Tři hodiny, sto milionů dolarů, nepočítaně slavných herců a hereček, žádný počítači generovaný obraz a jeden fenomén. Oppenheimer si s sebou do kinosálů nese velkou zátěž. Jak dostál očekáváním?
Zážitková kinematografie Christophera Nolana je smyslově nesmírně účinná. Vypravěčská ekvilibristika, propracovaný styl a chytlavé koncepty mu v průběhu let získaly množství fanoušků. Možná je nejvhodnější nechat se neintelektuálně unést i Oppenheimerem. Jak ale prohlásil Albert Einstein ke skrytým zákonitostem kvantové fyziky: „Bůh nehraje v kostky.“ Zkoumat filmová díla, která nás takto snadno dokáží ovlivnit, může leckdy vést k ještě silnějšímu extatickému prožitku.
Oppenheimer je v mnoha ohledech „velký“ film a velké jsou také možnosti, kde začít s jeho recenzí. K tématům, která nejvíce zkoumá, patří otázka morálky a sebeurčení v moderních dějinách. Osobní pohled protagonisty se ztrácí v nepřemožitelném politikaření, které si jako štít bere státní zájmy a hrozbu války.
Morálku neřeší jen postavy, ale i Nolan, kterému byla svěřena ambivalentní osobnost ohromného světového významu. K J. Robertovi Oppenheimerovi přistupuje citlivě a s vědomím, že ji nesmí vyzdvihovat ani antagonizovat. Sluhou je mu tedy psychologie a poznání, že v člověku mohou zápasit mnohé jeho duševní stránky. A různé doby a režimy mohou tyto stránky vnímat různými způsoby. Nolanovi se s Oppenheimerem podařilo vytvořit jasně nejplastičtější postavu jeho filmografie. Po kategorickém odmítnutí psychologizování v Dunkerku (2017) a částečně i v Tenetu (2020), v kterém nemá hlavní postava ani jméno, je jeho J. Robert Oppenheimer velký úspěch.
Budoucí minulost
Doménou Nolana, nerda posedlého možnostmi filmového vyprávění, je sci-fi. Vynálezy v Počátku (2010), Interstellaru (2014) i v Tenetu ospravedlňovaly hrátky s filmovým časem, které známe z experimentálních filmů. Pouto s touto radikální kinematografií je křehké, a mnozí by ho rozporovali. Není ale tak nesmyslné, pokud dáme stranou hodnotící hledisko a prostě připustíme, že i hollywoodští tvůrci se inspirují na místech, která jimi opovrhují. V Oppenheimerovi vytvořil Nolan svůj zatím nejkomplikovanější tvar.
Jedna linie patří hledisku Oppenheimera (Cillian Murphy) a druhá Lewise Strausse (Robert Downey Jr.). Snímek ukazuje jejich slyšení léta po skončení druhé světové války – Oppenheimer ho absolvuje kvůli bezpečnostní prověrce, zatímco Strauss kvůli pozici ministra obchodu. Otázky se vztahují k působení v minulosti a motivují tím přítomnost rozsáhlých flashbacků (na způsob The Social Network /2010/). Postavy předkládají své verze událostí a každá má také své dedukce, lži a sebeklamy. Některá místa zůstávají dlouhou dobu nepokryta oběma hledisky. O jejich objasnění rozhoduje pochopitelně kalkulující stvořitel Nolan.
Způsob prezentace událostí je poměrně neortodoxní. Oppenheimerovy návraty do minulosti se většinou odvíjí v časové posloupnosti. Ty Straussovy jsou méně obsáhlé (neúčastnil se Projektu Manhattan), ale nejsou řazeny chronologicky. Oppenheimerovy flashbacky navíc obsahují vnitřní vize a dávnější vzpomínky. V takovéto formě se chce skoro říct, že vyprávění stírá rozdíl mezi minulostí a přítomností.
Oppenheimer zkoumá možnosti filmového zobrazení pocitů. Pro Nolana je mysl teoretického fyzika zdrojem abstraktních obrazů a nadpozemských zvuků. Podstatné je, že nejde o komplikované emoce, ale o jednodušší afekty, které člověka zasahují ještě před tím, než si racionálně uvědomí jejich povahu. Do scén vstupují invazivně – do záběrů „problikávají“ a střetávají se i vzájemně.
