Interstellar – nebeské brány otevřeny

5.11.2014 at 23:44 • Posted in Recenze by Marek Koutesh

Christopher Nolan si s Matthewem McConaugheyem hrají na rodiče, na cesty vesmírem a záchranu lidstva ale nezapomínají.

Jméno Christopher Nolan přerostlo filmy, které natáčí. Všeobecný konsenzus na filmových databázích ho označuje za spasitele blockbusterového filmu. Ať už to znamená cokoli, nejčastější vágní Nolanovské konotace od jeho fanoušků jsou „inteligentní“ a „komplexní“, což prý v kombinaci s hollywoodským produkčním modelem (zejména obrovskými rozpočty) vytváří umělecká díla roku, ne-li přímo desetiletí. Blockbuster údajně překonává svůj původ v kinematografii atrakcí a přibližuje se autorskému filmu. Ač je toto tvrzení přezíravé (v Hollywoodu se točí chytré filmy každý rok) a omezené (režisérovy autorské zásahy nikdy nezapřou klasický styl), výjimečnost Nolanovy tvorby to nijak nevylučuje. Boha je jen třeba demytizovat a bravuru hledat uvnitř jeho zdánlivě nenarušitelné aury.

A blockbuster protector, a movie guardian – Chris Nolan

Co o Nolanovi prozradí opakované zhlédnutí Dokonalého triku, Počátku nebo trilogie Temného rytíře? V prvé řadě neutuchající zájem o ozvláštňování standardního vyprávění – o jeho mnohovrstevnatost, nespolehlivost, časovou relativitu různých dějových linií a hledisek postav, viz např. snové ponory v Počátku. U Nolana je obliba narativního kouzlení tak intenzivní, že dusí všechny postavy. Ty se často stávají otroky svých rysů, důležití jsou jen pro rozseknutí zápletky nebo zdůraznění motivu. Cit chybí, a režisér tak například dosud nestvořil uvěřitelný pár muže a ženy. Nolan je naprosto nemožný v humoru, moc dobře ale zachází s osudovostí a hrdinskostí.

Poté, co se navíc obklopil vynikajícími techniky (mezi které se s trochou nadsázky zařadit i kameraman Wally Pfister a skladatel Hans Zimmer), stal se definitivně ztělesněním výkonného konstruktéra, co by pro ohromující zvrat ve scénáři bez rozmýšlení zabil. Jenže kdo by v Hollywoodu neobětoval logiku a cit pro kompoziční dynamiku? Interstellar z nastíněného Nolanova paradigmatu nevybočuje. Jen se ke svému vlastnímu dobru více zaměřil na intimní rovinu hrdinova trápení.

Rodná hrouda nohy víže!

Budoucnost lidstva je nejistá. Země se stala suchou planetou sužovanou prašnými hurikány. Úroda obilí byla zdevastovaná snětí a farmáři pěstující kukuřici se stali cennými spojenci v boji s hladomorem. Jedním z nich je i Cooper (Matthew McConaughey) žijící na farmě se svým stárnoucím tchánem (John Lithgow), dospívajícím synem a malou dcerou. Podivná gravitační anomálie zjevující se kolem domu Coopera nasměruje k souřadnicím, na nichž se nachází zdánlivě opuštěná základna. Jak se ukáže, oblast obývá NASA a Cooper se se svým náhlým příjezdem stává ideálním kandidátem pro vesmírnou výpravu, která má lidstvu zaopatřit osídlení dalších planet. Háček? Průlet červí dírou a zakřivení časoprostoru. Pilot však neví, jak dlouho cesta potrvá, takže při jeho návratu na Zemi už mohou být všichni mrtví, včetně jeho milované dcerky.

Už v synopsi lze vnímat hlavní rozpor s předchozí režisérovou tvorbou. U Nolana byla rodina vždy zpochybnitelnou institucí – rodiče umírali (Batman začíná), ženy páchaly sebevraždy (Dokonalý trik, Počátek), případně se v příběhu rodina vůbec nevyskytla (Memento, Insomnie). Interstellar, původně plánovaný jako projekt Stevena Spielberga, se Spielbergově „rodinné poetice“ hodně přibližuje. Pravděpodobně zcela mimoběžně. Ani u Nolana není neobvyklé, že je pracovní linie postavena do konfliktu s linií osobní, tentokrát je ale její hlavní tematikou rodinná pospolitost, jejíž integritu cestování mezi galaxiemi pochopitelně docela narušuje.

