V Brně se po dobu jednoho týdne (od 27. 2. do 6. 3.) konal již čtvrtý ročník filmového festivalu Cinema Mundi. Zvítězily filmy Krev mojí krve a Lore.
V porovnání s předchozími lety šlo co do kvality filmového i doprovodného programu o krok vpřed, ale co se týká organizace i množství technických a jiných problémů o krok vzad, naštěstí ale ne až na úplný počátek.
16 latinskoamerických komedií
Vedle každoročně divácky nejnavštěvovanější části programu, do které jsou zařazeny vybrané oscarové a lví snímky, festival představuje kinematografie méně známých zemí. Po loňském Pobaltí (Litva, Lotyšsko, Estonsko) bylo letos možné si rozšířit povědomí o filmové tvorbě v Mexiku, Argentině a Brazílii po roce 2000. Sekce Současná latinskoamerická komedie představila šestnáct snímků, které na rozdíl od děl tvůrců se zvučnými jmény (Alejandro González Iňárritu, Guillermo del Toro, Alfonso Cuarón) či izolovaných úspěchů (Elitní jednotka, Tajemství jejich očí) zůstávají médii i cinefily většinou nepovšimnuty.
Pojmenování „Současná latinskoamerická komedie“ je poněkud zavádějící, protože jde o žánrově velmi různorodé počiny, jejichž spojujícím prvkem je kromě teritoriálního a časového vymezení přítomnost různého typu humoru. Návštěvník, který si chtěl zmapovat tvorbu Mexika, Brazílie a Argentiny, si bohužel nemohl udělat úplný obrázek, protože docházelo k překrývání. Buď jít na sociálně kritickou lupičskou romanci Muž, který kopíroval, nebo upřednostnit parťácké drama s legračními vsuvkami Čínský bufet, po jehož skončení se ale nedá stíhat svým inscenováním věcí před kamerou a řetězením cynických výjevů pozoruhodná road-movie Kompas v ruce mrtvého.
V neděli proti sobě šlo La Tigra, Chaco a slabší variace na Tristrama Shandyho Posmrtné paměti. Ve středu pak Moje první ghetto i na jeden záběr natočená a vinou přecházení mezi různými postavami či žánrovými polohami nevyrovnaná banalita o lidské apatii Horký den v Porto Alegre. Přesto byly ale latinskoamerické „komedie“ tou částí programu, která plnila sály – zvlášť když nejčastějším projekčním místem byl malý sál v kině Art, do kterého se vejde ani ne třicet lidí.
Mexická trilogie, argentinské romance
Díky rozhodnutí uvést Peklo ve velkém sálu kina Art nebyl nikdo ochuzen o vrchol sekce a pro některé i jeden z nejlepších filmů, které byly na Cinema Mundi k vidění. Závěrečná část volné trilogie mexického režiséra a scenáristy Luise Estrady mění žánry (od melodramatu přes gangsterku až k filmu o pomstě), odkazuje se k mexickým společensko-kritickým snímkům jako důkazu toho, že se příliš nezměnilo. Pohrává si také s očekáváním a satirizuje mexickou politickou scénu a vztahy se Spojenými státy americkými. Otevřeně podvratné dílo, jež bylo natočeno k dvojímu výročí (dvě stě let nezávislosti na Španělsku, sto let od Mexické revoluce), nabádá k další revoluci a zároveň ukazuje cykličnost jakéhokoliv násilného počínání.
Na festivalu byl k vidění i díl předcházející, Báječný svět, ale poněkud nešťastně až po Pekle. Návaznost mezi jednotlivými částmi je ale stejná jako mezi Leoneho dolarovou (Pro hrst dolarů, Pro pár dolarů navíc, Hodný, zlý a ošklivý) či Rodriguezovou mariachiovskou (El Mariachi, Desperado, Tenkrát v Mexiku) trilogií. Spojení je dáno především typem hlavní postavy, kterou pokaždé ztvárňuje stejný herec (u Leoneho Eastwood, u Estrady Damián Alcázar), a drobnějšími nuancemi. Zatímco Peklo začíná návratem z USA, Báječný svět se tam odehrává celý, čemuž uzpůsobuje i svou poetiku, protože výsměšně napodobuje klasické grotesky a rodinná melodramata klasického Hollywoodu.
Z Argentiny za pozornost stály především tři romance, které jsou dobrým příkladem toho, že tamní filmaři vycházejí z amerických vzorů, snaží se zachovat národní specifika a cílit na světové publikum. Syn nevěsty spadá do subžánru tzv. re-marriage story – příběhu, kdy se znovu-ustanoví heterosexuální pár. Nesčetněkrát viděné schéma je ozvláštněné tím, že nejde pouze o jeden pár, který by se měl dát dohromady, ale rovnou o dva, jež jsou od sebe generačně vzdálené (matka a otec, jejich syn a jeho přítelkyně). Věkový rozptyl a rodinná spřízněnost protagonistů umožňuje řešit i závažnější věci, jako je otázka tradice.
Naopak problémem modernosti se zabývají Hraniční zdi, kdy on a ona jsou spojeni virtuálně (píší si po internetu), ale rozděleni architekturou Buenos Aires. Hudba na zavolání čerpá z tradic tzv. screwballu, kdy dva společensky zajištění, ale jinak rozdílní a shodou náhod k sobě svedení lidé musí překonat překážky, které jsou jim v krátkém časovém rozpětí kladeny do cesty. Komika vyplývající z rychlé slovní výměny i fyzických gagů nechybí, používání přízvuku jako národního specifika znalé potěší a hrdinova práce – filmový skladatel – umožňuje velmi sebeuvědomělé uplatnění nápaditých hudebních postupů.
