Polský režisér Janusz Majewski byl hostem Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Zeptali jsme se ho, jak vidí budoucnost filmu.
„Obecně si myslím, a netýká se to jenom Polska, že film zaniká. Většina produkcí u diváka vyvolá nějaké emoce, ale druhý dne už ani neví, o čem film byl. Trochu filmová produkce připomíná pásovou výrobu, kdy se ve filmu opakují schémata,“ prohlásil polský tvůrce. Do budoucna tak podle něj současná produkce spíš nevydrží, ale přiznává možnost vlastního omylu s tím, že v nich mohou být hodnoty, které budoucí divák ve filmech objeví a o které se bude zajímat.
„Ve škole se setkávám se studenty, kladu jim na srdce, aby se dívali na staré filmy a četli starou literaturu, tak na mě hledí jako štěňátka a vidím v jejich pohledu nezájem o to minulé. Žijí v tom, co je. V kultuře je ale potřeba návaznost,“ dodal.
„Režisér je člověk, který rozumí dané látce a docení v ní to, co je navíc a co mu dává možnost nějakým způsobem vyjádřit svůj názor. Přijmeme-li tuto tezi, můžeme mluvit o umění.“
Na nedělní Lekci filmu se pak rozpovídal i o tom, jak vnímá osobu režiséra. „Mohli bychom režiséry rozdělit na dva základní typy. Možná bychom jich našli i více, ale dva určitě,“ řekl. První typ režiséra označuje za vypravěče příběhů. „Dostane napsaný scénář a jeho úkolem je inscenace. Nějakým způsobem vede herce, nějakým způsobem později zodpovídá za střih a na tom to končí,“ vysvětlil. Druhý typ režiséra pak vytváří umělecké dílo. Film vnímá jako způsob, jak vyjádřit myšlenky.
Majewski (druhý zprava) na setkání po filmu Dvojí svět hotelu Pacifik
„Samozřejmě ani největším režisérům se ne vždycky povede natočit dobrý film, ale důležité je, aby záměr, s kterým k práci přistupují, měl přesah a jasně bylo vyjádřeno, že chtějí filmem dát šanci divákovi, aby viděl hodnoty navíc,“ uvedl.
Neobešel by se ale ani bez herců, velké výpravy a bez celé řady dalších pracovníků, jakkoli „geniální“ by režisér byl. „Celé to ovšem začíná na spolupráci režiséra a scenáristy,“ podotknul. „Domnívám se, že stejně jako režisérovi není úplně jedno, co potom na plátně vznikne, stejně tak si myslím, že scenárista vidí v látce, kterou chce adaptovat, smysl. Vidí látku, o kterou bude zájem,“ dodal Majewski. Jeho dlouholetý scenáristický kolega Pavel Hajný zase míní, že „z pohledu scenáristy může být režisér spasitel, ale také úhlavní nepřítel, který scenáristovi zničí všechno, co napsal.“
Vzpomínky na dětství v zázemí restaurace
Na Letní filmové škole 2016 se kromě Majewského představila i trojice jeho filmů – dva starší – Kainovo znamení (1989) a Dvojí svět hotelu Pacifik (1975) a loňští Excentrici. Podobněji se režisér rozpovídal o „Hotelu Pacifik“.
„Ještě před druhou světovou válkou vznikla kniha, kterou napsal číšník z Krakova. Tehdy do restaurace hotelu přišel známý spisovatel. Číšník se ho zeptal, protože sám píše, jestli by si mohl jeho texty přečíst, případně okomentovat, poradit. Spisovatel s tím souhlasil. Po přečtení zjistil, že to je úžasný materiál – skvělý, pronikavý pohled zevnitř prostředí s trefnými popisy. Před válkou kniha vyšla, byla to velká senzace, dnes bychom to nazvali bestsellerem, pak ovšem vypukla válka, kniha trochu upadla v zapomnění, nicméně později byla znovu vydána, já jsem se k ní dostal, přečetl ji a zjistil jsem, že by to byl ideální materiál,“ přiblížil Majewski.
Co se týká jeho osobní motivace, odvíjí se od toho, že si jeho teta vzala za muže majitele restaurace. Jako dítě tam měl přístup a mohl i do zázemí. „Vzpomínám si, že mě to velmi učarovalo. Kuchyň, oheň, pára. Udělalo to na mě obrovský dojem, stejně jako sál restaurace s číšníky. Před válkou všechno bylo v jiném stylu,“ uvedl s tím, že přesně tento styl a atmosféru zobrazuje i zmíněná kniha. Když si ji v dospělosti přečetl, vzpomínky z dětství se mu vrátily jako živé.
„Chtěl jsem ve filmu ukázat, co mě nadchlo. Snažil jsem se také, aby to skutečně bylo natočeno v místech, která by věrně zachytila dobu a reálie. Když jsme potom vybírali místa, kde bychom mohli natáčet, zvolili jsme pražský Obecní dům. Kromě pár scén se velká část filmu točila tam,“ dodal, čímž upozornil na skutečnost, že snímek byl česko-polskou koprodukcí, v níž si zahrála řada českých jmen, debutoval zde i Roman Skamene a za kameru odpovídal Miroslav Ondříček.
„Asi by ale nestačilo, kdybychom si jenom vzali smutek číšníka a na základě něho chtěli vystavět film. Možná že ani samotný autor předlohy si úplně neuvědomoval, že celá restaurace, kterou zobrazuje, je metaforou života a společnosti. Mladý člověk se musí vypořádat se vstupem do života a musí přijmout podmínky společnosti. Buď je přijímá, nebo se tomu vzbouří a uteče,“ prohlásil Majewski.
Film z pohledu recenzenta
Dvojí svět hotelu Pacifik skutečně nestárne, zvlášť když se dočkal digitálního restaurování. Podstatné však je, že stále živá zůstává esence hemžení v restauraci i jeho zákulisí, které dohromady podává plastický a přesvědčivý obrázek o tom, jak komplikovaný, ošidný a zlý může být svět. Zároveň je zábava objevovat skrytá zákoutí a jeho mechanismy. Majewski s Hajným využili předlohu a vyváženě namíchali situační momenty s delším vyprávěcím plánem. Divák se mezi postavami neztrácí a řada z nich se dovede i na malé ploše vyprofilovat do takové míry, že toužíme objevovat, další detaily jejich morálního profilu.
Opravdu totiž nejde jenom o obraz restauračního zařízení. Metafora pro život a morální dilemata jsou z filmu cítit silně a zachovávají si platnost i po čtyřiceti letech po svém vzniku. Vyzývají diváka, nutí ho ke konfrontaci a přináší obohacení.
Podobné články
Passer na LFŠ: Filmařskou dráhu mu nastartovalo štěstí a slepice
42. Letní filmová škola byla obalena filipínskými, polskými i sci-fi dobrotami
42. díl LFŠ: Z VéHáeSky na plátno. Vyhlížíme polízanice
LFŠ 2016 – hořkosladké loučení s filmovou zmrzlinou
Taymor na LFŠ: Titus je můj oblíbený. Hamlet je jenom další sériový vrah
