42. díl LFŠ: Z VéHáeSky na plátno. Vyhlížíme polízanice

26.7.2016 at 18:46  •  Posted in Festivaly, Svět filmu by

Recenze a postřehy z festivalové přehlídky v Uherském Hradišti. Jaké polízanice na nás letos čekají?

 

adam_2 Promítané filmy na LFŠ bývají málokdy v perfektní kvalitě po digitální restauraci. To ani nelze čekat, osobně si stejně myslím, že hlavní je sehnání kopie, ve které je alespoň rozeznatelné, co se děje. Navíc šrámy na obrazy mají svůj nezaměnitelný půvab, zatímco digitální renovace se snaží filmy udělat lepšími, než byly v době své první prezentace.

Avšak stejně se člověk bál, aby se letos nenaplnil motiv festivalu a nekoukali jsme na filmy jenom z VHS kazet. Naštěstí VHS tu slouží jenom jako obal stylové provedení programu, tak jako nástroj, ze kterého si návštěvníci mohli vytvořit schránky na svoje poklady. Jinak jako každý rok platí, že filmů je dost, fronty jsou nebezpečné a vedro zase pracuje přesčas, aby nás udolalo. Ale nezalekli jsme se.

 

Průřez Luchinem Viscontim

Posedlost

adam_2 První film Luchina Viscontiho vůbec, který spatřil světlo světa ještě v éře fašistické okupace za druhé světové války (1943) a taky se mu to vymstilo. Zárodek neorealismu totiž přivedl filmové vyprávění z ateliérů do přírody, nekritičnost k rodinnému kultu nahradil smyslností a živočišností lidských vztahů, které se neohlížejí na Bohem daný svazek.

lfs2016_posedlost

 

Se vší úctou je tak nutné podotknout, že pokud se nedíváme na Posedlost očima filmové historie, u banální zápletky se vám spíš zavřou. Posedlost totiž s časem ztrácí svou šokující auru a jediná, která přebývá, je, jak snadno ženy roztahují nohy, když se v jejich okolí objeví sympatický vagabund.

V tomhle ohledu si přece jenom udržuje sílu, takže rozjezd, který přivede Gina do jednoho hostince, v němž to zaplane mezi ním a paní domu Giovannou, zatímco manžel nic netuší, je dráždivý a poměrně napínavý, protože stále zůstává neznámou, čeho budou postavy schopny a kam až zajdou. Bohužel příliš záhy nastává mezi nimi rozkol, který poutavost proplétajících se vztahů pošle do pekel a nezachrání ho ani motiv vraždy, protože postavy se pak pitvají ve svých pocitech s depresivní odpudivostí a malátnou rozvleklostí. Před téměř tři čtvrtě stoletím to asi bylo zjevení, teď škoda mluvit. 50 %, (orig. Ossessione, r. 1943).

 

Země se chvěje

adam_2 Pokud jsem měl dojem, že Visconti pro mě nakonec nebude, z omylu mě vyvedl už jeho druhý film z roku 1948, který dokázal realistický přístup zužitkovat mnohem nápaditěji, takže neztratí na atraktivitě a výpovědní hodnotě celých 160 minut. Připravte se na exkurz do světa sicilských rybářů.

lfs_2016_zemesechveje

 

Pokud je to pravda, nesledujeme vysloveně fiktivní postavy, ale reálné lidi ze zmíněné italské oblasti, kteří Viscontimu posloužili jako herci. Těžko říct, kolik s tím měl práce, ale výsledek zanechává velmi upřímný a přirozený dojem. Film je přitom zaplněn nejen plejádou hlavních rolí, ale také nespočtem osob, které tvoří kulisy samotného města. Všichni jsou úžasně bezprostřední a Viscontiho kamera jim lichotí v záběrech, které jsou na svou dobu i dnes precizní ukázkou davové mizanscény a perfektní koordinace.

Motivy je film zaplněn, od mezigeneračního sporu mladých a starých rybářů, přes milostná vzplanutí, která ovlivňují sociální statusy, po snahu vzbouřit se bídě, která žádá podnikatelskou aktivitu i nelehkou schopnosti přehlédnout přes vytyčené obzory a vymanit se přisouzené hierarchie. Všechno tu funguje v rámci sociální sondy i realistického portrétu života rybářů. 85 %, (orig. La Terra trema, r. 1948).

 

Vášeň

Drama Vášeň (1954) stejně jako Posedlost vzniklo podle knižní předlohy. Italská povídka o hraběnce, která se zamiluje do vojáka v roce 1866, kdy její zemi okupuje rakouská armáda, byla zadaptována coby první barevný Viscontiho snímek. Opulentní historické kostýmní drama se zříká neorealismu a režisér se kloní k melodramatu, takže postavy vášnivě trhají hlavou a teatrálně provolávají své repliky, jako kdyby byly v divadle, které ostatně snímek uvozuje. Vášeň totiž začíná scénou v operním domě, v němž postavy sledují Verdiho Trubadúra, čímž režisér naplno přiznává svou lásku k prknům, která znamenají svět, neboť za svůj život zrežíroval řadu oper.