Nejlepší filmy Cinema Mundi
Hlavní kategorií jsou ale „Nejlepší světové filmy“, kterou tvoří díla usilující o cizojazyčného Oscara – ta, která se do nominace nakonec dostala (Láska, Kon-tiki, Královská aféra, Malá čarodějka, bohužel chilské No nebylo k vidění), i ta, která se mezi výslednou pětici neprobojovala. Z druhé jmenované kategorie vybírala studentská porota, jež v čele s předsedkyní Janou Glocarovou udělila nakonec dvě ceny. Soška v podobě brněnského draka poputovala do rukou portugalského režiséra Joao Canija za Krev mojí krve a čestné uznání získalo Lore režisérky Cate Shortlandové.
Krev mojí krve svou formou evokuje filmografii Roberta Altmana a tématem exploatace, které má i přes nihilistické podání humanistické vyznění, zase Ulricha Seidla. I v případě Canijova filmu je třeba se zorientovat ve větším počtu postav, mezi kterými jsou různé (a různě komplikované) vztahy, přičemž styl divákovi nic neusnadňuje. Ve většině scén zní v pozadí televizní fotbalová utkání, telenovely či karaoke písně, což mnohdy vytváří komentář k zobrazovanému dění a pomáhá dokreslit mikrokosmos lisabonského předměstí.
Časté je inscenování událostí do více prostorových plánů najednou, kde si v každém z nich protagonisté vyměňují velmi důležité informace pro vyprávění. Divácky velmi náročný snímek, který testuje pozornost i schopnost vstřebat zvraty jako z portugalských nekonečných seriálů, je taktéž „herecký“. Na realistických výkonech typově dobře obsazených a herci přesvědčivě ztvárněných postav se jistě podepsalo i to, že scenář vznikal spolu s hlavními představiteli a měnil se dle jejich podnětů při zkoušení.
Mladá Lore čelí následkům války a festival technickým problémům
Lore se oproti tomu skoro výhradně omezuje na titulní „hrdinku“, s níž není jednoduché se identifikovat či s ní sympatizovat, protože je dospívající dcerou nacistických rodičů, kteří ji nechají na sklonku války na pospas se sourozenci. Druhý celovečerní kinofilm Cate Shortlandové je stejně jako její debut Salto do života příběhem o dospívání dívky, jejíž vnitřní pocity jsou zvnějšněny silně subjektivizačními principy, a vedle toho nabízí netradiční úhel pohledu na nesčetněkrát zpracované válečné téma. Natáčení na 16mm formát zachovává syrovost konce druhé světové války, dominance detailů, zesílení zvukových efektů dle vnímání Lore i melancholická hudba Maxe Richtera umocňují až impresionistické ladění filmu.
Zážitek z obou výjimečných titulů nebyl pokažen ani technickými problémy, které první projekce ze dvou provázely. Krev mojí krve dalo vzpomenout na historky o promítačích, kteří si z 35mm pásů vystřihovali erotické záběry, protože došlo k několikaminutovému záseku při detailním záběru na ženské prso. Pokrok holt člověk nezastaví, a tak v současnosti nezbývá promítačům nejspíš nic jiného, než si disk v inkriminovaném momentě stopnout.
Lore měla pro změnu chybějící diakritiku v titulcích, jako kdyby šlo o špatně stažený překlad z internetu. Klaun byl ke slyšení se zprvu nevypínatelným audiokomentářem režiséra (autorem tohoto článku považovaný za nepřeložený hlas vypravěče) a Horký den v Porto Alegre plánovaný místo singapurského Konečně slavná měl spolu s venezuelskou iňárrituovinou Kámen, nůžky, papír vodoznak. Pestrobarevné festivalové logo, jež je tvořené z 35mm pásů obtočených kolem Země, v době digitalizace a s tím spojených výše zmíněných výhod, bledne. Ke cti organizátorů je, že se nastálé potíže snažili řešit za pochodu (Krev mojí krve bylo napodruhé bez přerušení, titulky u Lore byly v pořádku, Klaun měl přidanou projekci atd.).
Bude 5. ročník brněnským Berlinale?
Ředitel Josef Čadík si přeje, aby se Cinema Mundi vyvinulo ve velkou, prestižní akci srovnatelnou s evropskými přehlídkami. Vzhledem k úspěšnému vybudování regionální identity festivalu díky spojení s brněnskou výstavní tradicí nepředstavují Čadíkova slova přehnané přání. K jeho naplnění je ale třeba jít pouze vpřed, nikoliv zpět. Udržet si kvalitu programu, prohloubit spolupráci se spolkem MUNIE zajišťujícím doprovodné akce, které letos poprvé měly i vzdělávací charakter, nadále nechat titulky překládat studenty daného jazyka a zvát hosty, kteří mají co říct (Iveta Grófová, Ivanna Illjenko, Ismail Güneş, Yeşim Ceren Bozoglu, Joao Canijo) a nezajišťují pouze mediální pozornost. Znamená to ale i vychytat překrývání snímků ze stejné sekce a ujasnit koncepci, eliminovat technické nedostatky a časté programové změny.
Až pak Cinema Mundi přísluší označení „Mezinárodní filmový festival“, jelikož zatím jsou jeho specifika – v pozitivním slova smyslu – „brněnský“ a „studentský“.
Foto: Cinema Mundi
- Review 39. LFŠ – fíkovník umně skrývá nedostatek financí - 14.8.2013
- 39. LFŠ: co se skrývá za fíkovníkem? - 24.7.2013
- 53. ZLÍN FILM FESTIVAL – nové vedení, staré problémy - 9.6.2013
