Martin Scorsese kdysi nazval amerického režiséra Roberta Wise Stevenem Spielbergem své doby. Můžeme polemizovat, do jaké míry je to přirovnání trefné, shodou náhod ale v roce 2019 začal právě Spielberg natáčet remake slavného muzikálu West Side Story, který Wise režíroval.
Nový snímek West Side Story začíná parafrází původního filmu. Z ptačí perspektivy tentokrát nesledujeme majestátní newyorské mrakodrapy, ale místo po demolici. Kamera poté sjede po demoliční kouli až k úrovni země, kde se seznamujeme s gangem Tryskáčů. Už v tento moment se zhmotňuje režisérova adaptační taktika. Zaprvé rozpoznává estetickou a emocionální hodnotu, zadruhé aktualizuje a zatřetí scény vybrušuje k vypravěčské eleganci. Dynamika aranžmá a střihových postupů je v následující taneční a akční scéně ohromující. Následuje ale další šok – fascinující „filmařina“ neustává ani v dialogových scénách. Zatímco si postavy vynalézavě přihrávají důvtipné věty, snímání kameramana Janusze Kamińského plynule přejde k pouličnímu realismu. Prkennost původního materiálu z roku 1961 dočista zmizela. Dává se tušit, že nový projekt Stevena Spielberga bude uhrančivý v každé minutě.
Puerto Rico, My heart’s devotion
Opakujme pro matku moudrosti: Spielberg je mocný byznysmen, který skrze svou neotřesitelnou pozici stále zkouší nové hračky, a to aniž by z dohledu ztratil normy klasického vyprávění. Muzikál je ale zvláštní hollywoodský žánr, který se zakládá na speciálních diváckých návycích. Jak s tím souzní Spielbergovy prověřené návyky a preference?
Filmová West Side Story je sice v USA legendou, oproti jiným klasickým muzikálům si však nikdy nezískala respekt elitních kritiků. Její premisa je naprosto tuctová, modernistické vlivy dokázali lépe využít například Vincent Minnelli nebo Frank Tashlin a výchovný tón filmu je legračně zastaralý. Děj se odehrává ve dvou dnech a sleduje činy nesmírně úzce motivovaných figur. Jako muzikál tedy West Side Story popěvuje s „klasickým textem“ – Spielberg dostal pod ruce vcelku konzervativní dílo, na kterém může prezentovat svůj talent, kdy zdánlivě zastaralé mění v starosvětské a nostalgické, přičemž zdařile inovuje.
West Side Story je vyprávění postavené na střetu dvou pólů. Spielberg užívá této dichotomie ve větší míře a chytřeji než Wise a Jerome Robbins (druhý jmenovaný je autor původního muzikálu, který ve snímku z roku 1961 režíroval některé taneční scény). Spektakulární čísla aranžuje na dělící linii, od které si postavy snaží držet odstup nebo ji troufale přeskakují. Pomocí zrcadel a odlesků upomíná na to, že je muzikál žánru dvou módů reprezentace. Hlavně jde ale o film dvou jazyků, angličtiny a španělštiny, které dostávají nečekaně vyvážený prostor.
Ačkoli jsou v původním filmu mnohé jízdy a pohyb tanečníků v prostoru na svou dobu působivé, Spielbergův projekt je na jiné úrovni technické způsobilosti. Scéna taneční zábavy, na které se soupeřící gangy sejdou, je za pomocí choreografie Justina Pecka Spielbergovým ekvivalentem Playtime (1967) Jacquese Tatiho. V mnoha záběrech této scény lze očima svobodně těkat mezi několika subjekty. Těžko tuto virtuozitu popsat, ale tančí se zároveň ve skupinách, ve dvojicích, s mnoha plynulými obměnami a v komplikovaných multižánrových kreacích. Nudné velké celky nejsou k vidění (v původním filmu je právě tato taneční scéna snad nejméně vynalézavou) a muzikálové klišé horního pohledu je užito nikoli pro skupinové geometrické kreace, ale později ke zprostředkování tragiky a chaosu. Svůj nejbližší výlet do muzikálu, vynikající taneční číslo z filmu 1941 (1979), Spielberg snadno překonává.