Vášeň

 

Použití Technicoloru a promyšleného svícení dalo v úvodní nacionalistické scéně vzniknout zářivým barvám, které střídá hra stínů v nočních (studiových) Benátkách nebo luxusním sídle hrabat. Válečné scény působí svou nepropracovaností úsměvně a psychologie postav je pouze načrtnutá, neboť ani na konci snímku není jasné, co vlastně rakouský voják ke své milence cítil, což není výsledkem chytře podané ambivalence, ale spíše špatného režijního vedení. Předvídatelná zápletka o lásce dvou lidí ze znepřátelených zemí, které po celé dvě hodiny strojeně a beze změny hrají italská hvězda Alida Valli a americký herec Farley Granger, jenž natočil v Itálii několik dalších filmů, je po čase kvůli své vypjatosti ubíjející. Člověk už jen otráveně vyhlíží finální střet, který romanci pošle k benátskému dnu. 50 %, (orig. Senso, r. 1954).

 

Natálie

adam_2 Založeno na Bílých nocích od Fjodora Michajloviče Dostojevského a tudíž poměrně utahané. Původní novela má sotva sedmdesát stránek, film ale téměř dvě hodiny. Jinak vždy šarmantní Marcello Mastroianni a nepříliš známá, ale půvabná Marie Schell prožívají náhodný, téměř mladicky nerozvážný románek, který je ovšem vystavěn na iluzi, a tak ve výsledku tematizuje vlastní zbytečnost a pomíjivost, jako stopy ve sněhu, které zahladí nejbližší přeháňka umělého sněhu.

lfs2016_natalie

 

Film má ovšem výjimečnou atmosféru, kterou mu propůjčují neméně iluzorní kulisy, které vytvářejí zdání útulných uliček nad kanály, ale stále je na nich patrné, že s realitou nemají nic společného. Jsou jevištěm, divadelním prostorem, který pulzuje neobyčejnou zimní náladou a zároveň tak trochu uloudanou lyrikou. 60 %, (orig. Le Notti bianche, r. 1957).

Rocco a jeho bratři

adam_2 Poutavá kronika italské rodiny, která se přestěhovala z jihu Itálie na sever, z vesnice do města. Její členové tak musejí hledat své místo v novém světě, který je pro ně zázračný a okouzlující jako plejáda svítících nápisů na ulicích, ale krutý jako zima deroucí se do jejich mrzkého obydlí.

lfs2016_roccoajehobratri

 

Visconti se snaží udržet sociální rozměr vyprávění, který poukazuje na nesnáze „ekonomických migrantů“, v rovině vztahů je ale melodramatikem, který s přibývajícím časem nezná míru a závěrečné vyvrcholení, kterému předchází plejáda zvratů, je téměř hysterické a nesnesitelné.

Dramaturgicky film člení po jednotlivých členech rodiny, striktně se ale jednoho každého bratra nedrží. Spíš si symbolicky předávají otěže v pozici hybatele, který přebírá hlavní kontrolu. Tři hodiny tak díky přemíře postav (pravda, ještě stále docela skromné) nepůsobí jako natahované představení, ale tak akorát se zažere do problémů lidí, které neznámý svět řádné zpracuje. 80 %, (orig. Rocco e i suoi fratelli, r. 1960).

 

Cizinec

adam_2 Adaptace románu Alberta Camuse zůstává své předloze zřejmě věrná, nic to ale neubírá na působivosti nebo depresivnosti, s níž vše spěje k tragickému soudnímu přelíčení, v němž hlavní postava kafkovsky nečelí ani tak obžalobě z vraždy, ale z bezcitnosti. Zařazení takového stavu mezi hrdelní zločiny působí jako noční můra pro nejednoho filmového diváka i čtenáře Camusových slov.

lfs2016_cizinec

 

Marcello Mastroianni do role muže bez ambicí, víry i zájmu padne skvěle. Je stejně tak okouzlující jako bezkrevný a člověk má tendenci pochopit Marii, která se do něj zamilovává navzdory jeho tvrzení, že na tom nesejde, ale spíš ji nemiluje.

Visconti je tak jako v jiných svých filmech režijně rezervovaný, sílu slunce a horka možná zbytečně ztvárňuje s lacinými triky, ale vynahrazuje to kamerou, která v posledních chvílích nechává Mastroiannovu tvář poletovat v temnotě jako nicotě, k níž po smrti spěje. Oproti předchozím snímkům se v této éře (konec šedesátých let) už vzdává sociální kritiky, ale možná je jenom svázaný knihou, kterou nemohl úplně předělat k obrazu svému, jako to dělával v minulých případech. 75 %. (orig. Lo Straniero, r. 1967).

 

Nevinný

adam_2 Měl jsem možnost vidět první i poslední Viscontiho film a je neuvěřitelné, jakou proměnou tenhle mistr italského filmu prošel. Zatímco v úvodu naboural ateliérový přístup k tvorbě filmu, postupně (už v padesátých letech) a na samém konci si de facto liboval v nákladných kostýmních a výpravných filmech, které svým zevnějškem působí až uměle a nepřesvědčivě.

lfs2016_nevinny

 

Co je však důležité, ani Nevinný nepostrádá duši a živoucí postavy, kterým sice máme chuť zakroutit krkem, ale o to pikantnější je jejich životní postoje sledovat. Psychologie postav blízká skoro červené knihovně je ale záludnější a v postavě Tullia, kterého možná zbytečně definuje jeden závěrečný monolog o ateismus, staví charakter hodný opovržení. Ale není třeba obav, osud dožene i člověka, který zanedbává překrásnou manželkou slovy, že ji miluje jako sestru, a snaží se uhánět milenku, aniž by s ní chtěl žít. Podstata jeho postavy je v pudu dobývání, který s ním mává jak s pingpongovým míčkem létajícím od manželky k milence, podle toho, kde má zrovna větší jistotu a kde ne. A do zápasu vkročí dítě, které nechce a které ho staví před složitý mravní boj. Chladný pohled Giancarla Gianniniho hovoří téměř za vše. 75 %. (orig. L’innocente, r. 1976).

