Linklaterův tříhodinový opus o dospívání a Zázraky, oceněné na festivalu v Cannes, nabízejí alternativy k akčním trhákům léta.
Druhý srpnový čtvrtek nabízí opravdu rozmanité premiéry. Třetí pokračování Postradatelných páprdů, litevsko-lotyššké drama Hráč, pohádku Tři bratři režiséra Jana Svěráka a také dva umělečtější filmy – Zázraky a Chlapectví, přičemž první lze označit za čistou artovku. Přinášíme dvě minirecenze ke každému z nich. Chlapectví mělo velmi dobré ohlasy na MFF v Karlových Varech, kde ho zhlédla Mary. Zakoupení do běžné kinodistribuce se vzhledem k osvědčenému režisérovi a scenáristovi, jímž je Richard Linklater, jak zmiňuje Marek, jeví jako celkem logický krok odvážného distributora. Snímek Před půlnocí, závěr tvůrcovi trilogie s Julií Delpy a Ethanem Hawkem, prošel kiny v létě 2013 sice se skromnou návštěvností, avšak velmi pozitivními reakcemi a Před úsvitem (1995) i Před soumrakem (2004) dnes patří již mezi klasiky žánru, kterým se filmy z posledních let jen s obtížemi přibližují.
Italské drama Zázraky režisérky Alice Rohrwacher získalo v Cannes prestižní Velkou cenu poroty, v červenci jej pak diváci také mohli vidět na karlovarském festivalu, kde ho zhlédli Adam a Mary. Distributor Aerofilms nelenil a zakoupil práva na film ještě před tuzemskými ohlasy. Ač je třeba z principu ocenit to, že se do kin dostávají i náročnější snímky, Zázraky jsou bohužel typickým příkladem prázdné artovky z venkova. Působí sice velmi přirozeně, ba dokumentárně, obsahují zajímavě vyšinutou linii s reality show, ale jen těžko se na film o včelařské rodině napojuje.
Chlapectví – Linklater citlivým pozorovatelem
Režisér Richard Linklater si už svými předchozími filmovými počiny stanovil velmi ojedinělý cíl – sledovat a studovat proměny lidských bytostí v čase. Pozornosti se mu dostalo zejména trilogií zkoumající formování a udržování mezilidských pout Před úsvitem, Před soumrakem a Před půlnocí. I tři roky starý snímek Bernie, Linklaterův nedoceněný ponor do mentality obyvatel texaského maloměsta, se tématem metamorfózy v čase zabývá. Chlapectví je pak vrcholem režisérových ambicí, je to bezmála tříhodinová kapsule dvanácti nejdůležitějších let lidského života, jaká nemá v historii kinematografie obdoby. Jistě, v časosběrných dokumentech se s tím také setkáváme, být ale bezprostředním svědkem chlapcova růstu ve fikčním světě, je něco jiného. Pozorovat stárnutí herců bez masek je na poli jednoho filmu mimořádný zážitek. Další obdivuhodná skutečnost je, že se Linklaterovi za celých dvanáct let natáčení podařilo udržet jednotu povahových vlastností postav a stylu. Správně rozumí, že se s dobou nejlépe seznámíme přes její povrchové příznaky – popkulturu, rozvíjející se technologii a společensko-politické ovzduší, než skrze hloubkovou analýzu. Vyhýbá se zlomovým okamžikům, které by o člověku nikdy neřekly tolik, co rutinní hovor za jízdy v autě a malá gesta u rodinné večeře. Upřímně doufám, že Chlapectví ukořistí svou porci filmových cen, rok zatím vhodnějšího kandidáta nepřinesl.