Vstříc novým světům v jiné galaxii

Interstellar obsahuje mnoho scén tematizující věčné dilema: záchrana milovaných, nebo zachování civilizace. Kdo bude nadšený z rozhodnutí otce, který opustí rodinu, aby zápolil o budoucnost lidské rasy? Zřejmě Americká filmová akademie, která se k velkým emocím staví podstatně vstřícněji než k hardcore sci-fi. A kdo z tohoto rozhodnutí těží nejvíce? Samozřejmě herci, a obzvlášť Matthew McConaughey. Interstellar pro něj není jen mainstreamovým ústupkem pro budování stabilního „star vehicle“, ale příležitostí podat brilantní herecký výkon, který není o nic horší než ten, za nějž vyhrál začátkem roku Oscara. Bylo by nefér tvrdit, že vedle něj herečky Anne Hathaway a Jessica Chastain zaostávají, pravdou ale je, že zas a znovu jsou pro Nolana ženské figury spíše doplňující, než opravdu výrazné. Jejich scény tím pádem neskrývají mnoho výzev, na rozdíl od neobvykle plastického Coopera.

V narativní stavbě se Nolan drží svého teritoria high-concept inženýrství. Průlety kolem gravitačního pole černé díry způsobují deformaci časových vztahů mezi vesmírnou a zemskou linií. Cooperův tým musí bezpodmínečně najít planetu k osídlení, několikahodinový výlet může ale Zemi stát i několik desítek let. Diváci, kterým se líbilo postupné rozvrstvování vyprávění v Počátku, budou určitě nadšeni. Opět v zájmu narativní dynamiky a ne logiky, Nolan výpravě určí jistá omezení. Cíle se musí dosáhnout včas (generace Cooperovy dcery bude na Zemi poslední) a úsporně (je stálý nedostatek paliva). Kompromisy, které musí postavy učinit, bývají v rozporu s jejich osobními zájmy a vzniká ohromné napětí, v němž se musí myslet na civilizaci stejně jako na lásku nejbližších. Bližší ohledání ale odhalí, že Nolan přeci jen trochu podvádí. Postavám se nebrání v důležitou chvíli vtisknout vlastnosti, které nijak neexponoval, a stejně tak neváhá pro velká odhalení bez přípravy pozměnit pravidla fikčního světa. Pocit naléhavosti se ale daří vzbudit úspěšně.

Když je Nolan opojný a strhující

Malé a intimní proti velkému a mohutnému je leitmotiv celého filmu. Výborně ho užívá Hans Zimmer, pro něhož je Interstellar už čtvrtá spolupráce s Nolanem. S prací na orchestrální hudbě začal bez scénáře, neznalost látky mu ale jen prospěla. Ústřední hudební motiv jakoby odrážel výchozí premisu více než cokoli jiného – rodinné drama ve formě tichého klavíru, intergalaktické cesty v burácivých varhanách. Obdobně úchvatně nakládá s leitmotivem i Hoyte van Hoytema, jenž nahradil režisérova dvorního kameramana Wallyho Pfistera. V jeho pojetí velké celky střídají u Nolana nepříliš vídané detaily, které účinně napomáhající hercům zazářit v podstatných scénách.

Poslední akt, audiovizuálně opojné vyvrcholení, připomene Nolanovu přiznanou filmovou lásku a inspiraci – 2001: Vesmírnou odyseu. Jakkoli obě režisérské osobnosti pojí záliba v rozličných světech, formách narace a absence humoru, jako myslitel má Nolan do Kubricka daleko. A je jen dobře, že se tentokrát velkým idejím vyhnul. Nepokusí se o víc než o několik usměvavých úvah o lásce. Interstellar se na rozdíl od Temný rytíř povstal nedostal do kleští svého politického a sociálního komentáře a nenaplněných tvrzení o „největším filmu od němé éry“. Že jde o hlučný blockbuster, nezastře.

Revoluce? Kdepak. Interstellar jen těží z existujících žánrových norem. Tu připomene Blízká setkání třetího druhu, Promethea nebo aktualizovaný Star Trek, nikdy ale nespočine na místě a nenechá si ujít příležitost ohromovat ve svém vlastním stylu (ukázková je první velká akční scéna). Návštěva IMAXU je v tomto případě více než vhodná. Film se totiž promítá ve speciální 70milimetrové verzi, kdy se v obraz v některých scénách roztáhne do délky, kterou jste mohli vidět např. u Temný rytíř povstal.

(8/10)

About
Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.

Interstellar – nebeské brány otevřeny