Zvláštní uvedení

Kosmo

Marek Koutesh V rámci LFŠ byly promítnuty i první tři díly (z celkových pěti) seriálu Kosmo z produkce České televize. Projekt vznikl podle námětu a scénáře publicisty Tomáše Baldýnského. Zabývá se strastmi české vesmírné expedice na Měsíc, a to ve vší trapnosti, které tato potenciální situace zákonitě musí přinést. V prvním díle je čtveřice astronautů (David Novotný, Jana Plodková, Jakub Žáček a Petr Vančura) donucena k výcviku v nelidských podmínkách základny Brdy 1 s příslibem, že Brdy 2 budou podstatně modernější. Druhý díl zobrazuje komplikaci, kterou přinesou zpronevěřené peníze ze státního rozpočtu. Ministr školství a tělovýchovy (Martin Myšička) je okolnostmi donucen k realizaci šíleného projektu. Třetí díl ukazuje kýžený start největší národní události 21. století.

kosmo

 

Politicky a společensky satirické Kosmo v mnohém připomene Kancelář Blaník (2014) nebo břitký britský seriál Je to soda (2005). Baldýnský se pravidelně strefuje do ožehavých témat současné politické nebo třeba kulturní scény a přitom nezapomíná, že by měl být humor pochopitelný i za několik let. Úvodní díl je jednoznačně nejhorší – tematicky se v něm seriál jakoby hledá a rozpoznatelné je to nejvýrazněji na množství zbytečných vulgarit a náhodných gagů, které buď nejsou rozvedeny nebo se zbytečně opakují. Teprve v druhé části si ústřední čtveřice herců vzájemně sedne a bez křečí se vtipně doplňují. Třetí díl poté poskytuje humorné situace formátu, s jakým jsme se v české tvorbě doposud nesetkali. Není ani ke škodě, že jde o sci-fi seriál s CGI triky a s rozpočtem sitcomu. Formální naivita a absurdita zápletky jde dohromady ruku v ruce. 60 %. (r. 2016).

 

Muž jménem Ove

Dramedie Muž jménem Ove je adaptací stejnojmenného románu od švédského blogera Fredrika Backmana, který v desetimilionové zemi prodal rekordních 700 tisíc kopií. Kniha, jež vyšla i u nás, částečně tematizuje střet starší generace a její představy o blahobytné, férové zemi pro všechny a změny, kterými země v posledních desetiletích prochází. Počty emigrantů se zvyšují a dostupným blahobytem pro všechny zůstala už jen IKEA, jak zaznělo při úvodu. Film je však obsahově plošší a je spíše sledem epizodek ze života čerstvě vyhozeného 59letého vdovce Oveho, který je zastáncem pořádku, dochvilnosti, poctivosti a dalších hodnot, které se ze společnosti vytrácejí, jak se snaží snímek naznačit. Hannes Holm je zkušený režisér, jenž za sebou má téměř deset celovečerních filmů, které tvoří zejména nenáročné komedie.

muz jmenem ove

 

Muž jménem Ove neustále lavíruje mezi komedií o nevrlém dědkovi, který chce spáchat sebevraždu, a intenzivním tearjerkerem se vskutku tragickou linií, která vrší jedno neštěstí za druhým. To má spíše za následek určité otupení a distanc, byť se určitému dojetí ubránit nelze, a to zejména ve flashbackových pasážích. V nich se autor dle svých slov inspiroval kultovním Forrestem Gumpem (1994), k jeho překonání má však daleko. Nepodařilo se mu plasticky vykreslit Oveho sousedy a sám hlavní hrdina zůstává jen morousem, jehož srdce je na konci obměkčeno, což je příběh nikterak originální. Během 116 minut zazní několik vskutku zdařilých vtipů, které ironizují typickou švédskou náturu nebo důchodcovské manýry. Snímek v listopadu vstupuje do české distribuce. 70 %, (orig. En man som heter Ove, r. 2015).

 

Mumblecore

Hannah jde po schodech

marek Název mumblecore evokuje nízkonákladový, špinavý film natočený levnou digitální kamerou bez použití umělého svícení. Tak tomu alespoň bylo v roce 2007, než dostali tvůrci možnost natáčet s většími rozpočty a mísit žánry. Hannah jde po schodech režiséra Joea Swanberga, natočená v této době, základní osekanou představu splňuje dokonale. Natočená byla údajně za pouhé tři tisíce dolarů v malém kruhu přátel, z nichž se mnoho podílelo na snímku na několika pozicích zároveň. Kupříkladu Swanberg je tedy nejen režisérem, ale i producentem, scenáristou, kameramanem a střihačem.

HANNAH TAKES THE STAIRS

 

Jako ucelená skupinová vize Hannah jde po schodech funguje překvapivě dobře. Ačkoli byly dialogy velký dílem improvizované (a v několika nedramatických scénách je to docela evidentní), film nevyhlíží jako nepromyšlené konverzační torzo vzniklé na základě pokecu několika přátel. Hannah jde po schodech má jako vztahová komedie poměrně jasnou strukturu a jako odvyprávěný příběh nijak nezaostává za tisícinásobně nebo desetitisícinásobně dražší laskavou hollywoodskou romantikou.