Závěr Linklaterovi trilogie „Před“ mě docela zklamal, přesto jsem se ve Varech nebojácně vydala na ranní projekci Chlapectví. Při trhání lístků jsem opakovaně zaslechla, že „když to bude blbý, dáme si dvacet“. 163minutový snímek však nabízí poměrně dlouhý čas na spánek a vzhledem k tomu, že postavy se hádají jen výjimečně a střelba v příběhu, který sleduje chlapce Masona (Ellar Coltrane), skutečně nehrozí, dá se teoreticky podřimovat bez vyrušení. Režisér se s herci scházel každý rok po dvanáct let vždy na jeden týden natáčení. Tento u celovečerního filmu unikátní časosběrný postup dává snímku něco zcela jedinečného – možnost autenticky zachytit proměnu jedince. Chlapectví je scenáristickou fikcí, která ale působí velmi nenuceně. Trochu paradoxní je, že si Linklater nenapsal více dramatičtějších scén, za čímž může být snaha působit maximálně pravdivě, dokumentárně. Mason tak prožívá klasické fáze každého puberťáka, ve kterých si každý najde něco svého, což je asi jeden z faktorů, proč má film natolik pozitivní kritiky. Zažívá první lásku, rozvod svých rodičů, nové partnery matky, stěhování, střední školu a objevení zcela nové dimenze díky nástupu na vysokou školu. Chlapectví je příjemný film s minimem hluchých míst, velice přesvědčivou Patricií Arquette (matka) a mladými neherci, ale nezapomínejme, že jde o velmi promyšlený snímek, který zabral stovky hodin práce a jistě i opakování scén, aby vše působilo přirozeně a hladce. Dojímaní nad „příběhem, který napsal sám život“ tedy není na místě. Ovšem kvůli obtížně popsatelnému pocitu, že jste za tři hodiny spoluprožili 12 let života úplně cizího člověka, aniž byste si připadali ošizeni o nějakou jeho zásadní část či zlom, film rozhodně stojí za vidění.
Zázraky – rodinné vztahy a včely
Švýcarsko-německo-italský film Zázraky režisérky Alice Rohrwacherové je tím typem filmového umění, které celou dobu pozoruje latentně vyjádřené rodinné vztahy, aby na konci předvedlo podivnost, která se pokusí na zbytek vrhat světlo osvícení, ale otrkaný filmový recenzent ví, že se tu jen příliš pozdě nahánějí body. Mohl by to být coming-of-age film o dospívání Gelsominy, prvního nejistého zamilování a vzpoury vůči otci. Mohl by to být pohled do myslí přesvědčené alternativní rodiny, která se jak Amišové vzdává moderních technologií a nocuje s postelí pod nebeským baldachýnem. Mohl by to být střet upřímného venkova s falší mediálního obrazu. Je to od každého něco, ale nic z toho pořádně a nakonec tak zůstane v paměti jako film s velbloudem, který mimochodem vyhrál Velkou cenu v Cannes.
Ve filmu hraje poměrně známá herečka Monica Bellucci (Baaria, Čarodějův učeň), což je ale vzhledem k ostatním vesměs anonymním tvářím dosti rušivé. Každopádně zápletka filmu patří k těm spíše originálním, protože sledujeme lokální televizní soutěž ve stylu reality show, která je místy komická a nostalgická zároveň. Utkávají se v ní rodiny, které vyrábějí vlastní produkty jako např. maso či olej. Rodina, kterou pozorujeme, dělá v jednoduchých podmínkách med. Dočkáme se tak řady relativně poetických scén, kdy se sbírá z pláství, kdy se hledají včely, které ulétly, nebo kdy mladá Gelsomina s ostatními dětmi narychlo uklízí rozlitý med – kamera zabírá hutnou zlatavou tekutinu a ve scéně je cítit téměř hmatatelná frustrace ze zničení toho, co je pro rodinu vlastně tím nejcennějším. Stabilně pomalé tempo dramaticky narušují vážnější konflikty jako hádka rodičů nebo úchylná tetička, ovšem celkově Zázraky působí jako nudný dokumentární výsek ze života prosté rodiny, na které není nic moc atraktivního – ani ke sledování a ani k zamyšlení.
- VIDEO: Pán Prstenů: Válka Rohirů - 23.8.2024
- Žebříček roku 2023: Oppenheimer, John Wick nebo Anatomie pádu - 13.1.2024
- 20. ročník Festivalu indického filmu jako velkolepá párty - 10.10.2023