Já, Olga Hepnarová – vzrušující snaha o porozumění

24.3.2016 at 15:11 • Posted in Recenze by Marek Koutesh

Dlouho připravovaný ambiciózní snímek o masové vražedkyni přichází po pozitivních ohlasech z festivalu Berlinale do českých kin.

Olga Hepnarová 10. července 1973 v 13:45 sjela s nákladní vozem ze silnice a na tramvajové zastávce před Strossmayerovým náměstím v Praze zavraždila osm lidí a dalších dvanáct zranila. K úmyslnosti svého činu se na místě přiznala a vše dovršily dopisy, které téhož rána rozeslala dvěma novinovým redakcím a v nichž vynesla rozsudek nad společností, která jí léta činila příkoří. 12. března 1975 byla v ranních hodinách popravena jako poslední žena v Československu. Po sametové revoluci se její případ medializoval, ale nevysvětlil.

Takto komplikovanou osobou se rozhodli zabývat začínající režiséři Petr Kazda a Tomáš Weinreb. Dodnes není uspokojivě objasněno, jaké motivace vedly sociálně zanedbanou introvertku k vražednému činu, ačkoli sama Hepnarová svá traumata často vpisovala do upřímné textové formy. Jak se zdá, film úmyslně tyto nejasnosti zapracoval do své konstrukce. Snímek doprovází hlavní motiv, že přes veškerou snahu nedokážou výpovědi ani důkazy pocházející z první ruky postihnout psychologický profil takto zuboženého člověka.

Věčný otloukánek

Vždy byla černá ovce a magnet pro pohledy okolí. Případ Hepnarové a obzvlášť její zločin byl za poslední desetiletí detailně rozebírán, přesto zůstal záhadou. I ve filmu jsme nuceni sledovat záhadnou figuru, jejíž stálá emocionální neproniknutelnost je velmi znepokojující. Dopisy Hepnarové jsou v monolozích mimo obraz zřetelně přeříkány, porozumění ale nepřináší. Zdá se, že tato vypravěčská nedořečenost není nedostatkem, ale plánovanou taktikou, s kterou Kazda a Weinreb vytváří bezútěšnou vizi.

Olgu Hepnarovou (Michalina Olszańska) nalézáme na začátku filmu při pokusu o sebevraždu. Už v této scéně jsme naváděni do role nechápajících pozorovatelů a zároveň soudců, kteří stojí stranou a přesto musí čin zařadit kamsi do společenských morálních měřítek. Užitím nekomunikativního vyprávění, které před námi zatajuje informace důležité pro vytvoření souvislého děje, nám není jasně prezentováno místo ani čas. Že jde o Československo 70. let, víme pouze při znalosti kontextu. Následující scény léčby v ústavu a „hrdinčina“ prvního zaměstnání jsou seřazeny tak volně, že není zřejmé, zda mezi nimi uplynuly dny nebo roky.

Styl bez ujištění

Stylem, zejména černobílým obrazem, se film jeví jako snaživý a možná trochu vynucený art, i tyto složky se ale podílí na promyšlené a jednotné vizi. Často dlouhé a statické záběry kameramana Adama Sikory postihují ponurou atmosféru, podstatně hůře ale naznačují motivace postav. Kromě několika dobových písní vycházejících z fikčního světa není ve filmu k zaslechnutí žádná hudba, která by ujasnila momentální emocionální rozpoložení figur. A proč to užití černé a bílé? Významové klišé dvoubarevného vidění se nabízí takřka okamžitě, vnímat to ale také můžeme jako další prostředek, jak rozptýlit divákovo už tak narušené vnímání. A popravdě, neustále přítomný cigaretový kouř je v černobílé mnohem působivější.

Hlavní herečka polského původu Michalina Olszańska si zaslouží coby nepostradatelný článek soudržné vize taktéž vyzdvihnout. Její podivná chůze a uhýbavý pohled podrývá nevinnou vizáž a nervózní popotahování s cigarety se stává tikem, kterým na povrch vyvěrá vnitřní nejistota. Olszańska se po polském velkofilmu Jack Strong (2014) a hitu ze Sundance Córki dancingu (2015) stává nadějnou vycházející hvězdou.

Acta non verba

Co tvůrci v případu Hepnarová vlastně nacházejí? Snímek identifikuje zmařený vztah s kolegyní z práce (Marika Šoposká) a stud za vlastní sexuální orientaci (sama sebe označila za „sexuálního mrzáka“) jako jedny z hlavních důvodů Olžiných traumat. Dalším důvodem jsou narušené rodinné vztahy, zejména k otci, jenž ji v mládí bil a kterému se vyhýbala. Její opakované žádosti o pobyt v psychiatrické léčebně byly odmítány. Na nic z toho ale vyprávění neukazuje jako na zhoubnou příčinu. Možnost, že by byl skutek zamýšlen jako akt proti režimu, vyprávění vůbec neřeší. Jeví se to však jako soudný krok, který odhání všechny extremisty z anonymních internetových diskuzí.

Byla Hepnarová duševně narušená? Ani na to film nenachází odpověď a výklad zůstává na nás. Kazda a Weinreb s námi jednoduše nehrají „rovnou hru“. Já, Olga Hepnarová (2016) je ukázkový evropský umělecký film – ve volnosti, jak na sebe scény a dílčí záběry navazují, nejednoznačnosti výjevů a psychologií bez odpovědí.

V jeden moment ale snímek přeci jen tyto metody opouští a dovoluje snadnější navigaci po ústřední linii. Zhruba v poslední čtvrtině stopáže se začne odvíjet poměrně tradiční soudní drama, které žádné zásadní události nijak neskrývá. Dané je to patrně tím, že v době líčení Hepnarová vstoupila do objektivního veřejného prostoru a je to také důvod, proč začala vražedkyně do svých proslovů tlačit revolucionářský tón. Snímek tuto změnu zapracovává do vyprávění, bohužel se úbytkem interpretační nutnosti ztrácí z filmu i vzrušení z vytváření vlastních hypotéz, kterými si výjevy vysvětlujeme.

Právě nezbytnost interpretovat viděné je to, co filmu bude dost komplikovat promítání v multiplexech. Trailer byl svou dynamickou skladbou příliš lákavý a nepřipravil diváky na „intelektuálno“. Sumou a v kontextu současné české filmové tvorby je Já, Olga Hepnarová odvážný projekt, který má velký potenciál upozornit na sebe v širším festivalovém okruhu.

(7.5/10)

About
Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.