„Alternativou“ se stává až při zohlednění hrubého filmařského stylu. Ruční kamera je skutečně ruční – i v klidných pasážích se třese, pomalu přeostřuje, snímá herce v nepříhodných kompozicích a obraz se vyznačuje nepříjemným zrnem. Minimalismus a snaha o autenticitu převládá, leč nelze se zbavit dojmu, že formální stránka žánr romantické dramedie příliš neozvláštňuje a je prostým důsledkem omezeného rozpočtu, přes který se tvůrci rozhodli projekt realizovat. Tato hrubost ale překvapivě ani neubírá. 60 %, (orig. Hannah Takes the Stairs, r. 2007).

 

Noci a víkendy

marek Noci a víkendy (2008) natočil Joe Swanberg rok po Hannah jde po schodech a jde cosi jako neoficiální pokračování jeho předchozího filmu. Pár, který se dal dohromady na konci Hannah jde po schodech, se sice z poloviny přeobsadil (Kenta Osbornea nahradil sám režisér, přičemž Greta Gerwig zůstala a film zároveň se Swanbergem spolurežírovala) a přejmenoval, ale charakterově nepozbyl ani nezískal žádné zvláštní vlastnosti. Mladá dvojice Mattie a Jamese se ale obecně vykazuje jistou univerzálností, v níž se nepochybně leckdo se vztahovými zkušenostmi pozná. Oproti předchozímu režisérově snímku koncept zvážněl a v zápletce vtipně vyobrazený milostný čtyřúhelník nahradil vnitřní konflikt mezi jedním mužem a jednou ženou. Ačkoli je lehký humor v mnoha scénách stále přítomný, podrývá ho pocit neodvratné vztahové katastrofy, která se v průběhu stopáže subtilně dere na povrch.

vpcjr4

 

Film je ještě minimalističtější než Hannah jde po schodech, zejména z hlediska omezeného vyprávění, které se skutečně soustředí jen na ústřední dvojici. Mattie a James jsou jedinými protagonisty a hybnými silami příběhu – všem ostatním vedlejším postavám jsou vyhrazeny maximálně krátké vteřiny ve stopáži, v nichž jsou ke kameře zády nebo vystupují mimo obraz. Noci a víkendy jsou zkrátka plně soustředěné na postihnutí šťastného vztahu dvou nešťastných lidí. Daří se jim ukázat chvíle, kdy jejich soužitím prostupuje radost, ale i momenty, v kterých si vůbec nerozumí. Vzhledem k tomu, že dvojice film i napsala a režírovala, působí esteticky (jak už to u mumblecore snímků bývá) neuhlazené Noci a víkendy často opravdu jako domácí video, z něhož kdosi takticky vystříhal tu nejbolestivější část – totiž důvody závěrečného rozchodu. 60 %, (orig. Nights and Weekends, r. 2008).

 

Pytel na palici

marek Režisérští bratři Mark a Jay Duplassové jsou považování za nejpozoruhodnější agitátory mumblecore snímků, a to i paradoxně tím, že jejich tvůrčí dráha toto vymezení přesáhla. Jejich Pytel na palici (2008) můžeme vnímat jako jeden z prvních impulsů, díky němuž se mumblecore filmy vymanily z žánrového vymezení romantické komedie, dramatu nebo road-movie. Zároveň se z micro-budget začalo stávat low-budget. Zatímco jiné mumblecore tvorbě stačilo k natočení pouhých pár tisíc dolarů, Pytel na palici byl realizován za 50 tisíc dolarů a prodán na festivalu Sundance za „o dost více“. Dva roky nato se dalším snímkem bratrů Duplassů stal Cyrus s rozpočtem již úctyhodných 9 milionů dolarů.

baghead

 

V Pytli na palici se z mumblecore stává mumblegore. Do hrubé estetiky domácího digitálního videa s upovídanými mladými páry pronikla příměs hororových slasherů. V příběhu se čtveřice herců bez práce rozhodne vyrazit na opuštěnou chatu a vypracovat za víkend synopsi filmu, který jim konečně zajistí popularitu. Známé mumlání snímané v hrubých kompozicích je tentokrát prokládané momenty, v nichž se uvědoměle reflektují pilíře, na kterých Pytel na palici stojí – mumblecore a hororový slasher. V lesním houští je totiž zpozorována záhadná postava s papírovým pytlíkem na hlavě – cosi jako chudý mumblecore příbuzný Jasona Vorheese nebo Michaela Myerse. Je to jen promyšlený žert, nebo jde čtveřici vážně o život?

Žánrová hybridita působí na mumblecore ozdravně – Pytel na palici je podnětnější než Swanbergovo Hannah jde po schodech (2007) či Noci a víkendy (2008). Na postavě Grety Gerwig, která je nejčastěji skloňovaným hereckým jménem ve spojení s mumblecore, je vidět, jak kompatibilní je proud či formát se slasherem. Její Michelle je stále trochu divná holka od vedle se vztahovými problémy a ve vyprávění výborně funguje i jako „final girl“ stíhaná vrahem s kuchyňským nožem (vyvrcholení například odkazuje na Texaský masakr motorovou pilou /1974/). Stejně tak se nečistý vizuál ukazuje jako ideální volbou pro snímání temných lesů, v nichž řádí šílenec. Velká míra sebereflexe ale fandí hlavně komediálním pasážím a Pytel na palici tak vyvolával na projekci hlavně upřímný smích. Právě v této poloze nakonec našli bratři Duplassové největší uplatnění – HBO momentálně vysílá jejich autorský komediální seriál Počtyřech (2015). 75 %, (orig. Baghead, 2008).

