Co si o vybraných filmech letošního ročníku Jednoho světa myslí redaktoři Moviescreenu? Přinášíme recenze některých soutěžních filmů jako Citizenfour, Podoba ticha nebo Tíha míru a pohledy na filmy z dalších sekcí.
Jeden svět nabízí desítky snímků z různých kategorií. Poprvé se letos objevily sekce V zajetí mysli s filmy o duševním zdraví a sekce Co se v mládí naučíš představující dokumenty o vzdělávání. K příležitosti 20. výročí konce války v bývalé Jugoslávii vznikla kategorie Jugoskop. Tradičními sekcemi jsou Moc médií, Takzvaná civilizace s environmentální tematikou, Cesty ke svobodě ze zemí, v nichž pracuje společnost Člověk v tísni, Panorama s filmy oceněnými na zahraničních festivalech a Český pohled. Soutěžní filmy jsou z kategorií Hlavní soutěž a Máte právo vědět. Přinášíme pohled na čtyři dokumenty ze sekce Moc médií: Karikaturisté, Redakce, z Hlavní soutěže Tíha míru, Citizenfour a Podobu ticha, ze sekce Takvaná civilizace dokument Nebezpečná hra a z Co se mládí naučíš snímek Dvě zuřící stařenky.
Podoba ticha
Způsob zabíjení, dokument z roku 2012, byl v době svého uvedení zjev. Poměrně neznámý režisér Joshua Oppenheimer natočil po letech výzkumu, sledování a shromažďování rozhovorů nekompromisní sondu do indonéské historie poloviny 60. let minulého století. Země se tehdy zmítala v politických bojích, které vyvrcholily armádou podporovanou genocidu levicově smýšlejících obyvatel, kteří byli označeni za „nebezpečné komunisty“. Při krutých vraždách přišlo o život podle odhadů na půl milionu lidí. Oppenheimer došel k jádru tragédie – před kameru dostal samotné vrahy a poskytl jim prostor k vyjádření. Výsledkem byla série rozhovorů plná popírání, relativizování, ale hlavně prostoduché radosti z toho, že si mohou zločinci popravy znovu připomenout a před kamerou zopakovat.
S Podobou ticha se Oppenheimer do Indonésie vrací, vlastně ale nikdy „neodešel“. Snímek natáčel souběžně se Způsobem zabíjení a tentokrát se větší měrou zaměřuje na pozůstalé obětí, jež v předchozím dokumentu absentovaly. Průvodcem se stane Adi, jehož bratra brutálně zavraždili ještě před jeho narozením. Za režisérovy asistence vyzpovídá mnoho pachatelů zodpovědných za sourozencovu smrt. Podoba ticha má k pouhému pokračování daleko, životy zabijáků se příliš nezabývá a znázorňuje hlavně paradoxní společenský stav, kdy jsou vedle sebe nuceni existovat jak vrazi, tak příbuzní obětí. Stejně jako Způsob zabíjení je přitažlivě šokující ve výpovědích, v prvním plánu ale znechucení nepřichází. Hrůza by měla vycházet z konfrontace, ta je ale vedena přes pozorného Adiho, který s obstarožními vrahy hovoří poklidně, rozumně a emocionálně zdrženlivě. Podoba ticha je tak spíše kontemplací než exploatativním zneužitím tématu, které se v Indonésii stále otevírá, načež se o něm znovu tiše mlčí.
Citizenfour
Unikátní dokudrama Laury Poitras je vpravdě dílem štěstěny. Edward Snowden, bývalý analytik Americké bezpečnostní agentury (NSA), kterého není třeba podrobněji představovat, kontaktoval v roce 2013 režisérku s tím, že má přístup k materiálům, které by po publikování dokázaly změnit pohled celého světa na národní bezpečnost a státní dozor. Později při rozhovorech v Hongkongu dokumentaristce vše potvrdil a představil jí kompromitující důkazy usvědčující NSA z protizákonných praktik týkajících se stovek milionů lidí všech států světa. A kamera to natáčela… Citizenfour je zpravodajská událost, která nejenže dokáže předat alarmující zprávu o deformaci demokracie, ale zároveň je brilantně natočeným investigativním a špionážním dramatem. Film užívá tzv. krizové struktury a napínavě připomíná blížící se zlomový moment, kdy Snowden odhalí svou identitu a odhalí všechna jím nastřádaná data. Detailní sledování člověka stojícího před osudovým rozhodnutím vytváří ve spojení s reakcemi šokovaných masových médií mimořádně napínavý a fascinující počin, kterému Americká filmová akademie po právu udělila Oscara za nejlepší dokumentární film.
