Žít mimo systém je jen iluze, míní hvězda seriálu Jitřní záře

14.7.2022 at 12:06  •  Posted in Seriály, Svět filmu by

Na streamovací platformě Voyo můžete každý pátek vidět novou epizodu původní české minisérie Jitřní záře. Herečka Petra Bučková, představitelka hlavní ženské role, nám sdělila, co si o emotivním příběhu a své postavě myslí.

 

   Drama Jitřní záře (2022) scenáristy a režiséra Dana Wlodarczyka je inspirované skutečnými událostmi. Odehrává se mezi roky 2000 a 2017 a vypráví o partnerské dvojici Karlovi (Jan Plouhar) a Pavle (Petra Bučková), kteří se rozhodnou žít zcela podle svého, bez ohledu na zákony či své sousedy. Největší konflikt s okolním světem pro ně nastává ve chvíli, kdy se jim narodí první dítě. Dceru se totiž rozhodnou pojmenovat velmi netradičně –⁠ Jitřní záře.

–⁠ V čem jste s Pavlou nejvíce souzněla a v čem naopak vůbec?

Souzněla jsem s ní v tělesnosti, odvaze a bojovnosti. Když šlo do tuhého, byla velmi bojovná. To v sobě mám také. Hodně nesympatická mi byla ve chvílích, kdy lidmi manipulovala. Hlavně svými dětmi.

–⁠ Chtěla byste v nějakém smyslu žít „mimo systém” jako vaše postava?

Nechtěla. Myslím, že je to jen iluze. Mám hodně známých, kteří brojí za přírodu, ale stejně pijí denně kafe v plastu, nosí si jídlo v plastových obalech a podobně. To je nedůsledné. Stejně tak když někdo sice žije jako by mimo systém, ale přitom si od státu bere dávky. Někdy si pořádně neuvědomujeme, co všechno ve skutečnosti využíváme – silnice, lékařskou pomoc a podobně. Ono se taky jinak žije mimo systém”, když ho máte stále po ruce, jako právě Pavla s Karlem, nebo když pak člověk zůstane sám třeba na opuštěném ostrově.

–⁠ Jaký je váš postoj k esoterice, životu v souladu s přírodou?

Vyzkoušela jsem hodně věcí. Některé psychotechniky jsou samy o sobě prospěšné. Problém je, když je začnou zneužívat pofiderní samozvaní šamani, kteří jejich prostřednictvím mohou manipulovat lidmi. Zároveň neříkám, že všichni šamani či guruové, které jsem potkala, byli špatní. Jsem ale ráda, že jsem největší manipulátory v této oblasti potkala, až když jsem byla starší a měla už něco za sebou. Všechny ty zkušenosti mě každopádně posunuly. A v jednu chvíli jsem cítila, že už to stačilo. A dost! Už nehledám, už vím moc dobře sama, co mám dělat a co potřebuju. Aktuálně jsem ve fázi, kdy jsem na esoteriku a podobné věci docela alergická.

– V seriálu je na dané problematiky k vidění několik různých perspektiv. Která z nich byla vám celkově nejbližší?

Nejsympatičtější mi byli rodiče Pavly, které ztvárnili Pavel Zedníček a Jana Janěkové. Oni jí nesmírně vycházeli vstříc, snažili se pochopit všechny její extempore. Když už nastala nějaká krize, přesto ji podrželi. Byli s ní po celou dobu. To je ta bezpodmínečná rodičovská láska. Vtipné na tom je, že Jana Janěková žije podobně jako právě Pavla. Bydlí na statku, kde má koně, osla a tak. Takže Pavle a jejímu specifickému životnímu stylu dobře rozumí. Ztvárnit její matku tak pro ni byla v podstatě protirole. Tomu jsme se nasmály.

 

Nechtěla bych být zaškatulkovaná jako plačící matka

– Podobně jako v #martyisdead (2019) i zde hrajete matku, která zažívá v souvislosti se svými dětmi hodně těžké chvíle. Byly pro vás ty role něčím blízké?

Především jsem měla obavu, aby se mě herecká poloha plačících matek” příliš nedržela. Jeden rok jsem totiž hrála tři takové role za sebou. Vážím si toho, a i proto bych nerada byla takto zaškatulkovaná. Navíc, matka, co se dozví, že jí zemřel syn, to je síla. A často je to v příběhu jen tohle. Mě zajímá i to, jak žila předtím a co s tím životem udělá po tomhle zlomu. Skončí tím i její život? Nebo jej vybojuje? A takový příběh jsem nehrála. Zatím. Šlo často jen o pár momentů před tragédií a pár potom. Na tu ženu se zapomíná, ta tragédie přebije vše. Ale mě zajímá, co s tím ta žena udělá. Žena bojovnice.