 

Němé počátky sci-fi

Kráska z Marsu

marek Pro mnohé je sovětský film 20. let jen érou montážníků Ejzenštejna, Pudovkina, Dovženka a Vertova. Tvorba ale byla rozmanitá a jeden z nejváženějších režisérů méně rafinovaných žánrových snímků byl Jakov Protazanov. Proslavil se hlavně svými komediemi, v jejichž tvorbě pokračoval v 30. letech, stál ale i za prvním sovětským sci-fi filmem, Krásce z Marsu z roku 1924. Projekt vznikl na základě levicového fantastického románu, který propagoval komunistické myšlenky mimo obvyklé prostředí továren a kolchozů. Ukazuje totiž, jak pokrokové revoluční myšlení dosáhlo na meziplanetární úroveň a jak se obyvatelé Marsu vzepřou tyranským pánům.

aelita

 

Ačkoli vznikla Kráska z Marsu již v době, kdy byla klasická výstavba filmového děje všeobecně známá a zvládnutá, nebudí vskutku dojem směle a přesně odvyprávěného snímku. Na začátku celkem jasně zpraví o tajemném signálu z Marsu a představí hlavního hrdinu – inženýra, který si klade za cíl na planetu odcestovat. Následuje exkurze na rudou planetu a krátký vhled do tamního společenského uspořádání. Nepopiratelně je Kráska z Marsu sci-fi, ve zhruba prvních třech čtvrtinách filmu je ale programovými dramatiky slíbené žánrové ikonografie poskvrnu a primární je hlavně neobjevná zemská melodramatická zápletka.

Závěrečná půlhodina ale leccos vynahrazuje. Hlavně konečně spojuje paralelní linie do několika uzlů, v nichž se postavy potkávají a doplňují. V tomto okamžiku dojde i ke slíbené cestě na Mars. Film těmito scénami připomene Ženu na měsíci (1928) Fritze Langa, avšak z porovnání obou snímků nepřekvapivě vychází německý film jako výrazně lepší. Závěrečný zvrat je zase jakousi méně údernou variací na Kabinet doktora Caligariho (1920), ale s jeho pomocí film alespoň ospravedlňuje některé nejasnosti. Výtvarná stylizace snímku propojuje kubismus, futurismus i expresionismus, ovšem i z tohoto hlediska lze najít podstatně povedenější dobovou sci-fi alternativu, totiž francouzský snímek L’inhumaine (1924) Marcela L’Herbiera. 65 %, (orig. Aelita, r. 1924).

 

Mechanický muž a Paříž spí

marek V rámci sekce Němých počátků sci-fi byly za sebou promítnuty dva středometrážní filmy z 20. let. Jedná se o italského Mechanického muže (1921) a Paříž spí (1923) velikána francouzského filmu Reného Claira.

Z Mechanického muže se dochoval jen fragment dlouhý 25 minut, což představuje zhruba 40 procent původní stopáže. Naštěstí ale obsahuje většinu scén z druhé poloviny filmu, v níž se nachází nejvzrušivější akční scény. Snímek z těchto důvodů nelze hodnotit zcela s čistým svědomím, zachovaná část každopádně vyvolává úžas. Zlovolná vůdkyně gangu Mado ukradne plány na mocného robota a po jeho sestrojení s ním začne pustošit město. Skupina hrdinů, v které režisér André Deed hraje šíleného Sartarella, před ním prchá a nakonec ho konfrontuje v operním sále za pomocí druhého robota ve službách dobra. Bitva končí v plamenech a explozí. Některé triky jsou kouzelně směšné, některé překvapivě sofistikované. Fragment se vyznačuje zběsilým tempem, kterému napomáhá rychlá střihová montáž a i v této podobě představuje jedinečný zážitek. 80 %, (orig. L‘ Uomo meccanico, r. 1921).

L'uomo_meccanico_2

 

Paříž spí přinesla podstatně poklidnější zážitek. Šlo o filmový debut novináře a filmového kritika a herce René Claira, který se později proslavil jako režisér vážených děl jako Slaměný klobouk (1928) nebo Pod střechami Paříže (1930). V Paříž spí celé město záhadně usíná, až na hlídače Eiffelovy věže a cestující z letadla, kteří po incidentu přistáli na letišti. Clair je laskavý pozorovatel a zápletku nikdy nerozvíjí do seriózních končin. S nápadem vylidněné a zastavené Paříže si roztomile pohrává. Paříž spí v jeho pojetí není jen sci-fi, ale také lehký derivát americké grotesky (v honičkových akčních scénách) a avantgardního filmu (které zastupuje idea zastaveného a rozpohybovaného obrazu a animované pasáže). Režisér obojí a rafinovaněji rozvedl ve své další tvorbě. Dadaismus v Mezihře (1924) a grotesku v Miliónu (1931). Paříž spí je nevybroušený debut (nelze třeba opomenout v dáli jedoucí automobily ve scénách, kdy má město chrápat), ale v kontextu dobové francouzské tvorby, která fantaskními filmy zrovna neoplývala, má svůj půvab. 70 %, (orig. Paris qui dort, r. 1925).

