District 9 (2009)
“Nezastavili se nad New Yorkem, ani nad Washingtonem, ale nad Johannesburgem.“ Kdo? Asi mimozemšťané ze vzdáleného světa, ne?
Ale teď vážně. Dokumentární film nám přináší příběh komplikované situace v Jihoafrické republice. Před dvaceti lety se sem totiž dostala nepřizpůsobivá skupina cizinců, která byla navzdory demokratickému zřízení oddělena od původního obyvatelstva a přinucena žít v obydlích podobných slumům. V této oblasti zatím rostla kriminalita, nezaměstnanost, černý trh se zbraněmi a kočičím žrádlem. V současnosti se zdá být situace neudržitelná, lidé z okolních měst jsou znepokojeni častými útěky z ohraničené zóny. Spolu se segregací zde dochází k jasným rasovým útokům, když jsou cizinci nazýváni hanlivým označením kreveťáci. MNÚ – úřad vytvořený na spolupráci s cizinci tak plánuje vystěhování všech odlišných z vymezené oblasti známé jako District 9 do nově zřízených obydlí dál od obyvatel Johannesburgu, aby zajistil mírovější fungování obou společností. Velkou roli při této masivní operaci, během níž musí nejprve informovat všechny cizince a získat jejich souhlas, sehrává úředník Wikus Van de Merwe, kterého kamera sleduje na každém kroku.
Ve středu příběhové linie stane samotný Wikus, kterého už dříve sledují televizní kamery, a tak je přechod od dokumentu ke klasickému způsobu vyprávění velmi hladký, prakticky neznatelný. Nadále je totiž udržován pocit autenticity ruční kamerou, i když je jasné, že v řadě momentů už Wikusovi kameraman společnost nedělá. Postupně také více převažuje sci-fi prvek spolu s tím, jak se, smím-li prozradit, začne Wikus doopravdy seznamovat s cizinci a poznávat je, když ostatní lidé zůstávají na povrchu a chápou je pouze jako primitivnější bytosti. Stává se z něj člověk, který sice nechtěně, ale přesto začne cizincům skutečně pomáhat a napravuje tak mnoho lidských křivd.
Závěr
Jedinečný zážitek, který zneužívá formu dokumentu k novému pohledu na desetkrát přežvýkané téma mimozemšťané a lidé. Ke konci sice Blomkamp začne až moc fantazírovat a popouští uzdu logiky, kterou do té doby falšoval formou, nicméně tím dodává závěru emocionálnější ladění, díky kterému nemusí člověk odcházet s pocitem odtažitosti nezaujatého pozorovatele.
