Gladiátor II – božského Maxima nenahradí ani zatopené koloseum

Po téměř čtvrtstoletí jsme se dočkali pokračování jednoho z největších filmových trháků přelomu tisíciletí. Bylo to ale třeba?

   Britský režisér Ridley Scott je nepopiratelná legenda svého oboru, kterému se snímky jako Vetřelec (1979) či Blade Runner (1982) podařilo do filmové historie zapsat hned na počátku jeho kariéry. Dlouhodobě patří mezi nejčinorodější filmaře a nadšení pro natáčení ho evidentně neopouští ani v úctyhodném věku 86 let. Navíc se primárně stále věnuje nákladným velkofilmům. Po loňském Napoleonovi přichází s další velkolepou historickou podívanou, a tentokrát jí není nic menšího než sequel slavného Gladiátora (2000).

   16 let po smrti Marka Aurelia utajeně žije jeho vnuk Lucius (Paul Mescal) se svou ženou v jednom z posledních svobodných měst severní Afriky. Římská říše však neustále expanduje, a tak dojde i na jeho úkryt. Masivní útok loďstva vedený generálem Acaciem (Pedro Pascal) město změní v ruiny. Luciova žena je v boji zabita a ze svobodného muže se stane otrok. Pro jeho schopnosti se ho následně ujme ambiciózní organizátor gladiátorských zápasů Macrinus (Denzel Washington), který z něj chce udělat hvězdu římského kolosea. Poháněný touhou po odplatě se tak Lucius po mnoha letech vrací do dekadencí a korupcí sužovaného Říma, jemuž nyní vládnou dva mladí šílení císaři, Caracalla (Fred Hechinger) a Geta (Joseph Quinn).

   Původní snímek uspěl na několika frontách. Stal se velkým diváckým hitem, oscarovým vítězem, udělal absolutní hvězdu z Russella Crowea a v neposlední řadě také na několik let znovuoživil žánr tzv. sandálových velkofilmů. Gladiátor je dodnes prvotřídním výpravným akčním dramatem, jehož bezchybná formální stránka dokázala snadno zastínit schématický, přímočarý a vcelku předvídatelný příběh, který pojal vděčné téma pomsty a zasazení do starověkého Říma poněkud banálně. A právě tento neduh jako by chtěl Scott druhým dílem napravit.

Komplikovanější, ale taky zbrklejší

   Kostra příběhu, za nímž (stejně jako za Napoleonem) stojí scenárista David Scarpa, je zpočátku zcela zřetelnou variací (skoro až remakem) prvního filmu. I tentokrát je hrdina po velkolepé úvodní bitvě uvržen do otroctví, aby se z něj vzápětí stal úspěšný gladiátor, jehož jediným hnacím motorem je zabití mocného muže, jenž ho o vše připravil. Oproti předchozímu snímku se výchozí premisa ale postupně vydává trochu jiným, zajímavějším a komplikovanějším směrem. Druhá polovina je – při srovnání s pozvolna budovanou první – plná náhlých a významných zvratů, z nichž některé lze jen těžko dopředu odhadnout. Ovšem než kterýkoliv z nich stačí patřičně vyznít, vzápětí je následován dalším. Poslední půlhodina pak už působí dojmem, že z ní bylo vystříháno mnoho minut, jejichž absence filmu ubírá na plynulosti, celistvosti a náležitém emocionálním dopadu. Výsledkem je uspěchané, nemístně zkratkovité a logicky pochybné směřování k závěru, který navzdory mohutným ambicím relativně skromné finále jedničky překonat nedokázal. S podobným problémem se potýkal i Scottův předchozí Napoleon, jen s tím rozdílem, že ten byl dějově unáhlený a nedostatečně rozvinutý prakticky po celou stopáž. Scott prohlásil, že tentokrát se prodloužená režisérská verze filmu nechystá. Přitom zde by rozšíření o pár desítek minut hypoteticky mohlo snímku zásadně prospět.

Tentokrát vládnou intriky a vedlejší postavy

   Herecké obsazení je sice i napodruhé skvělé, Mescal se však navzdory talentu a zjevné snaze nemůže rovnat Croweovi v jeho životní roli. Charismatický drsňák z Nového Zélandu první snímek herecky zcela ovládl a hlavně díky němu se Maximus stal jedním z nejpopulárnějších filmových hrdinů novodobé historie. Scott proto udělal dobře, když tentokrát film nepostavil primárně na krvavém sporu dvou osob, ale rozehrál komplikovanější partii s vícero hráči a spoustou intrik. Díky tomu má Mescalův hrdina oporu hned ve dvou nových postavách ztvárněných slavnými a především kvalitními herci. Pedro Pascal a Denzel Washington představují nejen nejzajímavější role filmu, ale i jeho vůbec nejsilnější stránku. Dokonce se vkrádá myšlenka, zda by Gladiátor II nebyl celkově lepším filmem, kdyby byl pomstychtivý Lucius mírně upozaděn právě ve prospěch Acacia a Macrina (a celého šťavnatého zákulisního dění), jejichž charaktery a motivace budí větší zájem než poněkud jednorozměrný protagonista, jenž je pouze ucházející kopií nedostižného předobrazu.

   Stejně jako původní film i jeho sequel je epický spektákl s nepřehlédnutelnými produkčními kvalitami. Úvodní dobývání přístavního města ohromnou námořní flotilou a důsledné vyobrazení antického Říma jsou pastvou pro oči, kterou se rozhodně vyplatí vidět na co největším plátně. Co se týče výběru exteriérů, kulis, kostýmů či masek, nelze Scottově novince nic vytknout. O trochu horší je to s úrovních digitálních efektů. Když se v jedné akční scéně ocitne na plátně hejno podivně vypadajících zuřivých paviánů, je těžké uvěřit v jejich reálnou existenci. S osedlaným bojovým nosorožcem (v jiné scéně) je to sice o něco lepší, přesto se žádná z velkých arenových bitev (včetně námořního střetu v zatopeném koloseu) nevyrovná dokonale ztvárněným obdobným pasážím z jedničky, které byly bez výjimky strhující. Hudba zkušeného Harryho Gregsona-Williamse funguje pro tento typ filmu jako adekvátní podkres. Kromě vynikajících ústředních melodií Hanse Zimmera pro první díl, které víceméně úspěšně probouzejí nostalgii, ale pokračování žádný nový výrazný a pamětihodný hudební motiv nepřináší.

Další díl raději ne

   Gladiátor II není špatný film a určitě se nejedná ani o nejhorší Scottův titul (např. dvojice vetřelčích prequelů je výrazně slabší). Na druhou stranu i v posledních pár letech tvůrce dokázal, že stvořit vynikající a relevantní dílo stále dokáže (viz Poslední souboj /2021/). Bez dobře vyváženého scénáře a vypilované dramaturgie ale brilantní počin zkrátka nevznikne. Nezastavitelný filmař, jenž v současnosti pracuje na několika dalších projektech, ovšem „vyhrožuje“, že by rád natočil i trojku. Vzhledem k tomu, že už v tomto případě se dá polemizovat o zbytečném pokračování, by možná bylo vhodné nechat tuhle značku na čas stranou.

Foto: Cinemart