Karikaturisté: Pěšáci demokracie
Karikaturisté jsou v posledních týdnech velmi aktuálním tématem, a to kvůli útoku na redakci Charlie Hebdo v Paříži, který šokoval svět. Režisérka Stéphanie Valloatto před incidentem sledovala přes 10 karikaturistů z různých koutů světa, aniž by samozřejmě tušila, že pařížský kreslíř Plantu ztratí své kolegy a dokument se stane paradoxně atraktivnějším snímkem. Sledujeme v něm, jak karikaturisté z Moskvy, Pekingu, Caracasu, Pobřeží Slonoviny, Izraele či Mexika se v různých formách nesvobodného uspořádání jejich států vyjadřují skrze své kresby k politickým problémům svých zemí. V africké zemi může karikatura být nositelem závažného sdělení, které by se jinak k negramotným obyvatelům nedostalo, v Izraeli pak komentářem ke stále probíhajícímu konfliktu a v Číně pak náznakem vzdoru vůči současnému establishmentu. V Rusku se Mikhail Zlatkovsky obává cenzury, což je hlavní problém většiny protagonistů dokumentu a také jeho zastřešujícím tématem.
Snímku ovšem chybí jasná vize a promyšlenější dramaturgie. 106 minut není krátká stopáž, což autorce umožnilo nahlédnout do života více kreslířů, ovšem za cenu povrchnosti. Nabízené ukázky karikatur z jednotlivých zemí jsou (zcela nepřekvapivě) svými významy navázanými na dění v daném státě, takže je obtížné jim porozumět, což ještě stěžují titulky jak u bublin karikatury, tak titulky překládající slova právě mluvícího kreslíře. Dokumentu by prospělo spíše zaměření na jeden region a představení např. různých lokálních problémů, než tento poněkud přesycený pokus o sondu do těžkého života karikaturistů, kteří čelí represím, výhružkám, ale také autocenzuře, která se stala součástí jejich práce. Problémy různých zemí jsou ve své podstatě tytéž, takže vidíme karikatury zkorumpovaných politiků, nepřesvědčivých prezidentů nebo nesmyslných válečných aktivit, ovšem není zde dostatečný prostor na vstřebání témat a absentuje zasazení do širšího kontextu.
Již na plátně působil jeden z autorů karikatur proroka Mohameda, které v roce 2005 vyvolaly bouřlivé protesty muslimského světa, dosti splihle. V debatě po filmu režisérka hovořila o tom, že karikaturista žije v domě nonstop hlídaném policií, nesmí ven a je na tom psychicky špatně. Další otázky z publika mířily k jednomu z hlavních atributů médií – svobodě slova. V rámci debaty, ale i po ní nastává prostor pro zamyšlení, zda je výše svoboda slova, nebo respekt k náboženství, což se po útoku v Paříži stalo opět velice diskutovaným tématem. Lze vůbec základní lidské svobody a práva seřadit na stupnici podle důležitosti a nekompromisně prosazovat svůj žebříček? Jisté je, že Jeden svět úspěšně prasknul další bublinu, která se tentokrát týkala našeho pohodlného nevědomí, že tato dilemata jsou nám vzdálena tematicky i geograficky.
