Jaká je pátá série Hry o trůny? Rozhodně vyvolává řadu nezodpovězených otázek.
*Tento článek je dalším pokračováním série, která usiluje o hlubší analýzu seriálu Hra o trůny a knižní ságy Píseň ledu a ohně napsané Georgem R. R. Martinem, a proto na mnoha místech vyzrazuje klíčové momenty ze všech pěti řad i dosud publikovaných knih.*
Západozemský masakr valyrijskou ocelí
Následky nevybíravého proškrtávání i nejsnáze převoditelných aspektů nejsou nikde patrnější než v páté řadě, u níž se museli pozastavit i ti nejskalnější fanoušci. Tvůrci seriálu dospěli k nepochopitelnému rozhodnutí zjednodušit předlohu tím, že dvě tisícistránkové knihy splácali do sezóny o deseti dílech, a tudíž se nikdo nemůže divit, že v zájmu ukočírovatelnosti byla odstraněna i drtivá většina původních konfliktů. Zároveň ale nemůžeme popírat, že takto drastické vykuchání i těch nejvizuálnějších dějových linek vedlo k podivné vyprázdněnosti a klišovité banalitě. Stručně řečeno, málo z toho, co se v páté sérii Hry o trůny přihodí, je podstatné pro děj, postavy či celkový příběh.
Radikální zkracování a spojování nespojitelného vyústilo v začátečnickou fanfikci volně udělanou na motivy Písně ledu a ohně, prostou nejen 90 % knižní zápletky, kontextu, témat, charakteristik a vnitřních konfliktů, ale i samotného obsahu. Jaký hlubší význam má loňská dějová linka Jona Sněha a jeho boj s nerealisticky nepoučitelnými xenofoby? Dozvěděli jsme se z Aryina ubíjejícího omývání mrtvol a zbytečně krvavého řádění cokoli, co jsme nevěděli ve čtvrté sérii? Jak prospělo vizuálnosti, že Brienne na několik epizod staticky zkysla u vyhlížení rozžatého BatSignálu, načež svou přísahu poslala do háje?
Zjistili jsme z karikaturního hnutí vrabčáků něco průlomovějšího než hujersky progresivní „homofobie a náboženský fanatismus jsou zlé věci“? Čím novým nás oblažila snad miliontá road movie, kterou Hra o trůny z vlastní iniciativy představila? Kdo si při rozplétání Malíčkových sebezničujících plánů nepřipadal jako Alenka na tripu? A otázka za milion, našel se jediný člověk, který Tyrionovou dějeprostou cestu za přijetím vlastní dokonalosti přežil i jinak než díky masivnímu přísunu alkoholu?
Série na dietě
Pátá série rovněž definitivně vyvrátila domněnku, že za zásahy do předlohy stojí potřeba zeštíhlit, osekat a zefektivnit zbytečně rozmáchlé zápletky, které v televizi jen odvádějí pozornost. Když byly předchozí řady „obohaceny“ původními scénami a podzápletkami typu Branovo zajetí u Crastera, Podrickovy sexuální eskapády či Tyrionův vězeňský monolog o tom, jaký je Orson Scott Card blb, šlo to ještě s přimhouřeným kuřím okem omluvit. Tehdy jsme si ještě mohli namlouvat, že rozdělením Bouře mečů na dvě série spousta postav najednou neměla co dělat a vznikla potřeba napsat jim dramatický oblouk, který by umožnil tradiční epickou katarzi na konci každé sezóny. Bezobsažná romance točící se kolem otázky, zda to eunuši pořád ještě můžou dělat, však byla zasazena do teoreticky nejpřecpanější série vůbec a vykoupena zaříznutím milovaných zápletek, motivů i postav, bez čehož by pátá řada údajně nemohla vzniknout. Je tedy těžké dívat se na originální příspěvky Davida Benioffa a Dana Weisse a nemyslet si něco o nadutcích, kteří přeceňují svůj talent a pod rouškou adaptace zavedeného díla předkládají divákům snůšku vyčichlých nesmyslů, které by jinak ani omylem neměli šanci udat.
Benioff: Témata jsou dobrá leda do školních referátů
Jedním z důsledků ignorování tematické hloubky Písně ledu a ohně je, že všechny konflikty přítomné ve Hře o trůny jsou takřka bez výjimky zaměřené na překonání vnějších překážek. Následkem toho se příběh mění z boje dobra a zla v lidském srdci na sled dějových bodů bez většího významu či vzájemné souvislosti, a přítomnost charakterového vývoje je tudíž zcela vyloučena.
Nezáleží na tom, zda je Arya schopná vymazat své já, nýbrž zda se jí podaří odškrtnout další jméno ze seznamu. Koho zajímá, jak si Brienne poradí se svým idealistickým konceptem rytířství ve světě rozervaném brutální občanskou válkou? Hlavně že jsme se dočkali „epické“ scény, v níž údajně naplní svou přísahu a zavraždí Stannise. Proč bychom si měli dělat starosti s tím, jak se Jaime srovná se svou novou rolí, když můžeme mít ten super okamžik, v němž se jeho hendikep ukáže jako nečekaná výhoda?
