Tíží vás čas? Cítíte se pod tlakem? Nestíháte? Až bude hrozit, že přijdete o dceru, která skončí se zdrogovaným výrazem mezi zotročenými prostitutkami, tak si o tom můžeme pohovořit.
Bryan zasvětil svůj život práci pro vládu, což ho kvůli neustálému pracovnímu nasazení a nekončícímu pohybu po zeměkouli stálo manželství. A dceru. Právě ona je důvodem, proč nakonec ze své práce odejde a snaží se získat zpět její přízeň, jak jen mu to jeho nedostačující otcovské znalosti dovolují. Má radost z její radosti, udělal by pro ni první poslední a má o ni strach. Zvlášť když jede s kamarádkou na fingovanou cestu do Paříže. Zvlášť když je unesena. Zvlášť když má pouhých 96 hodin na to, než zmizí navždy. Ještě že to není jen tak nějaký, prachobyčejný tatíček. Nejen smutnit umí dobře.
Svého času měl Harrison Ford jenom 48 hodin, aby zachránil sobě blízkou osobu, takže nechápu, že někdo v dnešní době, žádající si rychlé jednání, kdo má nejefektivnější bojový výcvik, potřebuje na záchranu dcery 96 hodin. Jack Bauer by spotřeboval čtyři série a ještě by si přitom stihl několikrát zastavit na kafe, dojít nakoupit a dát nažrat domácím mazlíčkům. Nicméně to nic nemění na faktu, že 96 hodin je zajímavým filmem, který se nešťastnou, režisérskou rukou Pierra Morela potácí v žánrovém průměru. Dvě extrémní podoby se nabízejí, ani jedna není vyslyšena, a to za účelem hladší, drzé jízdy. Začátek samotný by vydal na solidní drama o odcizení dcery a otce po rozvodu s její matkou, která nijak nepodporuje její vztah s biologickým otcem. Liam Neeson si ve své roli emocionálně zainteresovaného, dojemně snaživého a obětavého otce získává sympatie ještě dřív, než jeho kamarádi zmíní nějaký Libanon a pravdivá podoba jeho charakteru vychází na povrch. Pak ho totiž nelze než milovat. Chci však říct, že i prvních dvacet minut by vystačilo na oscarové psychologické drama, v němž by se otcovy snahy natáhly na celou délku, došlo by k nějakým konfliktům i katarzi a uplakanému konci bychom neušli. 96 hodin to nabízí i v podobě jaké je, ale Pierre Morel neusiluje o syrovou výpověď, a tak se řeční po mnohem prostším způsobu, s odtažitou kamerou a průměrně znějícími výkony herců.
Hlavně se pak dojde k tomu, že se přehodnotí cíl filmu (poděkujme čtveřici albánských překupníků s bílým masem), a film začne nabírat obrátky hodné těch nejdrsnějším hrdinů osmdesátých let, stylově se držící současných trendů. Šestadevadesátka překvapuje tím, jak chytlavou akci dokáže nabídnout a že Liam Neeson zase jednou nepracuje jenom na živobytí. V nejlepších momentech připomene kusem Bourna, kusem Johna „Komando“ Matrixe. Ví totiž, jak pracovat, co je důležité a jak být při výkonu efektní. Hromadí se za ním víc mrtvých než vystřelených kulek a odhaluje špinavé praktiky v hlavním městě Francie.
Smutnou pravdou je, že žádné velké scény, která by skutečně trumfovala a zapsala se do naší paměti lépe než informace o včerejším obědě, se ani pozornější divák nedočká. Je to škoda, minimálně jedna tu má automobilový náběh, avšak francouzské financování se nezapře. Nicméně Liam Neeson ve své roli mile potěší, zvlášť když je v posledním desetiletí spojován s převážně mentorskými typy postav. Když říká, že si pro vás jde a že vás zabije, nabývá jeho výhružka divácky potěšitelné podoby a významu pro jeho hereckou filmografii. Kdyby někdo další nabídl Neesonovi obdobnou roli, určitě bych ho neodrazoval. Otcovsky milujících Bondů je na světě málo. O to více překvapí další role, ať už Femke Janssenová v roli matky, která má všehovšudy patnáct minut slávy (štěk roku?), nebo Maggie Grace, již proslavili Ztracení a která většinu času připomíná vysněnou cílovou pásku. Navíc nevím, jestli mám její teenagerské nadšení z otcova svolení k výletu chápat jako svébytné pojetí postavy nebo mimostylové přehrávání.
Závěr
Liam Neeson je agent bez povolení zabíjet, který určitě nic nezapomněl a který nevtipkuje. A neodpouští. Já také nemohu odpustit, a to Pierru Morelovi, že není lepší režisér.