 

Cesta na Mars

adam_2 Dánské sci-fi z roku, kdy končila první světová válka. Nejprve je ale třeba zafantazírovat ohledně technologického pokroku, který vyústí v raketoplán blízký spíš letadlu než skutečnému vesmírnému plavidlu. Film dlouhý něco málo přes hodinu pak rozvíjí dvě témata. Jedno se týká vědeckého skepticismu, kterému futuristé čelí ze strany svého okolí nebo médií na Zemi. Druhé se týká oslavy pacifismu, který zkoumá na Marsu, kde se pozemská posádka setkává s tamní populací, která se vzdala násilí. Pro rok 1918 téma, které zřejmě rezonovalo.

lfs2016_cesta_na_mars

 

Výprava snímku však z dnešního pohledu vzbuzuje posměch, protože život na Marsu je ztvárněn až ledabyle s odkazem na antický rozměr, ale s nedostatkem obrazotvornosti. Důležitější bylo pro tvůrce poselství než samotný žánr. Na druhou stranu k tomu je sci-fi nejpovolanější, aby skrze svou odvahu spekulovat nastavilo tvář společenským problémům. Sledování filmu ale bylo na LFŠ značně ztíženo zvoleným hudebním doprovodem, především lídrem uskupení Kittchenem, který místo symbiózy obrazu a hudby šel cestou svojí vlastní show. Jeho reflexivní komentáře mohly nabídnout kritické sledování filmu, většinou se ale zpívaný projev míjel účinkem. Absence zájmu k hlavnímu dílu byla znatelná v momentě, kdy film skončil, ale hudební doprovod pokračoval v představení. 60 %, (orig. Himmelskibet, r. 1918).

 

Konec světa

adam_2 Další sci-fi kus původem z Dánska. Jeho pojetí je ale asi ještě naivnější než v případě Cesty na Mars. Je také o dva roky starší. Je pochopitelné, že nesnese srovnání s moderními katastrofickými fláky jako Armageddon (1997), ale celá zápletka o tom, jak hornická dcerka prchá od rodiny a snoubence, aby žila s bohatým továrníkem, je jenom oddalováním toho, co diváci chtějí vidět a co může díky užití praktických efektů fungovat dodnes – tedy titulní zkáze civilizace. Nemluvě o tom, že se vyprávění ještě navíc zabývá postavou potulného kazatele, která až do samého závěru děj nijak neobohacuje.

Konec světa

 

Jenomže postupně graduje hloupost filmu, který se nesnaží věrný žánru sci-fi rozvíjet možnosti, jak by se věci mohly stát, ale radši se zaměří na střet bohatých a chudých, i když v samotné katastrofě mezi nimi nedělá rozdíl. Místo toho vyřeší přežití jedné z nemnoha postav tím, že vyleze na kuchyňský stůl a v afektovaných gestech láteří nad svým osudem. Hudbu v tomto případě zařídili novoborští Flush Buttons, jejich zvuk byl více submisivní filmu, ale skutečná kouzla s tímhle materiálem nedokázali. 40 %, (orig. Verdens undergang, r. 1916).

 

Velezrada

adam_2 Vizionářské britské sci-fi z roku 1929 předpovědělo Skype, Eurotunel pod Lamanšským průlivem, OSN i EU, automaticky to z něj ale nedělá zázrak. Což je asi důvod, proč se přece jenom více uctívá téměř konkurenční americký Metropolis (1927) na LFŠ také promítaný. Podobnosti s dnešním světem je zábavné sledovat, stejně jako odhalování politických rozdílů. Filmu ostatně vymezení společenství atlantského a evropského slouží hlavně jako vytvoření dvou bloků, na jejichž křehkém vztahu varoval před hrozícím světovým konfliktem, který o dekádu později svět skutečně zachvátil.

lfs2016_velezrada

 

Rozsáhlé a přitom poměrně naivní politikaření ukrajuje dost času ze stopáže. Krátké záblesky futuristického světa jsou vzácné, navíc vynucené jako součást představy a trpí nevěrohodností modelu města budoucnosti. Celý film je pak ještě prodloužen závěrečným soudním přelíčením, jehož výsledek je sice nečekaně přísný, ale vyprávění natahuje, místo aby ho skutečně rázně utnul. Hudbu dělalo dvoučlenné uskupení Alphones. Vhodné, ale nijak nevybočující. 60 %, (orig. High Treason, r. 1929).

 

Polské filmy

Spojené státy lásky

Polské novinky se na LFŠ těší velké oblibě a fronty na ně jsou dlouhé. Letos do Hradiště, a to z Karlových Varů, doputovaly Spojené státy lásky (2016), drama zasazené do období čerstvě po pádu komunistického režimu v Polsku, v němž sledujeme propojené osudy čtyř nešťastných žen. Mladá a pohledná učitelka, která má manžela v Německu, touží po kariéře modelky, snad aby unikla všednosti dnů. Po její blízkosti touží důchodkyně, která bydlí ve stejném činžáku. Ředitelka školy má poměr s čerstvým vdovcem, ale jinak je zcela opuštěná. Podobně jako její sestra, která má manžela i dceru, ale tajně sleduje místního kněze. Žádná z žen nemá to, co by chtěla.

