Šestnáctiletá, zoufalá, zblázněná, zamilovaná. Jo a vlastně ještě těhotná.
Juno je klasická teenagerka jako každá jiná. Chodí do školy, která ji nevýslovně štve, hádá se s rodiči a okouší taje sexu se svým spolužákem Pauliem. Ono to okoušení není nijak špatné, jen si vzpomeňte na svá mladá léta, jenže tomuto mladému páru se vyskytne problém v podobě uřvaného růžového miminka. Juno roste děloha a bříško, a tak začne uvažovat, co s dítětem udělat. Kanibalismus stranou, v úvahu přichází adopce. Na scéně se objevuje sympatický manželský pár, který se o děťátko pokouší a ne a ne se to podařit.
Rozlučte se s Prcičkami a podobnými teen-komediemi. „Juno“ je spíš psychologická sonda do duše mladé dívky, které při sexu cosi prasklo a za devět měsíců hodlá prasknout i něco jiného. Postupně tu procházíme jejími citovými stavy, kdy nejprve plánuje interrupci a pak si uvědomí, že to malé dítě by mohlo někomu udělat radost. Na svůj věk jedná Juno nevídaně dospěle, uvažuje rozumně a moudře. Abychom ale nenadávali, že ta dívenka je nějak přechytřelá a že nepůsobí přirozeně, tvůrci z ní udělali aspoň rebelku. Je sebevědomá, rázná a jednoduše říká, co si o každém myslí. A zbožňuje basové kytary.
Jak někoho může tento stručný popis okouzlit svou rozporuplností a pseudo-přirozeností, mně dvakrát nenadchl. Pro mě tohle není přirozenost, jen póza, povrchnost. Ano, můžete namítnout: „Ale vždyť taková je většina 16letých dívek!“ Jenže takhle bychom se mohli hádat donekonečna. Juno jako postava je mně osobně maximálně nesympatická, chvílemi sice provede nebo řekne něco, s čím bych i souhlasila, ale jako dceru bych ji teda rozhodně nechtěla. A nejenom proto, že bych byla ve čtyřiceti babičkou.
Film „Juno“ získal na letošních Oscarech zlatou sošku za původní scénář a trvalo nějaký ten pátek, než se dostal i u nás do kin. Hlavní roli ztvárnila mladičká Ellen Page, kterou jste už mohli zahlédnout ve třetích X-Menech jako Kitty Pryde. Na svůj věk sice hraje obstojně, ale její rádoby drzý výraz a „přírodní“ vzhled je mi maximálně nepříjemný. Michael Cera zde hraje jejího kamaráda Paulieho, ten oproti Ellen září. Tváří se jako mladý kluk, který nemá ani ponětí, o čem život je. Který měl v posteli tak jednu dívku a to měl při tom „poprvé“ ještě problémy. Poslední známá tvář, co se ve snímku objevila, je Jennifer Garner. Zatím si střihla jen role jako Elektra, čímž si vysloužila nechvalnou pověst. Co si budeme nalhávat, doteď si o ní všichni šeptali jako o jedné z nejhorších hereček vůbec. V „Juno“ vás ale překvapí. Její nešťastná žena, která nemůže otěhotnět, a přitom si tak strašně moc přeje dítě, je uvěřitelná. Z počátku vám přijde otravná a sešněrovaná, postupně si ji ale zamilujete a budete jí fandit.
Nominace, a k tomu ještě i to vítězství Oscara mi přijde absolutně scestné. Ano, film je to hezký, příjemný, nenáročný. Ale proč proboha prestižní ocenění, a to v kolonce scénář?! Většina recenzentů si sice pochvaluje přirozenost, já ji postrádám. „Juno“ je rozvláčný příběh s několika hluchými místy, nudnou dějovou linkou a minimem humoru. A za to je samozřejmě zodpovědná Diablo Cody, doteď celkem neznámá scénáristka, která se ovšem může pyšnit nezaslouženým Oscarem. Mimochodem je to také bývalá striptérka. Zajímavé, jak se může teď striptérka řadit vedle takových velikánů jako Orson Welles nebo Ethan a Joel Coenovi. Ano, taktéž vítězi zlaté sošky.
Jediná krásná věc na celé „Juno“ jsou úvodní titulky. Nemohu je popsat, ty prostě musíte vidět na vlastní oči. Originální kresba, adekvátní hudba, a dokonce i zajímavá Ellen Page. I když jen kreslená.
- New Yorku, miluji Tě - 27.1.2010
- Sherlock Holmes - 9.1.2010
- Zombieland - 4.12.2009
