O depresi, shánění krve, nostalgické pasti i rodinných poutech v atmosféře nočního města.
Rockový hudebník Adam po několika stovkách prožitých let uvažuje o sebevraždě. Jeho několikanásobná manželka Eva se k němu vrací, aby mu navrátila chuť do života. Onen upírský umělec ztvárněným mladým britským hercem Tomem Hiddlestonem je takřka dokonalým zosobněním starého páprdy. Náladový, věčně unavený a izolovaný od společnosti nadává na mladou generaci tzv. zombies (v upírském slangu lidé) a nesnáší narušení svého každonočního stereotypu.
Režisér Jim Jarmusch také nijak nespěchá s dějovými zvraty a nechává nás v poklidu sledovat projíždění strašidelně vylidněným Detroitem, poslechnout si ponuré kytarové rify a vychutnávat si překrucování historie či komické zobrazení upírských klišé. Ačkoliv se dlouho zdánlivě nic neděje, nelze snímku upřít hypnotickou působivost. Ve chvíli, kdy se tempo filmu skutečně začne zdát až neúnosně pomalým, vstupuje na plátno Evina sestra Ava v podání rozpustilé Mii Wasikovské.
Na neoblíbeného člena rodiny reaguje Adam vtipnou ironií a okázalou otráveností, ale nečekanou návštěvu s trudným výrazem přetrpí. Ava vnese do filmu věnujícímu se doposud dvěma životem znaveným manželům svěží prvek. Její živelnost i optimismus si však záhy vybírají svou daň. Skrz hédonistický přístup a nepotlačování přirozených pudů sice neztrácí upírka na optimismu, v porovnání s Evou a Adamem působí však zoufale povrchně.
Krev jako droga
Upírská tematika se pochopitelně neobejde bez nutnosti obstarávání krve. Jarmusch záměrně vypouští hororové prvky a jeho upíři jsou civilizovaní občané, kteří si krev obstarávají v nemocnicích, nikoliv přímo od „zdroje“. Zobrazení samotné konzumace životně důležité tekutiny připomíná drogový rauš. Připodobnění upírů k feťákům se přitom projevuje ve více aspektech. Bez krve jsou pochopitelně unavení a podepisuje se to i na jejich fyzickém vzezření. Snaží se navíc vždy o získání prvotřídního „čistého“ zboží a k požití horšího přistupují jen ve stavu nouze.
Opakovaně se pochopitelně vyskytne pokušení v podobě krvácející ženy v nemocnici či pouhého rozříznutého prstu spolupasažéra v letadle. Vlastní přesvědčení, hrozba odhalení i dostatek zásob však obvykle vítězí. Jediné zbytečné podlehnutí vábení má pak pro tyto nemrtvé typickou spojitost se sexuálním podtextem.
Adam a Eva, jin a jang
Jarmusch by snadno mohl čelit obvinění z přílišné idealizace vztahu ústřední dvojice. Místy můžete mít pocit, že podobně jako Adam uvíznul v minulosti, kdy se ještě před překotnou emancipací muži chovali k dámám galantně a rozvodovost se neblížila míře sňatkovosti. Adam a Eva v tomto snímku ale mnohem spíše zosobňují jin a jang, ženský a mužský princip s opačnou polaritou, což lze spatřit i v jejich odívání (Eva v vždy v bílém, Adam v černé). Navzájem se doplňují a jejich vztah představuje křehkou rovnováhu, která jim dodává sílu k přežití.
Jarmusch si v tomto směru vyhrál i obrazově, ať už se jedná o úvodní montáž otáčející se gramofonové desky (kruh), Toma Hiddlestona (černá, jin) a Tildu Swinton (bílá, jang) symbolizující, že jsou tyto síly v neustálém pohybu, nebo o kontrast bledých těl na černém prostěradle jakožto prolínání obou principů.
Kritika společnosti?
Ve snímku se několikrát zopakují narážky na drancování přírody. Silnější kritiku zde ale spíš spatřuji v poukazování na svazující společenské konvence. Adam s Evou se díky svému rozhodnutí, že nebudou zabíjet lidi pro vlastní obživu, zříkají zároveň přirozenosti vlastní svému druhu. Boj s pokušením je pro ně natolik zatěžující, že většinu času tráví v izolaci, a s lidmi tak nepřicházejí téměř vůbec do styku. Jakmile však mechanismy sebekontroly selžou a k zabíjení je nevede již jen touha ale přímo životní nutnost, naši hrdinové konečně „ožijí“.
Neobviňuji tím Jarmusche z ničeho podvratného. Pouze navazuje na freudovské myšlenky, že společnost nám poskytuje bezpečí výměnou za potlačení našich animálních pudů, což má ovšem negativní dopad na náš duševní stav. Jak může mít v takovém případě radost ze života predátor, který je v potravním řetězci o stupeň výše než člověk?
Stoprocentní herci, nedostatečná gradace
Myšlenkově nabité dílo se kromě audiovizuálního perfekcionismu může opřít i o soustředěné výkony hereckých představitelů. Tom Hiddleston, který se u většiny publika potřebuje zbavit nálepky marveláckého záporáka Lokiho (ačkoliv účinkování v blockbusterech pravidelně prokládá shakespearovskými adaptacemi), zde dostává možnost předvést svůj talent v diametrálně odlišné roli a dokáže Adama přes všechen jeho negativismus učinit poměrně sympatickým. Múza Jarmuschovy tvorby z poslední doby Tilda Swinton své kvality již nikomu ani dokazovat nemusí a zde jen potvrzuje, že pro nesmrtelné bytosti pravděpodobně neexistuje typově vhodnější herečka. Mia Wasikovska si svou krátkou etudu rovněž náležitě vychutná.
Přežijí jen milenci sice disponují skvělou atmosférou, ale přeci jen působí místy lehce ospale. Vzhledem k existenciálnímu vyznění snímku se to sice hodí, nicméně větší koncentrace zvratů či trocha napětí by neuškodila. Kdyby byl ale film o půl hodiny delší, Jarmusch by se pravděpodobně místo hutnějšího děje raději nadále vyžíval v historických odkazech a krásných obrazech za zvuků podmanivé hudby.