Tíha míru
Zaslouženě soutěžní film. Dobře míněná struktura, která se tvůrcům vyplatila, pozoruhodné téma i přídavek života samotného, který zajistil, že se události vyvinuly a odhalily slabé stránky nedospělé civilizace. Ale buďme již konkrétní. Mladý nizozemský autor Joey Boink si za téma svého díla zvolil novopečenou vrchní státní žalobkyni Claudia Paz y Paz. Co se může nyní jevit jako náběh na nezajímavý a komplikovaný příběh ze soudního prostředí, je mnohem pozoruhodnější, když si vezmete, že se do úřadu dostala v Guatemale, která trpí 95% neobjasněností vražd a že Paz y Paz byla aktivistkou za lidská práva. To je v jejím případě, v její osobnosti i situaci, nesmírně důležité, protože na počátku to vypadá jako zázrak, že ve středoamerické zemi sousedící s Mexikem a sužované drogovým obchodem, jejíž účastníci jsou propleteni s vrcholnými rozhodovacími orgány, se do čela státních žalobců může dostat živoucí světlo na konci tunelu.
Najednou se ocitáme ve víru znovuobjevené spravedlnosti, která nezavírá oči a nedělá kompromisy a úřad pod jejím vedením začne vést tvrdý boj jak se současnou kriminalitou, tak i s hříchy minulosti. Guatemala totiž má ještě v živé paměti vojenské velení, které s podporou americké rozvědky likvidovalo domorodé indiánské obyvatele. Spolu s filmaři tak sledujeme i výjimečnou soudní kauzou s bývalým prezidentem obviněným z genocidy. Guatemala se zkrátka zdá být na dobré cestě. Jenomže nastanou komplikace. Jakkoliv totiž Paz y Paz působí na lidsky a zákonně smýšlející lidi maximálně pozitivně, zvednou svůj hlas síly, kterým čistící akce nejsou příjemné.
Boink tak vytvořil silné a celistvé dílo, které čerpá z toho, že žalobkyni sleduje celé čtyři roky jejího funkčního období. Má sice lehčí cestu, protože protagonistou je osoba transparentní a spravedlivá, takže spolupráce s filmovým štábem musela být bez obtíží. Horší to mají filmaři, kteří při odhalování špatností musí pronikat do krysích hnízd. Každopádně pohled upřený hlavně na žalobkyni není na škodu, doplňuje ho o svědectví i druhé strany, které ukazuje jejich smýšlení, a události mu pomáhají budovat významný obraz pohybů v politické mašinérii, která je narezlá zločinem. Filmu by svědčilo vysvětlení politické konstelace, která žalobkyni vyzdvihla do úřadu, protože následky toho, že se rozhodla neprávo chytit pod krkem, odhaluje slabiny systému spravedlnosti, který není všemi respektován. Naději vystřídá zklamání. Svět není film s happy endem. Na druhou stranu, jak říká i Paz i Paz, svět na rozdíl od filmu nekončí, takže happy end v právním systému Guatemaly může ještě přijít.
Redakce
Téma nevyhnutelného konce tištěných novin je poměrně omšelé. Minimálně pro člověka, který média studoval a katastrofické scénáře kombinované s reálnými čísly propadu prodejů sleduje. Trend je jasný a nic se nemění. Tematický rámec filmu Redakce je tak vlastně nezajímavý, byť nedokážu plně objektivně posoudit, jakou mají o mediálním světě představu laičtí konzumenti. Pro ně je stejně důležitější, že zprávy k nim plynou. Noviny nečtou, už to jim mohlo napovědět, že se takovým způsobem těžko zvyšují prodeje. Pro českého diváka pak může být lehce nejasné, co jsou sledované noviny Ekstra Bladet zač. Jde totiž o typ politického bulváru, s kterým u nás nemáme zkušenosti.
