Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání

28.11.2022 at 17:51 • Posted in Recenze by Marek Koutesh

Skromný pohled na zrod filmaře, kterého většina zná pod jménem Steven Spielberg, nelpí na ohraných formulkách o snové kinematografii. Rodinné drama Fabelmanovi nedojímá a nerozesmutňuje prvoplánově.

Ta nejlepší díla Stevena Spielberga jako by byla obalena neproniknutelnou slupkou, která vše drží pohromadě a z analytického pohledu dělá nepotřebnou kratochvíli. Jsou brilantně natočená a „hladká“. Není jasné, kudy se dostat pod povrch, abychom mohli vnitřek rozebrat. Stejně tak na Fabelmanových je těžké praktikovat tzv. zpětnou analýzu. Odevzdanost by neměla být reakcí – ačkoli tyto filmy jistě dokáží ukolébat, neměla by to být výzva k pasivitě, protože v druhých plánech Fabelmanových, Lincolna (2012) nebo Schindlerova seznamu (1993) zůstává ještě hodně skryto.

Středostavovská rodina Fabelmanových si v 50. a 60. letech žije svůj americký sen. Otec (Paul Dano) je počítačový inženýr a matka (Michelle Williamsová) pianistka, která pečuje o domácnost. Vychovávají dvě dcery a syna Sama (Mateo Zoryan/Gabriel LaBelle). Ten je od prvních minut naším nezištným průvodcem. Poté, co poprvé navštíví s rodinou kino, začne být filmy fascinován. Fabelmanovi vypráví o Samově pouti kinematografií – od prvních pokusů s 8mm kamerou až po práci ve filmovém studiu.

Bdělé fantazie malého outsidera

Kinematografii učinili středobodem svých filmů v posledním desetiletí mnozí američtí filmaři. Přístupy se různí – tématem může být legendární dílo (Zachraňte pana Bankse /2013/, Mank /2020/) nebo setkání s „mistrem“ (Hugo a jeho velký objev /2011/). Pomineme skutečnost, že mnoho význačných hollywoodských cinefilů jako Martin Scorsese, Quentin Tarantino, Wes Anderson a Paul Thomas Anderson mají dějiny kinematografie už jako stálý filtr, skrze který tvoří všechny své filmy. Explicitní autobiografie ale častá není. Fabelmanovi jsou skutečně jen jemně šifrovaným převyprávěním Spielbergových mladých let.

Právem ubíjí sentimentální prohlášení, která filmy přirovnávají ke snům, díky kterým zapomínáme na „reálný život“. V úvodu Fabelmanových tuto myšlenku pronese Samova matka, znovu ale zopakovaná není. Ani filmy okouzlený Sam se k ní nehlásí, a to od doby, kdy mu pádící lokomotiva způsobila noční můru. Ne, Spielberg skrze své alter ego nabízí spíše pohled na filmová díla jako do vyprávění strukturované bdělé fantazie.

Je třeba říct, že Sama (a Spielberga) odchoval a uchvátil hollywoodský průmysl a pohled na médium, který získali drtivě z mainstreamových filmů. Přesto to vypadá, že ve svém dvouapůlhodinovém vyznání režisér není tolik vzdálen ani myšlenkám nesystémových outsiderů. Napomáhá tomu, že Sam působí na poli amatérského filmu vně svazujících konvencí a producentského dohledu. Nejde o obzvlášť výřečnou postavu, ale naznačuje, jak kinematografii vnímá sám režisér.

Natáčíme bez klasiků

Fabelmanovi prezentují film jako nedílnou součást jedinečné společenské události, která se zpřítomňuje osvíceným plátnem. Nic z toho není samozřejmé, jak se může zdát. Sam si může natočené vláčky pouštět znovu a znovu, žádná projekce ale není identická a nelze ji stejně vykládat. Podstatné se taky ukazuje promítání pro četné publikum – tedy lidovost a přístupnost zážitku, který kinematografie umožňuje. Pro dospívajícího Sama je toto velmi důležité – to lze vyčíst z jeho obav před každou projekcí, kdy vždy nejistě čeká na reakce (teprve v tento moment se jeho film finalizuje, ne s poslední postprodukční úpravou). V neposlední řadě je nezbytnou součástí světlocitlivé médium, jehož podstatu Spielberg opakovaně osvětluje detailními záběry. Fabelmanovi jsou přitom bez fetišistického uctívání starých mistrů a nedotknutelných uměleckých děl.

