná velmi zprofanovaná interpretace osobnosti jako zatvrzelého kariéristy, hazardéra a milujícího, ovšem chybujícího manžela. Jistý odklon, nicméně nikterak rozvedený v dalším dění, lze najít ve dvou scénách, v nichž premiér projeví nerozhodnost při oficiálním jednání, a to když se dostane pod tlak ohledně mírového jednání a při telefonátu s americkým prezidentem Rooseveltem. Toto jsou shodně také jedny z nejpůsobivějších Oldmanových hereckých momentů. Churchillovu osobnost odvážněji dekonstruoval seriál The Crown (kde jej ztvárnil John Lithgow), zejména v deváté epizodě první řady.

 

Mozek války a dějin vůbec

   Nejtemnější hodina rovněž je, vzhledem k ušlechtilým cílům velmi adekvátně, vyprávěním o dynamice mezi podřízeným a nadřízeným, národem a vůdcem a vůdcem a vladařem v tradiční společnosti „zdviženého malíčku“. Churchillovo soukromí nám otevírá příchod jeho nové sekretářky (Lily James), která v naraci reprezentuje nejužší možný vztah mezi prostým lidem a vůdcem. Svým způsobem je i naší vlastní vyslankyní – s její nevinností se dá snadno identifikovat a často pokládá správné otázky pro ozřejmění některých charakterových vlastností premiéra. Ve vyprávění jejím přičiněním Churchill také objevuje důležitost přímého spojení s vox populi.

   Starosvětská konzervativní optika ukazuje jako cestu z nejistot dialog s neprivilegovanými vrstvami obyvatel pod patronátem laskavého panovníka. Jak podotkne postava lorda Halifaxe (Stephen Dillane) v závěru, premiérův triumf spočívá v „mobilizaci britského jazyka“, tedy nejen v rovině vyjadřování, ale i v celkovém podchycení britské povahy a bezprostředního rozpoložení za času války.

   Churchillovo prohlédnutí při rozpravě s Jiřím VI. (Ben Mendelsohn) a obyčejným lidem v londýnském metru je jednoduchou zkratkou k ideálnímu stavu jak ve filmovém vyprávění, tak ve vysněné společnosti. Jako nahlédnutí do tehdejší společenské nálady je to spíše naivní pokus a stejně nepřesvědčivě působí i následující Churchillův přerod ve hlásnou troubu spodních pěti desítek milionů.

 

Elegantní obkroužení

   Zatímco úplné počátky Churchillovy vlády Wright zachycuje v poměrně rychlém tempu, s narůstajícím počtem dilemat pro hlavní postavu zvolní k větší zádumčivosti. Pocit potřebného tahu kupředu poté zajišťuje mistrné, avšak nikterak ozvláštňující ovládnutí stylu, především neklidné kamery Bruna Delbonnela a hudební partitury Daria Marianelliho.

   Nečekaně pohyblivá kamera výrazně napomáhá vnitřnímu napětí scén průlety mezi zdmi nebo dlouhými jízdami. Pohledy z ptačí perspektivy se zřejmě snaží dát do souvislosti evropskou katastrofou s hledisky generálů sklánějícími se nad mapami, tyto obrazy ale vyprávění příliš neslouží a působí tak krajně exhibicionisticky. Hudba Wrightova dvorního skladatele Marianelliho, tradičně nejsilnější v klavírních částech, do nichž pronikají smyčcové nástroje (výtečně to demonstruje scéna závěrečného proslovu), umně tvaruje emoce. Oba tvůrci se později tento měsíc nejspíše ocitnou mezi nominovanými na Oscara.

   Relativně slušné tržby z britských i amerických kin poukazují na to, že neutuchá zájem o dějiny velkých mužů, kteří pendlují mezi obývacím pokojem a pracovnou. Takový výklad bude na poli kinematografie vždy svůdný, bez obšírnější reflexe svého původu a místa v době nových výzkumů se ale nejeví příliš nosně.

(6.5/10)

 

Foto: CinemArt

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: Darkest Hour

Režie: Joe Wright; Scénář: Anthony McCarten

Hrají: Gary Oldman, Lily James, Ben Mendelsohn, Kristin Scott Thomas, Ronald Pickup, Stephen Dillane

Žánr: drama/životopisný; Země původu: Velká Británie; Stopáž: 125 minut

Premiéra: 11. ledna 2018

Marek Koutesh