– Dalo by se říct, že role Pavly pro vás byla dosud největší hereckou výzvou?

Nepochybně, protože byla velmi komplexní a měla charakterový oblouk. Času na to při natáčení mnoho nebylo, ale mám představu, jak bych to udělala, kdybych měla i prostor na přípravu. I na make-up a změnu vlasů. Bože, to by bylo úžasné. Okolo Jitřní záře bylo vše velmi intenzivní. Ani to není špatně, mohla vzniknout a dala jsem vše, co šlo. Už teď mám reakce žen, které jsou příběhem zasaženy, a jsou to silné zprávy.

– Co je podle vás největší předností této minisérie?

Nejvíce oceňuju, že zobrazení životního stylu a smýšlení Pavly a Karla není jednostranné, byť to tak chvílemi může vypadat. Ač jsou to hlavní hrdinové příběhu, tak i oni se v některých situacích chovají zvláštně nebo rovnou hloupě či sobecky. A pak zas mají v dost zásadních věcech pravdu a je pochopitelné, co chtějí. Diváci a divačky si tak musí sami rozhodnout, čí postoj je jim v danou chvíli bližší.

– Dokázala byste si představit, že by v budoucnu vznikla druhá série?

Na jednu stranu bych byla ráda, kdyby pokračovalo něco, čemu rozumím a líbí se mi to. Ale kdyby se mělo pokračovat, muselo by se už jít víc do fikce, popřípadě by se příběh už pak příliš podobal některým z těch reálných, jimiž je Jitřní záře inspirována. Já jsem každopádně připravena.

 

Nejvíce vděčná jsem za hollywoodské projekty

– Máte za sebou natáčení i několika zahraničních filmů a seriálů. Je to v něčem pro vás zásadní rozdíl oproti natáčení českých projektů?

Největší rozdíl bývá v rozpočtu. Zahraniční produkce, které natáčejí v Česku, ho mívají obvykle vyšší a s tím se pak pojí i větší profesionalita při natáčení. Ve smyslu, že na jednotlivé profese je více lidí a prostředků. Další věc je, že se člověk může dostat k projektům, k nimž by se v Berlíně nebo v Londýně nedostal, protože tam by na casting byly třeba dva tisíce lidí. Tady je ta soutěž menší a člověk se tak někdy může dostat i k roli, za níž by i skvělí herci třeba ve Velké Británii byli neskonale vděční. Obzvlášť vděčná jsem za hollywoodské projekty, protože při jejich tvorbě se vždy hodně naučím.

– Máte z natáčení některého ze zahraničních titulů opravdu nezapomenutelný zážitek?

V jednom historickém seriálu jsem hrála prostitutku. A v jedné scéně jsem měla být nahá v posteli s hercem, který představoval rytíře. A tehdy jsem pochopila, jak se v amerických filmech a seriálech točí intimní scény. Já měla zakryté bradavky a nalepené něco tělového dole, můj herecký kolega musel mít nasazený speciální „pytlík“, aby se nemohly dotýkat sliznice. Nakonec ale stejně nebylo ani z jednoho z nás nic problematického v dané scéně vidět. Věřte mi, když řeknu, že milostné scény jsou někdy pěkná spartakiáda. Je vám zima, režné hadry vás dřou do kostrče, stříkaj na vás vodu a vazelínu, abyste byli jakože zpocení, a rytmus soulože aby pohledal – skoro se nedotýkáte, takže je to opravdu o tom, že to musíte „zahrát“… (smích)

– Je nějaká role, kterou jste zatím nehrála a ráda byste?

Královnu v historickém nebo fantasy filmu nebo seriálu. Ale i v přeneseném slova smyslu. Zkrátka silnou, výraznou, vlivnou, nejednoznačnou ženu, jakou je třeba postava Robin Wright v seriálu Dům z karet (2013). Pak samozřejmě Sarah Connorová z Terminátora a Ripleyová z Vetřelců. A hlavně bych ráda více hrála v komediích, nekorektních skečích. Jednak jako protiváhu a hlavně – mám to v sobě a chce to ven.

 

Úvodní foto: Tomáš Vodňanský

Roman Freiberg