Tři billboardy kousek za Ebbingem – Missouri zproštěno viny

0
17.1.2018 at 10:49  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Spravedlnost a odplata dostává mnoho podob v oscarovém favoritovi režiséra Martina McDonagha.

 

   Žena středního věku oblečená v modré kombinéze sází květiny pod třemi billboardy u silnice. Z blízkého lesíku se k ní znenadání přiblíží srna a její krása ženu pohne k hlasitému zamyšlení. „Bůh neexistuje, svět je bezduchý a nikoho nezajímá, co si navzájem děláme? To snad ne.“ Tato scéna je z jistého pohledu miniaturou filmového celku. Tři billboardy kousek za Ebbingem, aktuálně horký oscarový kandidát na nejvyšší ocenění, krouží kolem nihilistických idejí, ve skutečnosti je to ale výsostně humanistický kus. Svým postavám dává naději, dokonce i zdánlivě nenapravitelným grázlům.

  Pro současnou společenskou atmosféru je to problematický koncept. Alespoň ve Spojených státech amerických to v posledních letech spíše vyhlíží tak, že se exponované prohřešky vůči demokracii za žádných okolností neodpouští a ani snaha o nápravu není na místě (abychom se vyhnuli nařčením, nepoukazujeme na hnutí #MeToo). Tři billboardy přitom nepopírají, že se v lidském nitru leckdy nachází odporná zloba, ale věří, že ji lze léčivou silou mezilidské pomoci utišit.

 

Lidské neštěstí u silnice

   Vyprávění se zaměřuje na tragédii dvojnásobné matky Mildred (Frances McDormandová), jejíž dcera byla před několika měsíci znásilněna a brutálně zavražděna. Jelikož policie městečka Ebbing nedokázala najít pachatele, Mildred zakoupí reklamní plochu na třech starých billboardech a místního šerifa (Woody Harrelson) na nich obviní z neschopnosti.

   Omšelou nevkusnou reklamu na plenky z 80. let tedy nahradí šokující texty na provokativním rudém pozadí. Zmučená duše městečko symbolicky probouzí z ignorace Reaganovy Ameriky. Ožehavý námět, v němž se odpuštění a msta nachází v nečekané blízkosti, je dílem britského scenáristy a režiséra Martina McDonagha.

   Úspěch nesmírně komplikovaného filmového tvaru, který by se dal označit za společensky senzitivní černou dramedii, spočívá v McDonaghových vypravěčských schopnostech. Ve svém snímku z roku 2009 učinil z Brugg romantický prototyp malebného evropského centra, nyní stylizuje fiktivní Ebbing do mýtu o usedlém americkém maloměstě. Na zformování mikrokosmu režisérovi stačí několik málo prostředí a podobně briskně dokáže i v pár črtech zpřítomnit filmovou postavu a dopřát jí velkou plasticitu.

 

Modrá košile na pranýři

   Ebbing je obydlený vícevrstevnatými postavami, ačkoli počáteční zaujetí vyvolává hlavně jejich excentričnost. Až na jedinou nepochopitelnou výjimku, ke které se níže dostaneme, pro McDonagha nikdo neslouží jako argument či gag. Uplatňuje svou výjimečnou citlivost – figura, jež je v jednu chvíli odpudivá, dokáže v několika sekundách vyvolat lítost. A postava, která je svou tupostí terčem posměchu, znenadání projeví svou děsivou stránku.

  Rozpačité ohlasy zaznamenal v kritické obci hlavně policista Dixon (Sam Rockwell), respektive šlo o změnu, kterou v průběhu děje prochází jeho charakter. Rasistický násilník se údajně příliš zkratkovitě stává bojovníkem za pravdu a ústředním hybatelem děje. Dá se mimochodem očekávat, že s blížícím se udílením cen Americké filmové akademie bude tato kritika stále víc slyšet. Výtky jsou to ale neopodstatněné, neboť policista žádným úplným přerodem neprochází. McDonagh ve svém humanistickém tažení není vypravěčem definitiv. Dixon se jen dostává na cestu za lepším porozuměním, která tvoří paralelu k pouti Mildred.

   Kritické ohlasy k tomuto aspektu spočívají podle všeho v příliš unáhleném přisuzování významu určitým scénám. McDonagh si přitom s vypravěčskými klišé stejně jako ve V Bruggách vynalézavě hraje. Jako příklad může posloužit modelová scéna propuštění policisty ze služby se známou replikou „dejte mi váš odznak a zbraň“, přičemž odznak není nikde k nalezení. Představu o Dixonově vykoupení naplňuje jen předpojaté hledisko, narace k ní však nevyzývá.