Hlavní výhodou tak je, že v rámci zpracovávané agendy narazila dánská autorka Mikala Krogh na podnětnou kauzu, která ukáže limity novinářské etiky, jejíž porušování by se mohlo zdát jako cesta ke zlepšení čísel. Vždyť i u nás je bulvární Blesk nejlepší, ale možná že ani to čtenáře nepřiláká. A aby nešlo jenom o tuctové téma, sledujeme, jak si novináři poradí se situací dvou lidí unesených somálskými piráty. Konečně se tak završil triptych o únosu tvořený Kapitánem Phillipsem (z pohledu námořníků) a Únos (z pohledu vyjednávačů). Diváka může pobavit, jak se média přetahují o právo prvního zvěstování dobré zprávy, a může zvažovat, jestli platí, že příliš informací pomáhá únoscům nebo tlačí na úřady. Pokud se tedy k tomu prokouše přes spoustu manažerských řečí o řízení médií, které opravdu nejsou ničím výjimečné.
Život je posvátný
Politická situace v zemích na jih od USA zůstává velmi nepřehlednou a komplikovanou. Troufám si říct, že některé dokumenty (dál třeba Tíha míru) nám umožňuje nahlédnout do těchto struktur a skutečně přinést zajímavé informace. Není to totiž okruh zemí, které by česká média ve zpravodajství preferovala. Na druhé straně o Ukrajině nebo Islámském státu už toho bylo napovídáno tolik a pořád se pokračuje, že dochází k informační saturaci. Život je posvátný nás seznamuje s kandidátem na kolumbijského prezidenta, který vzešel z akademického prostředí a je víc filosofem života než pragmatickým úředníkem. Antanas Mockus prosazuje základní hodnoty humanity, které podle všeho oslovily lidi napříč.
Film Andreas Dalsgaard rozdělil na dvě části – na naději a mír. První část je tvořena s idealistickým duchem, plným pozitivní energie z toho, že by mohla země sužovaná možná vůbec nejdéle trvajícím ozbrojeným konfliktem vládních sil s guerillovými ozbrojenci najít nový směr, který by smyl krev z ulic. Spolu s šéfkou mládežnické organizace místních zelených sledujeme, jak se zvyšují preference jejich kandidáta a cítíme nadšení z nové „sametové“ revoluce. Zároveň filmaři uvědoměle okazují metody volebního boje a ukazují, co přispělo ke konečnému výsledku voleb. Zároveň, trochu mimo zůstává otázka, jestli by Mockus byl skutečně dobrým člověkem ve vedení, jestli není až moc filosof, aby zvládl všechny politicko-hospodářské aspekty rozhodování o zemi.
Druhá část nazvaná mír je tak unavenější. Odehrává se po volbách a připomíná i vystřízlivění po bujarém veselí, protože se nic nezměnilo a špatné zprávy střídají ještě horší. Nejsmutnější je zpráva o závažném degenerativním onemocnění Mockuse, které začne měnit samu ikonu, která se už jen vizuálně při mluvení neustále trhá ze strany na stranu. Jako by ztratil schopnost soustředění a přesvědčivost, s jakou oslovil davy. Filmaři nakonec do dokumentu zahrnuli dlouhé období sahající až k dalším prezidentským volbám. Ukazují totiž, že se naděje skutečně proměnila v příslib míru, že i když Mockus ve volbách neuspěl, jeho hnutí v obyvatelích něco změnilo, co musí politici reflektovat. Že když jde o vítězství, nejde jenom o tváře, ale o naplnění myšlenek. Na jinou politickou debatu je, do jaké míry mohou mírová jednání zapomenout na hrůzy a smrt minulých desetiletí a zbavit zodpovědnosti pachatele. Důležitější však může být, aby už nemuseli umírat další.
Nebezpečná hra
Britský žurnalista a filmař Anthony Baxter na sebe v roce 2011 upozornil dokumentárním filmem Lid vs. Donald Trump, v němž se s obdivuhodnou odvahou pustil do kritiky excentrického amerického multimiliardáře. Ten se uprostřed divoké přírody na severovýchodě Skotska rozhodl zbudovat luxusní golfový resort, který by sloužil jako oplocené zázemí pro nejvyšší společenskou vrstvu. Na základě vývoje v posledních letech navázal režisér na původní dokument tímto „dodatkem“. Problematiku sice rozšiřuje, činí to ale naprosto zmatečnou formou. Nebezpečná hra postrádá kompaktní strukturu, která by do tematického okruhu vstoupila, poskytla určité informace a dospěla k nějakému závěru. Výroky zpovídaných lidí a doplňující scény na sebe navazují velmi volně a po celou ubíjející stopáž se jen krouží kolem nějakého abstraktního konceptu, jenž nakonec stejně dojde k jedinému srozumitelnému tvrzení – moc člověka je úměrná jeho bankovnímu kontu.
