Labyrint: Útěk – střízlivým krokem ve stopách Hunger Games

Vystartujte do bludiště, utíkejte, mapujte, ale do setmění ať jste zpátky, děti, a hlavně se v tom celém neztraťte.

Nemůže být pochyb o tom, že filmové adaptace literárních děl pro teenagery jsou na vrcholu. Alespoň co do kvantity. Za poslední dva roky měli diváci na plátnech čest s více než desítkou titulů z ranku tzv. young-adult fikce čerpající z více či méně úspěšných knih. Každá předloha s sebou nese určitou značku a každá značka má potenciál nakopnout výdělečnou sérii.

Mladiství se proto v nedávné minulosti museli prokousávat nabídkou čítající uzavření ohromně úspěšné série Twilight těsně následované (v některých případech zatím) osamocenými dílky jako Nádherná stvoření, Mortal Instruments: Město z kostí, Enderova hra či Divergence. Momentálně mohou v kinech srovnávat hned dvě nové adaptace, vedle Labyrintu také hvězdně obsazeného Dárce. A do konce roku je čeká ještě první část třetího dílu trháku Hunger Games.

A právě k hladovým hrám má Labyrint ze všech příbuzných kousků nejblíže. V obou případech se v jisté formě dystopického uspořádání společnosti řeší otázky spojené s ochranou vlastního přežití, cestou ven z „arény“ a možnostmi rozbití rozhodujícího systému.

Opatrně vykročit

Na to, které adaptaci se daří k uvedeným problémům přistoupit působivěji a myšlenkově výživněji, bude třeba si počkat na další díly. To je samozřejmě hlavní slabina Labyrintu. Nefunguje a ani nemůže fungovat jako plnohodnotná filmová podívaná. Uvádí do děje a otevírá dvířka velké zápletce, z níž poodkryje něco skutečně zásadního až v závěru. Poslední desetiminutovka zároveň postaví dosavadní dění na hlavu, aniž by uspokojivě zodpověděla klíčovou otázku rezonující silněji než cokoliv jiného, co snímek nabídne. Taková je strategie adaptací posledních let a trpěl na ni leckterý z výše zmíněných filmových artiklů.

Přesto se za jednotlivými zákrutami Labyrintu ukrývá lecjaké milé překvapení. Když se divák smíří s tím, že po objevení exitu z toho bludiště pouze propadne do další dimenze dobrodružství, na niž si bude muset rok počkat (filmu se kasovně daří, takže sequel skutečně za 12 měsíců dorazí), může si užít v rámci žánru příjemně drsné béčko. Slabá dvouhodinovka je na zkoumání kamenného kolosu tak akorát a debutující režisér Wes Ball během ní dostatkem živočišně nasnímaných (za kamerou seděl 127 hodinami či Repo Menem prověřený Enrique Chedlak) a vyhrocených momentů úspěšně vynahrazuje absenci přebujelých ambicí.

Těžko je také hledat v příběhu, který lze bez většího ořezávání shrnout do několika stručných vět. Jistý Thomas se bez vzpomínek probudí na louce obydlené skupinou mladíků, kteří si ve světě, jejž nazývají Glade, zajišťují živobytí obklopení nepřekonatelnými zdmi labyrintu. Zdi se každý den otevírají, každou noc uzavírají, prohánějí se za nimi vražedné bestie a nikdo nikdy nedokázal najít cestu ven. Takže je na Thomasovi, aby byl vyvoleným, který najde digitálního bludišťáka a všechno tím změní.

Nezaleknout se vlastního stínu

O moc dál se vyprávění v první díle nedostane. Thomas skutečně něco změní. I k nelibosti části dosavadního osazenstva Gladeu dá do pohybu události, jež vedou k tomu, že se na louce poprvé objeví dívka (okamžik, kde se Labyrint ukazuje více jako young než jako adult příběh) nebo že vražedné příšerky zvané Grieveři přelezou zdi a začnou hromadně rozsévat zkázu (momenty výrazně více pro adult než pro příliš young publikum). Veškerý děj převzatý z knihy mladého autora Jamese Dashnera se ale posunuje velice pomalu a navíc se odehrává ve velmi strohém a omezeném prostředí. To je zatrachtile nepříjemná predispozice pro dramatický příběh s neznámými mladými hereckými tvářemi a nepříliš bujným rozpočtem.

A přece, od filmového Labyrintu by se mohli další realizátoři podobných projektů učit. Režisér Ball si nehraje na epické dobrodrůžo. Soustředí se na postavy, budování atmosféry, a pod rukama mu tak vzniká uvěřitelné prostředí, v němž si své místo obhájí i celkem propracované myšlenkové kontrasty. Nejvýraznějším je volba mezi nejistou nadějí úniku za cenu obětí a zárukou jakkoliv omezené svobody v relativním bezpečí. Právě tento klasický spor rozlomí soudržnou skupinu mladíků na dva tábory, aniž by se kdokoliv z protagonistů musel chovat vyloženě nesmyslně. Absence hloupě jednajících charakterů založených na tom, že jsou zlé, protože jsou zlé, je v daném žánru velmi osvěžující.

Těsně nadprůměrné hodnocení si nakonec snímek obhájí zásluhou velmi dobrých výkonů mladých herců. Dylan O’Brian, Will Poulter, Kaya Scodelario, že neznáte? Není se co divit. Ještě je tam ten chlapec, který kvůli roztomilosti z Lásky nebeské nikdy nezapadl do Hry o trůny, a to je tak všechno. Wes Ball z nich a z několika dalších přesto udělal skvadru, která zůstane v potřebné míře zajímavá až do samého závěru. Touha dozvědět se, co bude dál, proto úplně nezmizí ani se závěrečnými titulky.

Labyrint není filmařským skvostem. V akci občas škobrtne nějakou tou drobnou nepřehledností, příběh občas musí posunout zkratkou, která vyvolá pozdvižení minimálně jednoho obočí. Přesto je to poctivý, pečlivý debut, který dokáže napnout, pobavit, postrašit a na rozdíl od většiny konkurence na ploše prvního dílu není ani zcela chudý duchem. V rámci seriálového a částečně nedospělého žánru se tedy jedná o mírný úspěch, a pokud diváku tahle sériová povaha není na obtíž, hvězdičky nechť v jeho očích klidně ještě nabývají.

(6/10)

• About
• Latest Posts

Vašek Voslář

Odmalička vybíravý filmový nadšenec, mohl by se utlouct po koncepčních, promyšlených a nápaditých, ne však nutně experimentálních a nadšeneckých dílech. I proto jsou aktuálně jeho největšími oblíbenci sourozenci Wachowští. Na Moviescreenu tříbí své postoje od roku 2012.

Latest posts by Vašek Voslář (see all)

• Ambition – vizuální hostina od režiséra Zaklínače - 22.11.2015
• REDAKČNÍ STŘIŽNA: Katniss, Depp, Jolie, Clapton i české 3D - 21.11.2015
• Legendy zločinu – Tom Hardy s Tomem Hardym se překonávají - 15.10.2015