Spojené státy lásky

 

Kameramanem filmu je Oleg Mutu, který nasnímal oceňované 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (2007) a který zde dokázal zachytit ubíjející pudovost, syrovou tělesnost i téměř hmatatelné zoufalství, a to nejen filtrem, který sídliště, přírodu a nebarevné oblečení dělá ještě šedivější a ošklivější, ale i promyšleným způsobem rámování. Někteří filmu vyčítají dějovou vyprázdněnost a je třeba říci, že snímek skutečně nemá jednu dějovou linii, která by prostupovala celou stopáží, ale jedná se spíše o mozaiku volně propojených příběhů, jejichž společným jmenovatelem je spíše než láska či samota právě umíněná touha a upínání se k něčemu nedosažitelnému. Místy režisér Tomasz Wasilewski příliš úporně kopíruje „rumunskou novou vlnu“. Postavy staví do okatě bezútěšných lokací, které jsou zabírány s chladným odstupem, čímž podtrhuje anonymní sídliště s omšelými byty, aby nás šokoval poněkud samoúčelným zvratem, který nemá tak silný emoční dopad, neboť snímek postrádá postupnou gradaci. 70 % (orig. Zjednoczone Stany Milosci, r. 2016)

 

Vábení sirén

Polský snímek, který na LFŠ uvedl jeho producent, by se dal žánrově odbýt jako bizarní drama, ale jde spíše o mytický muzikálový thriller s gore výjevy. Netradiční debut Agniezsky Smoczynské, který měl velmi solidní rozpočet (tři miliony dolarů) se již prodal do řady zemí. Mezinárodní premiéru měl v lednu na festivalu Sundance, ze kterého si odnesl Zvláštní cenu poroty a nominaci na Velkou cenu. Bodoval pak na několika dalších festivalech a v červenci se promítal i na karlovarském festivalu. Film vypráví o dvou mořských pannách Stříbrné (Marta Mazurek) a Zlaté (Michalina „Hepnarová“ Olszanská), které se dostanou do světa lidí, který je zasazen do ponurých barev komunistického Polska. Od nevinné víly z disneyovského animáku by se však tyto zpěvem vábící sirény nemohly lišit více. Pracují v nočním klubu jako zpěvačky a striptérky, které svými lascivními pohyby a velkými ocasy dostávají diváky do varu.

Vábení sirén

 

Šupinaté disko

Film je protkán polskými písněmi a americkými hity ze 70. let, které však svým textem poněkud překvapivě s příběhem korespondují jen málokdy. Nazpívány jsou však zcela bez playbacku a pouze herci, jak upřesnil producent v diskusi po projekci. Muzikálové snahy se jeví velmi ambiciózně, neboť ve filmu jsou písně velmi odlišných žánrů, což nebývá pro muzikály pravidlem, výběr však koresponduje s žánrovou rozháraností a celkovou bizarností filmu. Černohumorný tón prostupuje snímkem již od začátku, kdy jsou obě bytosti ihned zaměstnány, aniž by kohokoli více zajímalo, co jsou vlastně zač a jak je vůbec možné, že existují. Okamžitě se stávají pouhými objekty – nechutný ředitel podniku si je zálibně prohlédne a místní zpěvačka se těší, že má s kým pět. Klub inkasuje více peněz a panny se baví. Přebírají lidské tužby a nabízí mužům, kam je možno úd zasunout, ale díra v ploutvi se pánům příliš nelíbí, což Stříbrná těžce nese. Z toho vychází jedno z výrazných témat filmu: touha být lidská, být normální, mít svou mindu.

Ve většině scén mají panny odhalená prsa, tváří se nesmírně nadrženě a hypnotizují očima, což se po čase poněkud vyčerpá. Když mají hlad, narostou jim ostré špičáky a nastávají jatka, která má na svědomí Zlatá. Její sestra Stříbrná je spíše romantickou bytostí, která se zamiluje do místního basisty, avšak vzhledem k tomu, že zde platí pravidla o proměnění se v mořskou pěnu z Andersonovy pohádky, musí si dívka dávat pozor. Napětí ale pramení z toho, že do poslední chvíle netušíme, jaké atributy z pověstí a pohádek fikční svět přejal, a také nevíme, jak takovou mořskou pannu ulovit a postavit před spravedlnost, když si drze odplave do Ameriky… 75 % (orig. Córki dancingu, r. 2015)

 

Smyčka

adam_2 Dechberoucí ukázka minimalismu v provedení a maximalismu ve využití tématu, v tomto případě alkoholismu. Režisér a spoluscenárista Wojciech Jerzy Has sleduje jednu postavu alkoholika, který má před sebou perný den. Na jeho konci by totiž měl s přítelkyní skončit v protialkoholní léčebně. Jenomže úžasně klaustrofobním způsobem se na něj alkohol lepí ze všech stran a znepokojivou atmosféru dovede zachytit i bez vizuálních berliček. Film je neustále střízlivý, i když se postava noří víc a víc do alkoholového šílenství.

lfs2016_smycka

 

Film částečně vyznívá protirežimně. Hlavní postava se totiž zuby nehty drží pryč od lahve nebo sklenky, ale všichni nezmiňují nic jiného, jako by opilost byla standardním společenským stavem, v němž je možné přežít mizérii padesátých let. Než se zase spustí i protagonista, což je nejslabší moment filmu, protože je nejméně motivovaný, drží se své naděje. Hezký je jeden záběr, v němž přechází přes sérii tramvajových kolejí, jako by překračoval nalinkovaný směr a vzdoroval tomu, k čemu je „předurčen“. Vše ale s ohledem na titul směřuje k trudnému závěru, ať už si název přeložit jako opakování stejné chyby nebo sebevražednou oprátku. Než ale závěr nadejde, opilci se podělí o pozoruhodná moudra, jako že „není horší sen než život“. Zvláště ten opilcův. Výjimečný film. 100 %, (orig. Petla, r. 1957).

