45. Letní filmová škola – filmové polibky Hollywoodu i Francie

13.8.2019 at 16:27  •  Posted in Festivaly, Svět filmu by

Jaký byl letošní ročník?

 

   V pořadí 45. Letní filmová škola v Uherském Hradišti skončila 4. srpna, a můžeme se tak podívat na statistiky. Oproti loňsku přibylo 300 akreditovaných účastníků, což je pro organizátory jistě dobrou zprávou, zároveň se však prodalo o 300 méně vstupenek v rámci balíčků. Promítalo se o desítky filmů více, ale to bylo díky sekci věnované krátkometrážní tvorbě. Konalo se 10 koncertů oproti minulým devatenácti a předalo se znovu pět výročních cen Asociace českých filmových klubů. Podívejte se, jak vidí letošní Filmovku jednotliví redaktoři.

 

Jak to vidí Mary

Může to znít trochu zvláštně, ale celkový zážitek z Hradiště dost ovlivňuje počasí. Minulé ročníky byly tak horké, že sezení v některých sálech se rovnalo vycházce po poušti. Letos párkrát sprchlo a přežít se dalo i v Klubu kultury. Před festivalem starosta města vysvětloval, že zkrátka nejsou peníze na klimatizaci všech míst, kde se promítá, ale to je to poslední, co chce návštěvník před příjezdem slyšet. Není pochyb o tom, že každý by ocenil klimatizaci zejména ve Sportovní hale a Klubu kultury a nelze se jen vymlouvat na to, že akce se koná v létě a diváctvo s vedrem zkrátka počítá, jak starosta uvedl.

   Beze změny zůstává naštěstí ale i pestrost programové nabídky, což sice zní jako klišé, ale opravdu se nemůže stát, že byste seděli celé hodiny a neměli kam jít – diskuse, přednášky, divadlo nebo stánky nejen s palačinkami, ale i odbornou filmovou literaturou.

   Nejvíce jsem chodila na filmy ze sekce věnované Williamu Wylerovi, které byly doprovázeny úvody, u nichž sice byla znát příprava, ale jednalo se spíš o skrumáž historek z natáčení. U Hanekeho sekce zamrzí, že se nedostavil sám režisér, v seriálové nabídce zase absentovaly jakékoli novinky, nebo alespoň starší kousky, který si pohrávají s narací.

Vladimír Furdík (vpravo)

   Nejatraktivnějším hostem se pro mě možná trochu překvapivě stal Vladimír Furdík, který se živí jako kaskadér a autor choreografie bojů v hollywoodských filmech a seriálech. Do obyčejného českého městečka jako by přivál ty největší hvězdy, a to díky své bezprostřednosti, se kterou vyprávěl o Nicolasi Cageovi, Benedictu Cumberbatchovi či Stevenu Spielbergovi. Největší prostor byl samozřejmě věnován jeho angažmá ve Hře o trůny, v níž nejenom ztvárnil Nočního krále, ale také od páté série připravoval bojové scény. Na konci jsme se zeptali, co čekat od seriálu The Witcher, na němž spolupracoval. Furdík se zaručil za kvalitu soubojů a řekl, že to bude stát za to. Dříve uvedl, že Henry Cavill je neskutečně fyzicky zdatný, takže, Geralte, těšíme se!

 

Jak to vidí Marek

Marek Koutesh Tradičně nejlépe připravené sekce Letní filmové školy bývají ty věnované nějakému dobře již definovanému směru či tendenci ve filmové historii. Letos se mohli filmoví vědci radovat, že festival veřejnosti zpřístupnil například francouzskou novou vlnu. Ta navíc nebyla prezentována jen nejznámějšími zástupci a kanonickými díly jako například  U konce s dechem, Nikdo mě nemá rád či Paříž nám patří. Sekce se vydala mnohými směry, k filmařům takzvaného Levého břehu (Agnès Vardová, Alain Resnais), ukázala opomíjené filmaře (Jacques Doniol-Valcroze a Jacques Rozier), předvoj nové vlny (veledůležitý Alexandre Astruc, chybějící La Pointe Courte Vadrové snad není takový prohřešek, o něco více ovšem Výtah na popraviště nebo Milenci Louise Malleho) i příspěvek, o jehož místě v programu se dá diskutovat (Donchuáni Jeana-Pierra Mockyho).

   Dramaturgie filmového historika Davida Čeňka rovněž zajistila, že nechyběly ani krátkometrážní snímky novovlnných filmařů, ačkoli odpromítat se na LFŠ nemohly ani zdaleka všechny – to by vyžadovalo další samostatné představení, které by největší sekci letoška ještě více rozšířilo. Detailní úvody emeritního profesora univerzity v Sorbonně Michela Marieho však projekcím dodaly širší hodnotu.

Sbohem, Filipíno

   Bezmála poloviční prostor byl vyhrazen tradičním představením filmů s živým hudebním doprovodem. Letos se publikum mohlo seznámit s městskými symfoniemi, avantgardním směrem dominantně druhé poloviny 20. let. Z hlediska dramaturgie sekce umně postihla klasiky (Berlín: Symfonie velkoměsta, Nic než hodiny, Na slovíčko, Nizzo) a podstatně méně protěžované filmy (Dynamika velkoměsta, Na jaře, Machi). Návštěva představení s kapelou je poté vždy riskantní. Zatímco Berlín: Symfonie velkoměsta doplnilo decentní Bennewitzovo kvarteto, při promítání Symfonií města New York zbořila Kino Hvězda posthardcore hudba od Dromu.