Červená linie
Snímek s původním názvem Red Lines mapuje v průběhu několika let tíživou situaci v Sýrii. Teror totalitního režimu Bašára Asada a následné hrůzy Islámského státu sledujeme očima dvou protagonistů – vnitrostátní koordinátorky Razan a zahraničního lobbisty Mouaze. Západ v čele s USA stanovuje pomyslnou červenou linií použití chemických zbraní vůči civilistům; v případě jejího překročení slibují vojenskou intervenci. Poté, co se tak stalo v srpnu 2013, ale žádná invaze nepřichází a v zámoří se spokojují se zničením zbývajícího arzenálu. Zatímco se země hroutí pod útlakem ze strany Asada a miliony lidí opouštějí zemi před strachem z Islámského státu, zbývající občané si spolu s naší ústřední dvojicí uvědomují, že se k nim svět otočil zády.
I přesto se nevzdávají, a zatímco Mouaz hledá spojence v americkém Senátu, Razan se pokouší vybudovat syrskou civilní armádu z řad dobrovolníků. Ovšem nevyřčená kletba, která se několik posledních desetiletí nad Sýrií vznáší, vše maří a celá křehká odbojová organizace se hroutí po řadě neúspěchů. Červená linie je tak spíše filmem o utrpení, beznaději a zklamání – vzdáleně nám může připomínat ignoraci zahraničních velmocí při Mnichovské dohodě. Bublina praskla, ale musíme si položit otázku – dá se se situací, jaká panuje v Sýrii, opravdu ještě něco dělat?
Dvě zuřící stařenky
Shirley a Hinda, kterým je dohromady 174 let, jsou dvě důchodkyně žijící v Seattlu. Babičky si však odmítají užívat klidného důchodu, neboť je z něj vyrušuje obava o vývoj světové ekonomiky a budoucnost jejich vnoučat. Úroveň jejich ekonomických znalostí by hravě trumfl zvídavý adolescent gymnázia, avšak ve dvou drobných stařenkách se probudí touha po poznání a pro získání odpovědí na své otázky se neváhají znovu vrhnout do studia.
Reálné dlouholeté kamarádky tvoří naprosto přirozenou a vtipnou dvojici, jakou by v hraném filmu dokázaly podobným způsobem ztvárnit jen ty nejlepší herečky. Celý dokument o babičkách bažících po poznání a toužících s nově získanými znalostmi změnit svět, se nese v humorném duchu. Jak také jinak natočit jejich nadšený příjezd na univerzitu, následné nepřetržité kladení otázek během přednášky a okamžité vykázání z hodiny, které se za použití elektrických vozíků náležitě protáhne. Tvůrci se ale nebojí zahrnout do filmu i osobní rovinu a věnovat značnou část snímku zdravotním potížím jedné z protagonistek.
Dvě zuřící stařenky se sledují velmi lehce, přesto se v průběhu filmu vynořuje i etická otázka. Shirley s Hindou se často chovají jako malé děti dožadující se okamžitých odpovědí a neváhají se nechat veřejně zesměšnit. Je patrné, že dokument nevznikal zcela přirozenou cestou bez použití určitého scénáře. Zde je opravdu na místě otázka, jestli se babičky veškerých akcí opravdu zúčastnit chtěly, nebo byly navedeny pro působivost snímku. Ať už odpověď potvrzuje jednu či druhou tezi, nebo leží někde uprostřed, tvůrcům se povedlo ukázat dosti originálním a nemoralizujícím způsobem, že bychom se měli více zajímat o svět, ve kterém žijeme.