Kdo by se chtěl dívat, jak Sam zápasí se zjištěním, že Jon není tím ideálním hrdinou, za jakého jej vždy pokládal, když mu můžeme fandit při dramatických dobrodružstvích s jeho exotickou přítelkyní? A díky Sedmi, že Barristan, tj. nejlepší žijící rytíř na světě, předčasně skončil pod drnem během stupidní potyčky s mizerně ozbrojenými necvičenými rebely; vždyť jinak bychom byli nuceni sledovat nepohodu, již mu působí změna z pěšáka v sesazovatele králů a aktivního hráče hry o trůny!
Smysl. Tohle ho nedává.
„Ale no tak!“ slyším čtenáře úpět. „Nikdo nezapíná televizi proto, aby dumal o nesmrtelnosti chrousta. Většina lidí chce po náročném dni vypnout a uniknout z normálního světa. Nějaká témata nikoho nezajímají, tak co abychom to konečně přestali řešit a prostě se bavili?“ No, hypotetičtí oponenti, ač to tak na první pohled nevypadá, já skutečně nestojím o to být věčně za negativistu a trávit volný čas vřeštěním, že adaptace zbožňované knižní série mě připravila o klid na duši. Opravdu chci, aby se mi Hra o trůny líbila, vždyť právě proto si při sledování navozuju mozkovou mrtvici a pokouším se nacházet relaxační přínos v poslouchání skřeků upalované malé holky.
Má to ovšem háček: ze stavu dobrovolně navozené vegetace mě dřív nebo později vytrhne nějaký naprosto neuvěřitelný kiks, který je v tak velkém rozporu s dříve představenými skutečnostmi, že jedinou formou zábavy se stává nevěřícné kroucení hlavou, jak něco takhle elementárního mohlo tvůrcům uniknout.
- Jak to, že ve středověku všichni disponují aktuálními informacemi, jako by v kapse měli smartphone a nemuseli spoléhat na stylovější ekvivalent holubí pošty?
- Proč Dany v jednu chvíli obhajuje právo na spravedlivý proces, pak obviněného popravuje bez soudu a podezřelé předhazuje drakům, načež hned v další scéně zaujme původní postoj?
- Jak může být Varysovým cílem dosazení Targaryenů na Železný trůn, když v první sérii podnikl neodvolatelné kroky, aby se přesně tohle nestalo?
- Proč se vládcem Meereenu stal Tyrion, čerstvý cizinec s omezenými politickými zkušenostmi z úplně jiné civilizace a nulovou znalostí jazyka?
- Jak se mohl Aemon dozvědět, že Meereen je obléhán nepřáteli, když konflikt s Yunkai nebyl do seriálu zahrnut?
- Proč Stannis vzal na vojenské tažení svou jedinou dědičku? Proč ho tatáž skupina žoldnéřů opustila dvakrát, aniž by se k němu mezitím vrátila? Proč Melisandře nepřipomněl, že Balon je stále naživu, a její magie tudíž nefunguje? A pokud byli jeho koně poraženi, na čem tedy Mel odjela a jak to, že do Černého hradu dorazila pět minut po Davosovi?
- Jak může dvacet dobrých mužů zničit v hlubokém sněhu veškeré zásoby, rozmontovat těžké obléhací zbraně a zabít všechny koně, a to vše zároveň ve stejném okamžiku jako nějaké mariňácké akvabely?
- Proč Sanse připadalo jako dobrý nápad pomstít se nepříteli sňatkem, legitimizováním jeho nároku na Zimohrad a riskováním, že mu porodí dědice? Jak se coby Tyrionova manželka vůbec mohla znovu provdat? A pokud první manželství neplatí, jak to, že je za platné považovala Lysa Arryn? Proč Sansa cestuje pod vlastním jménem, když je stíhaná za královraždu? A do čeho s Theonem na konci páté série skočila, když baratheonská grilovačka rozpustila vysoké závěje?
- Proč Cersei považuje Maggyino poselství za platné, když porodila děti čtyři, ne tři? A proč povolala Malíčka přes půl světadílu, přestože mu neměla co říct?
- Proč se Roose pouští do pletichaření s cílem upevnit svůj nárok na Sever, když součástí jeho plánu je podtrhnout vládnoucí rod, který jeho nárok umožňuje? A odkud si vytáhl tisícihlavou armádu, když nemá ani lannisterské, ani seveřanské spojence?
- Pokud je Malíčkovým cílem získat prostřednictvím Sansy titul strážce Severu, ať už s pomocí Cersei, nebo Stannise, proč svoje eso v rukávu umisťuje do Zimohradu, kde se schyluje k bitvě?
Co tedy ještě zbývá? Herecké výkony? Hudba? Kostýmy? Lokace? Všechno jen vějičky zakrývající smutnou skutečnost, že Hra o trůny nefunguje ani jako nepředvídatelná jízda, ani jako zábava pro myslícího člověka, ani jako tupý oddech. Aby tak totiž fungovala, musel by ji nejdřív někdo napsat. A to se prokazatelně neděje.
V závěrečné části zkusíme nadnést prognózu do budoucna a podíváme se, nakolik jsou oprávněné obavy čtenářů Písně ledu a ohně, že Hra o trůny svou pramáti předběhne.
Foto: HBO
- Souboj s rodinou – překvapení letošního Febiofestu - 2.4.2019
- Glow – ženy ve wrestlingovém ringu - 9.10.2017
- Čtvrtá série Sherlocka – selhání fanfikčního konceptu? - 20.1.2017
4 Komentářů