Nejslavnější potopa světa dostala péči velkoprodukce od autora Requiem za sen.
Kdybych neznal pozadí vzniku snímku Noe, netipoval bych, že si projekt prosadil právě Darren Aronofsky, nýbrž že ho k němu dotlačilo studio. Jeho interpretace Noemova příběhu je totiž v zásadě krotká a přitom zbavená specifického režijního stylu. Je těžké se tomu vyhnout, ale pokud je někdo při své práci soustředěný a znenadání uhne, nezůstane to nepovšimnuto. Platí to pro Aronofského, u něhož se nedá říct, že by výtvarná stylizace dominovala napříč filmografií, ale téma poškozování vlastního těla za účelem dosažení smyslu vlastního bytí se s jinou maskou, s jinou tváří objevilo jako téma v každém jeho filmu a i nijak zvláštní tématice dodalo ojedinělost a emocionální váhu.
Nebudeš brát jméno Hospodina nadarmo
Noe se neodklání od svého biblického původu a jeho největším hříchem je, že zdrojový materiál nedokázal závažně pozměnit, přistoupit k němu s odlišnou optikou a všeobecně známé vyprávění přestavět do nového mýtu, který by přinesl diskusi. Rozčilovat se může jen ortodoxní katolík, který je papežtější než papež, že film místy připomíná fantasy, kde padlí andělé vypadají jako pokémoni, které máme chuť pochytat. Jejich přítomnost v příběhu není překážkou (byť jako oživlé stavební stroje jsou hlavními tvůrci archy), ale jejich designové řešení je problematické a na jejich směšný – jako by na děti směřovaný – zjev se těžko zvyká.
Jádro příběhu – s rolí Boha očišťujícího zem od plémě Kainova a s rolí Noema zachraňujícího zvěř a ptactvo a hmyz a získávající druhou šanci pro dobro lidstva – to všechno je na svém místě. A právě s ohledem na předcházející kontroverzní šeptandu a renomé režiséra je to výsledek smutný. Dokonce i ta duha jako nevyslovená boží přísaha, že podruhé už ne, dokonce i ta přijde. Noe končí nepřekvapivým happy endem, který je v rozporu s vyhroceným dramatem, které využívá ducha drastických biblických motivů a které nás provází při stavbě lodi a při mnohaměsíčním pobytu na jednom velkém oceánu.
Lidé, milujte se a množte se
Tvůrce plně využívá potenciál svých herců, které jako obvykle, a to i s ohledem na žánr, posouvá k syrovému prožitku. Pozoruhodné je ani ne tak dělení na plémě Kainovo a plémě Šétovo, jako spíš rozdíl mezi mužskou a ženskou podstatou. Většinu zla tu totiž vidíme páchat z rukou mužů, a to včetně Noemovy rodiny, což vyžaduje temnější a agresivnější způsob hraní, zatímco ženy jsou tu nositelkami mateřství a soucitu, což je výhodné pro ty, které umějí hrát zničujícím nářkem. Aronofsky si herce vybral skvěle. Russell Crowe je v roli Noeho neobvyklý a uchopení jeho postavy je jedním z nejpřínosnějších aspektů filmu. Crowe ho málem zbavuje vší lidskosti, většinou jako by byl spíš ztělesněním nadpozemské božské síly, která koná v zájmu většího dobra a nedisponuje obyčejnými lidskými city. Herec kuje hrubost a ohání se hrůzou. Ztělesňuje neznalost božích cest, která ústí v absolutizaci Jeho přání – v tomto případě myšlenky konce všech lidí ve prospěch světa. Přestal být jednoduchou jednorozměrnou postavou a v průběhu filmu se mění spíš v Jacka Nicholsona z Osvícení.
Charakterním oponentem je mu Ray Winston, který vede zbídačené lidstvo do boje za právo na život na Zemi. Po dlouhých letech od Requiem za sen pak Aronofsky spolupracoval s Jennifer Connelly, bez jejíhož plně oddaného výkonu by mise chladného Noeho měla mnohem menší razanci při prezentaci svých myšlenek. Nadmíru slušným talentem je i bývalá fanynka Harryho Pottera Emma Watson, které tento velkofilm dává velkou příležitost předvést hereckou nadhodnotu a jíž se plně chopila. Její kolega z nezávislého dramatu Ten, kdo stojí v koutě Logan Lerman se stejně tak (a mnohem potřebněji) zbavuje škatulky teenagerské hvězdy z Percyho Jacksona.
Svatosvatá Bible
Aronofsky vychází při režii z příběhu, který spolu s Ari Handelem ztvárnili i v komiksu, jehož první část je aktuálně k sehnání i v českých obchodech. Ve filmu je pozoruhodné, jak dogmaticky k Noemově příběhu přistupují. Tento údiv vychází z toho, že oni sami do filmu vklínili vyprávění o sedmi dnech, v nichž Bůh stvořil Zemi. Aby bylo jasno, Noe se pohybuje v prostoru, kde Bůh jako entita je, ale s respektem ho nezobrazuje, není pochybovačem o náboženství. Zrození světa je nicméně podáno se střízlivou smírčí teorií (nemálo podobně jako Terrence Malick ve Stromu života), kde slova Bible nejsou doslovná, ale jsou metaforou, a tak sedm dní trvá mnoho miliard let, nikdo přeci neříká, že těch sedm dní musíme chápat z lidského vnímání času. Jde tedy o prvek kloubení kreacionistické a evoluční teorie o vesmíru. Zatímco zde se projevuje schopnost pojímat Bibli jako nikoli doslovnou historickou kroniku, Noemova velká potopa je vůči tomu v protikladu.
Kamera Matthewa Libatiquea je přitom jenom standardně zajímavá, ale nikoli ohromující či významotvorná, zpátky se držel i Clint Mansell, jehož hudba dokázala ve Fontáně i Černé labuti dosáhnout audiovizuální symbiózy vyzdvihující dílo, nicméně Noemovou silnou stránku hudba není. Přitom zvlášť začátek před stavbou archy, který je obsahově i obrazově dost prázdný, by silný hudební motiv ke zvýšení dynamičnosti a zájmu potřeboval. Přeci jen je Noe na poměry Darrena Aronofského velmi dlouhý film – 138 minut. Nicméně vděk za to, že délka není subjektivně cítit.
Jednoduchost a narativní přímost Wrestlera se potkala se spiritualitou Fontány. Na to nejlepší z obou však zapomněla. Místo toho nastoupila velkolepá podívaná, která má málem hollywoodské parametry. Mohla to být fantastická zpráva o stavu lidstva, pokud by se Aronofsky poddal temným tónům a nechal je rozvinout do alternativního zakončení, které by rezonovalo s tím, že se z nás stali mnohem víc Kainové, domýšliví pánové tvorstva, kteří v uplynulých staletí navzájem pozabíjeli nespočet sobě rovných a kteří devastují své prostředí. Rozvést Noemovu volbu vzpírající se starozákonnímu přijetí údělu a zabránit lidstvu, aby se v budoucích generacích dopouštělo nevýslovných hrůz.