 

Vlak

adam_2 Další slibný film z polské sekce, který byl natočen na přelomu padesátých a šedesátých let a který částečně tematizuje obraz polské společnosti. Není to ale nevyhnutelně nutné čtení tohoto filmu. Lze ho brát i jako výbornou skicu lidských charakterů a mikrosvěta vlaku. Málokterý snímek totiž tak výborně zachycuje esencí narušení soukromí v uzavřeném prostoru jedoucího vlaku. Chtě nechtě se v něm životy nabourávají, ovlivňují a poznávají. Pravda, někdy si ve vlaku vystačíte s mlčením až do své výstupní stanice, polský Vlak má ale jiný jízdní řád.

lfs2016_vlak

 

Částečně je poznávání postav, jejich tajemství, jejich sklíčeností a zuřivostí zatemněno linkou s hledáním vraha, který málem zavání Hitchocockem. Film od Jerzyho Kawalerowicze je ale takovému pojetí velmi vzdálen. Záměna identit je tu náhodná v příčině i následku a obnažuje spíš paradoxnost lidského chování, které se mění v divokou zvěř honící kořist, doufajíc, že aspoň tady na tomto místě dosáhnou nějaké spravedlnosti, když ve společnosti chybí. Avšak nakonec je tak násilná jako zločinec sám. 90 %, (orig. Pociąg, r. 1959).

 

Zacíleno na Filipíny

Manila ve spárech světla

adam_2 Filipíny byly letos v centru pozornost Letní filmové školy, specifický ráz této kinematografie ale umně dovedl na ploše jednoho filmu zachytit Lino Brocka. Nese v sobě specifický duch asijské kultury a společnosti zrcadlící kapitalistický rozvoj, zároveň nezapře touhu vyprávět v zásadě milostný příběh. Téměř pohádkové vyprávění o tom, jak se mladík vydal z vesnice do města, aby tam našel svoji milovanou dívku (flashbacky z vesnice mají až kýčovitý ráz), je značně zdeformován problémy rozvíjející se společnosti.

lfs_2016_manila_ve_sparech_svetla

 

Mladík tak musí překonávat překážky, jež mají často dost hořký ráz. Za mizerné peníze pracuje na stavbě, kde se na bezpečnost zaměstnanců tolik nehledí a kde se seznamuje s bídnými životy dalších osob. Když o stálou práci přijde, nachomýtne se ke komunitě mužských prostitutů, takže se ocitá i v poměrně choulostivé situaci. Všem zlým dnům ale není konec, než konečně dosáhne svého cíle. Nebyl by to ale křivý svět, aby happy end nezčeřil střet moci a bezbrannosti, který na naivní lásku nehledí. 90 %, (orig. Maynila: Sa mga kuko ng liwanag, r. 1975).

 

Na co nezbývá místo:

Podařilo se nám zhlédnout také dva kusy od britského studia Ealing. Jedním byl ve svém roce vzniku nejnavštěvovanější film Policejní strážnice (1950), který je poutavým pohledem do tehdejší práce britské policie a který už tehdy dokázal umně sloučit osobní rovinu několika postav s vyšetřováním několika zločinů, a to způsobem, který je dovedl nakonec svázat, který se nebál obětovat postavu a který dovede přejít od humorného pohledu na policejní složky k až obdivné akční honičce, která má dynamiku i přehlednost. 80 %. Více komediální byl Muž v bílém obleku (1951), v němž zářil Alec Guinness (jako jedna z tváří Ealingu, známé jsou s ním i Zlaté věže /1951/ nebo Pět lupičů a stará dáma /1955/), který si dovedl ze sebe udělat legraci, aniž by přestal působit jako důstojný vědec. Jeho zápal totiž není jenom legrační nadsázkou, ale spíš upřímným nadšením. Zároveň film vzbuzuje provokativní otázky, na čí stranu se postavit. Přestože majitelé továren na textilku i její zaměstnanci tu jsou vykresleni jako Guinnessovi nepřátelé, protože nechtějí uvést do prodeje neušpinitelnou a nezničitelnou látku, ekonomické dopady výrobku by byly skutečně problematické. To však film ve své zaslepené oslavě vynálezů nevidí. Za 70 %.

Psí maso (2012), které se promítalo v rámci pocty Alejandrovi Goicovi, postrádalo jasnější obrysy. Na minulost postavy spjaté s policejními represemi v Chile se naráží jenom letmo a bez znalosti kontextu, o který je tak film očištěn, takže jde o nevěrohodný příběh člověka, který si nechal spravit taxi, pohádal se zase s manželkou a ve své neochotě léčit své psychické problémy popálil psa, s čímž neměl odvahu něco pořádně dělat. No takový běžný příběh bez přidané hodnoty. A viděli jsme i Kluka ve světě příšer (2015), anime, které prošlo i běžnou distribucí. Taková pecka to nakonec nebyla…

Foto: LFŠ