 

Suplování viny

   McDonagh jako by ani nevěřil na koncept kolektivní viny, která silně zmítá demokratickými společnostmi, v jejichž středu se objevují radikální sklony. Explicitně jsme s ní seznámeni prostřednictvím Mildredina proslovu k šokovanému knězi, v němž použije příměr o zneužívání v katolické církvi. Dilema, zda má vinu za život své dcery vztáhnout na širší okolí, s protagonistkou zůstává po celou stopáž a ve finále zní nejsilněji. Režisér zůstává na pochybách, zda takoví „náhradní viníci“ mohou lidské bytosti přinést rozhřešení – kdykoli, kdekoli, v jakémkoli kontextu.

   Výborně napsané ambivalentní postavy k žádnému zadostiučinění nedospívají, přesto ale svůj úděl dále následují. Dosažení cíle je pro ně jen další cesta, a to platí i v případě smrti, která možná překvapivě potká jednu z postav. Na svůj konec nikdo nevidí. Mýtus amerického maloměsta poté zůstává v rukou hrdinů na křižovatce, a to za pozoruhodné citace westernu Johna Forda Můj miláček Klementina (1946).

   McDonagh ve Třech billboardech opět báječně zvládá tonální přechody, často i několikrát uvnitř jediné scény. Prodat mu to pomáhají hlavně herci. Vedle na Oscary favorizované McDormandové a Rockwella vyčnívá také Harrelson, který poněkud šablonovitou figuru šerifa Willoughbyho výtečně prokrvil. Jako jisté zklamání lze vnímat, jak bez zájmu se McDonagh postavil k dvěma vedlejším ženským postavám. Nová přítelkyně exmanžela Mildred (Samara Weavingová) je to, čemu se film jinak vždy vyhýbá, vtipem na jedno téma. Manželka šerifa Willoughbyho zase nejméně ve dvou scénách plní důležitou roli, její charakterizace je ale nesmírně plochá a herecká kreace Abbie Cornishové nepřesvědčivá, včetně podivného australského přízvuku.

 

Hloubková sonda

   Potřebnou soudržnost materiálu dodává režisérova zručnost ve spojování jednotlivých motivů v elegantní celek. Tři billboardy jsou ekvivalentem narativní úspornosti – mnoho výjevů, které v nějaké z předchozích scén dotvářely atmosféru, se po pauze vrací s důležitou vypravěčskou funkcí. Třebaže může film působit epizodicky a náladovost protagonistů občas odvádí od hlavní linie (což se ale u snímku s komickými a absurdními prvky dá očekávat), McDonagh povědomí o postavách a místu systematicky prohlubuje.

   Na missourské mapě působí Ebbing autenticky. Obrazy zpátečnických starousedlíků na prahu nízkopodlažních domků lemovaných stožáry s telefonním vedením jsou, chce se říct, z ranku bratří Coenů (Zbytečná krutost /1984/, Fargo /1996/, Tahle země není pro starý /2007). Je to soběstačný mikrokosmos, nicméně obdivuhodně funkčně slouží vyprávění.

   Jako u každého fikčního díla pohybujícího se na hraně černého humoru a vážné výpovědi, je zde obava, aby s tématy otřásajícími společností nebylo naloženo příliš lehkovážně. Tři billboardy se k tomu ovšem neuchylují. Ačkoli činy jejich postav pravidelně vzbuzují pobavení, stejně tak u násilných výjevů často úsměv zamrzá na rtech. A i když si diskutabilní postavy oblíbíte, nikdy nebudete chtít být na jejich místě.

(9/10)

 

Foto: CinemArt

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: Three Billboards Outside Ebbing, Missouri

Režie: Martin McDonagh; Scénář: Martin McDonagh

Hrají: Frances McDormand, Sam Rockwell, Woody Harrelson, Caleb Landry Jones, Abbie Cornish, Peter Dinklage, John Hawkes, Lucas Hedges, Samara Weaving

Žánr: drama/komedie; Země původu: USA; Stopáž: 115 minut

Premiéra: 18. ledna 2018

Přečteno: 210x

Marek Koutesh

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Často zlákán klasickým i Novým Hollywoodem. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii, filmové deníky, spirituální film a slow cinema. Student filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.
Marek Koutesh

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Starší příspěvky:
Nejtemnější hodina – konzerva s proslovy

Winston Churchill zažívá své nejtěžší chvíle ve vyrovnaném a přespříliš konzervativním životopisném filmu, který legendu nijak nedemaskuje.    Vstup Velké...

Zavřít