Spielbergův nejnovější počin je také snímek o podmínkách k tvorbě a možnostech nástrojů, které umělec dostane pod ruce. Je to film, který atypicky ponechává proces natáčení na periferii a více prostoru věnuje vymoženostem moderní techniky a niterném motoru, který Sama žene k tvoření. A třebaže Fabelmanovi ukazují, jak životní události promlouvají do tvorby, zároveň prohlašují, že tyto skutečnosti nemohou vést k vysvětlení celého díla. Sam, kterého konfrontuje školní sportovec s otázkou, s jakým cílem ho ve filmu zachytil, prostě neví, co ho k tomu dohnalo. Vlivy a šablony v tvůrcově mysli prochází zkrátka zvláštními transformacemi. Spielbergův filmový tvůrce není umělec romantický ani geniální, ale věčně posedlý. Vývoj jeho filmového repertoáru vede ve Fabelmanových touto trajektorií: nejprve natáčí atrakce, poté přejde k herecké akci, vzbuzuje emoce, učí se dokumentovat okolí a do dospělosti vstupuje ironií (a reflexí vlastní tvořivosti).

Ačkoli je Spielberg označován za mimořádně spolehlivého klasika, Fabelmanovi tendují k postmoderní mnohosti. Každá postava si v nich nese vlastní mýty a pravdu. Z oparu amerického snu je postupně probouzí komplexy, rodinná traumata a útlak ve škole i v práci. Film interpretuje mnohé mediálně známé momenty ze Spielbergova života a dává jim sebereflexivní ráz (obzvláště když Sam v jednu chvíli napovídá, že svou zkušenost možná někdy natočí). Fabelmanovi ovšem neobsahují žádné obrazy, které by otevřeně odkazovaly k režisérovým dílů. Publikum čeká hledání, které může odhalit vědomé nebo zcela náhodné reference na Dobyvatele ztracené archy (1981), Jurský park (1993) anebo West Side Story (2021). Nad introspektivním vyprávěním poté symbolicky bdí velkolepě postmoderní figura Davida Lynche v nezapomenutelné roli.

Hořké závěry

Fabelmanovi charakterizuje minimalistická úspornost vyprávění, která u Spielberga v posledním desetiletí nebyla k vidění (včetně jemné a citlivě užité hudby devadesátiletého Johna Williamse). Film je složený z pomíjivých epizod, kterými provází postavy a konflikty, jež si s sebou nesou napříč lety a tisíci zcestovalými kilometry. Volnost nebo nepodmíněnost mnoha scén dokáže v kontextu Spielbergovy tvorby překvapit. Jisté zvraty (např. stěhování, Samova první láska) přichází nečekaně bez předchozích náznaků a mají na vývoj zápletky nesmírný vliv. Film takto vzbuzuje pocity neovlivnitelného životního proudění – častý znak filmových biografií.

Po několika desítkách minut začne být jasné, že i postavy, které Sam líčí jako kladné, se dokáží chovat zkratovitě a sobecky. Tyto pocity zesílí se Samovým dospíváním. Oběma rodičům jsou vlastní rozporné charakterové atributy – sobeckost a obětavost, respektive úlisnost a upřímnost. Oba mají své sny a i přes lásku ke svým blízkým jsou pro ně ochotni dělat oběti. Je to také díky Michelle Williamsové a Paulovi Danovi, že rodinné scény ve Fabelmanových fungují tak skvěle a jejich figury působí životně.

Rodinná idyla je u Spielberga opět jen dočasná. Oproti jeho jiným snímkům však v tomto ohledu nedospívá ke šťastnému konci, který by všechny opět svedl dohromady. Fabelmanovi tak dokážou být docela hořkým zážitkem. Jak zazní ve filmařské poučce v závěru, je tato životní nevyrovnanost, ne nepodobná osciloskopu Samova otce, která formuje umělce a jeho díla. Spokojený konzument produkuje jen „nudu k po*rání.“

Nic z popsaných vlastností vyprávění, stylu nebo herectví nelze označit za nevídané. Je to ale právě Spielbergův „dotek“, který dělá Fabelmanovi v úhrnu svěží a záživné. Daří se mu přesvědčit, že není sentimentální stařík ani nejzaslouženější sluha komerčního molochu, a přitom ukazuje kinematografii z úhlu, který není poplatný laciné romantice. Úctyhodné umění, chce se říct.

(9/10)

Foto: Vertical Ent.

About
Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.