Skupinová a rozmáchlá čísla jsou v nové adaptaci nepochybně záživnější než ta, která se věnují dvojicím nebo jednotlivcům. Například první setkání hlavního páru trochu vyhlíží jako narychlo sjednaná přetáčka. Na druhou stranu, scéna z požárního schodiště, v které si pár (Ansel Elgort a Rachel Zeglerová) vyznává lásku, je dobře aktualizovaná k větší pohyblivosti. Obecně jde o realizačně nejsvěžejší Spielbergův výkon za dlouhá léta.
Živá voda pro strojený muzikál
Základním principem aktuální West Side Story je dojem nezastavitelného pohybu, který protéká každou scénou filmu. Spielberg zkrátka miluje řetězce postavené na akci a reakci. Přítomnost tanečních a pěveckých scén plynulosti vyprávění nijak nebrání – postavy se v nich většinou snaží něčeho dosáhnout, případně navzájem komunikovat jisté téma. Pokud je potřeba, Spielberg se spolu se svým střihačem Michaelem Kahnem může vždy spolehnout na vynalézavou vizuální návaznost nebo střih vedený pohyby postav. V dialogové scéně, v které Bernardo (David Alvarez) vyčítá své sestře zájem o mladého gringa, dává režisér zavzpomínat na screwballové komedie 40. let.
Vzhledem ke statusu původního filmu bylo potřebné nevynechat žádnou píseň. Spielbergův tým ale zároveň musel konfrontovat jeho vnitřní rytmické problémy. Situaci vyřešili tím, že čísla zpřeházeli blíže původnímu textu z Broadwaye. Toto rozhodnutí umožnilo lépe prokreslit mnohé postavy. Zamilovaná dvojice dostane novou (na Spielberga překvapivě křesťanskou) mezihru, díky níž jejich vztah dostává alespoň skromný náznak vývoje. Vůdci gangu Tryskáčů Riffovi zase napomáhá záživněji zrežírovaná verze písně Gee, Officer Krupke v policejní vazbě. Radostné parodování dostává hořkou příchuť, neboť ji následuje scéna, v které Riff ukazuje sebedestruktivní sklony. Vývoj této figury završuje píseň Cool, které se Riff v původním filmu vůbec neúčastnil. Postava, kterou výborně ztvárnil Mike Faist, je zde nejčistším zpřítomněním spielbergovského motivu ztraceného dítěte (jeho věk nehraje roli, podstatná je nešťastná absence rodičů).
Zesílení sociálně-realistického tónu je určitě velkým dílem scenáristy Tonyho Kushnera, který se Spielbergem již spolupracoval na Mnichově (2005) a Lincolnovi (2012). Zřetelně zde vyvstávají témata policejního dohledu, kriminality v New Yorku a potlačování práv menšin, žen nebo sociálně vyloučených jedinců. Na hollywoodský projekt je nevídanou volbou, že snímek obsahuje přibližně třetinu všech dialogů v neotitulkované španělštině. Dalo se čekat, že vzhledem k současnému politickému napětí v USA tvůrci uchopí West Side Story tímto způsobem. I v tomto ohledu je ovšem úspěch daný Spielbergovou schopností přehledně a inovativně vyprávět. Je radost přihlížet tomu, jak nechá ve finále hlasový projev protagonistů rozložit, jen aby provedl ještě poslední „estetické gesto“, kdy scénu sleduje zpoza požárního schodiště a každý stupínek znamená novou vrstvu akce.
Za oceánem se ptají, zda bylo nové filmové pojetí West Side Story nutné. Myslím, že je ta otázka úplně nesmyslná. Podstatné je, že zkostnatělý muzikál umožnil vznik nového filmu, který v kontextu dnešní kinematografie stojí zcela hrdě a vzpřímeně.
Foto: Falcon
- Info
- Trailer
- Plakát
Režie: Steven Spielberg; Scénář: Tony Kushner
Hrají: Ansel Elgort, Rachel Zegler, David Alvarez, Ariana DeBose, Mike Faist, Rita Moreno, Corey Stoll, Brian d’Arcy James a další
Žánr: muzikál; Země původu: USA; Stopáž: 156 minut
Premiéra: 9. prosince 2021
- Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
- Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
- Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022