   Opomeneme-li cennou retrospektivu Williama Wylera, historické výlety LFŠ letos měly tvář „neznámého vojína“ Grzegorze Królikiewicze. Tvůrce s dlouhou kariérou a bez většího festivalového kreditu (vrcholem je Zvláštní cena poroty z Karlových Varů) překvapil svými formálními a vypravěčskými experimenty. LFŠ uvedla jeho nejznámější tvorbu Skrze naskrz, Tančíci jestřáb, Vražda tety a Případ Pekosiňského. Pětici završil režisérův poslední film Sousedi.

 

Jak to vidí Adam

adam_2 Je po 44 ročnících ještě co objevovat ve filmové historii? Jistě, málokterý návštěvník letošního ročníku, absolvoval všechny předchozí, přesto se při celkovém pohledu na 45. dramaturgii nelze ubránit dojmu, že se čím dál hůř hledá, kam jít a co divákům prezentovat.

   William Wyler byl osvědčená klasika. Bena Hura a Prázdniny v Římě zná asi každý cinefil, ale kategorie dovolila vidět na plátně i další režisérovy kousky, ve kterých zachycoval stinné stránky společnosti. Někdy lépe (Vykoupení L. B. Jonese), někdy hůře (Přesvědčení). V případě francouzské nové vlny už můj kolega nastínil její přednosti v objevování méně známých i krátkometrážních počinů.

   Rozšíření horizontů spíš nabídly snímky v sekcích Giallo filmy (byť naneštěstí umisťované pouze do půlnočních bloků) a New Queer Cinema, trochu zvláštně zařazené pod hlavičku „Současnost“, i když jde vlastně spíš o trendy minulosti. „Nová“ sekce Terra festivalis pak vyznívá jako paradox, potom, co se v minulém roce odstoupilo od prozkoumávání vybrané národní kinematografie, se sekce v jiném kabátě vrací. Je však pravda, že v tomto případě se cílový stát představil jen skrze několik posledních snímků.

  Lze ale vysledovat dvě výrazné potíže letošního ročníku, které byly patrné i v tom, že festival tentokrát nepůsobil tak přelidněně a při dodržení rozumného předstihu šlo vidět drtivou většinu věcí, které si člověk zamanul. Jako by zájem diváků nesílil. Jedním problémem bylo to, že oproti minulým rokům chybělo přehlídce vyvážení těžších a lehčích látek. Loni si člověk mohl namixovat třeba Bergmana s muzikály a tedy se nepřehltit těžkomyslnými snímky, které jsou náročné na sledování. V minulosti balanc nabízela třeba inventura sci-fi nebo britské komedie od Ealing Studios. Nadsázku tak letos musel divák hledat snad jedině (a nečekaně) v sekci New Queer Cinema s filmy jako Vždyť jsem roztleskávačka.

  Druhý neduh „pětačtyřicítky“ byla absence silné osobnosti. LFŠ asi nikdy neměla ambice dostat ke svým návštěvníkům největší mezinárodní tvůrce dneška, ale návštěva Mikea Leigha nebo Julie Taymorové v minulých letech byla ukázkou toho, že se dá sehnat host, který nemusí být nutně exkluzivní, ale je prestižní a jeho filmy jsou výjimečné a inspirativní. Když si člověk otevřel záložku hosté na LFŠ, jako první na něj vyskočili Hynek Bočan a Milan Lasica. Nic proti nim, ale u festivalu na československém pohraničí to není nečekané. A místo Hanekeho jsme dostali jeho kameramana.

Mlýn a kříž

  Takže jako hlavní „hvězda“ působil Polák Lech Majewski, už díky svým renesančním zájmům, které vedle filmu čítají i malířství a poezii. Byl ale vybrán kvůli tomu, že je to neopomenutelný filmový tvůrce? Trochu to zpochybnil minimálně jeden moment, a to zmínka ve Filmových listech, kde dramaturg LFŠ Petr Vlček v rozhovoru uvedl: „Už v loňském roce jsme se domlouvali, že letos požádáme o grant Institut Adama Mickiewicze, který podporuje propagaci polské kultury v zahraničí. A žádost vyšla. Projekt má dvě části, první se odehrává tady na Filmovce a jejím cílem je představit polské novinky a retrospektivu Lecha Majewského a Grzegorze Królikiewicze.“

  Majewski je rozhodně neobyčejný tvůrce, jeho filmy však kvalitativně skáčou na hodnotící škále nahoru a dolu, navíc s časem více a více tíhne ke křečovité galerijní estetice, kvůli níž filmy jako Mlýn a kříž nebo Skleněné rty vykazují technické rezervy, které hatí tvůrčí snahy o umělecký přesah se symboly a metaforami.

  Předností festivalu stále zůstává její „výchovný“ charakter, který vedle přednášek zahrnuje desetiminutové úvody, z nichž ty nejlepší dovedou ve zkratce vyzdvihnout přednosti, na které by se divák měl soustředit, aby pochopil význam díla v době svého vzniku. Horší je to s těmi, které jen prozradí rozuzlení, což nemá mezi publikem nikdy nadšenou odezvu. Banálně také vyzní zabíhání do zákulisí natáčení.

  Doufejme, že dramaturgové pro příští rok najdou cestu, jak namíchat takovou podobu Letní filmové školy, aby její návštěva přinesla poučení, zamyšlení i pobavení a aby objevování filmových zákoutí obohacovalo a jen nezajíždělo do zprofanovaných míst či hůř – do slepých uliček.

 

Foto: LFŠ, Moviescreen (Furdík)