Ze všech stran, všechny faktory, najednou
Díky množství montáží a obecně krátkému trvání scén je to celé zorchestrováno v ohromném tempu. Ze scén jako by byly vypreparovány všechny sekundy, které v konceptu nefungovaly. Málokdy jsme do scény uvedeni, spíše jsme do nich vhozeni s nějakým očekáváním nebo palčivou otázkou. Téměř bez přestání do rytmu filmu zní hudba Ludwiga Göranssona, která kromě tepání ve stylu Tenetu často užívá také smyčce, zlomyslné motivy a hypnotické opakování ve stylu Philipa Glasse. Je to skutečný proud vyprávění, který poskytuje jen málo chvil k oddychu.
Tudíž sestupy do několika vrstev vyprávění vychází z Počátku, dynamický rytmus patří k Dunkerku a zdvojené vzpomínání známe z Dokonalého triku (2006). Přesto je montáž nejblíže Tenetu a není náhodou, že u tohoto filmu s Nolanem poprvé spolupracovala střihačka Jennifer Lameová. Oba filmy značí příklon k experimentálnějším postupům, které se vzpírají intuitivnímu vnímání. Oppenheimer je z dvojice rozhodně přehlednější a nevyžaduje kresby časových pásem jako Tenet. Nemusí se zastavovat a vysvětlovat, jde s ním lépe plout.
Velikášské vize, které ke snímkům Christophera Nolana patří, se odráží i v množství motivů, které s Oppenheimerem načíná. Je tu snaha ohledat protagonistu z co největšího počtu úhlů, a vytvořit tak komplexní portrét. To vše bez ústupků vůči narativnímu experimentátorství. Nolan je dostatečně zručný, aby s každým jednotlivým motivem nikdy úplně neztratil kontakt, často si ale vzájemně stíní. Při takovém množství je navíc přirozené, že si motivy hierarchizujeme podle důležitosti. Preference se budou lišit, ale motivy mezilidské animosity všeho druhu budou pro většinu diváků méně zajímavé než celospolečenské a filosofické otázky, které díky zbraním hromadného ničení stále pociťujeme. Je sympatické, kolik prostoru je v tříhodinovém filmu věnováno psychologii, někdy ale látku drží příliš „při zemi.“ Ještě štěstí, že v posledních patnácti minutách filmu je hned několik motivů zužitkováno velmi elegantně a konec je náležitě zničující.
Duch ve stroji
Asi není překvapivé, že z Nolanovy dosavadní filmografie jde o nejvíce „herecký“ snímek. Oppenheimer je plný slavných tváří a fantastických hereckých příležitostí. Cillian Murphy je očekávaně vynikající a stejně tak lze kvitovat budoucí ocenění pro Downeyho. Je ale také radost pozorovat kreace v malých rolích – oslní třeba Jason Clarke, Alden Ehrenreich, David Krumholtz a Casey Affleck. Velké překvapení představuje také zvládnutý projev Matta Damona (plukovník a pozdějšího generál Grovese), který v ukázkách vyhlížel velmi jalově.
Pražský IMAX je jedno z třiceti světových kin, které film promítá v 70mm IMAX formátu. Pokud se dá věřit prvním zprávám, do Prahy na Oppenheimera přijíždí i publikum z okolních zemí. Projekci lze jen doporučit, protože dává vyniknout materiální podstatě filmu na gigantickém plátně. Mediálně zaměřený fetiš stranou – v IMAXu je projekce obohacená o další vrstvu – olbřímí smítka na pásu, která se občas tetelí kolem postav nebo nad jižanskou krajinou, nádherně komunikují s vypravěčskými zájmy Nolana. Zatímco Oppenheimer se zajímá o neviditelný svět fyzikálních reakcí, který zúročí v neřízené řetězové reakci, při projekci z filmového pásu se neřízeně a neopakovatelně ukazuje materiálno. Nebojte se nedokonalostí, film navíc obohacují i tematicky, a to například když se zjevují ve scénách, v kterých tvůrci postihují protagonistovo vnímání za pomocí zrnek prachu a písku, které se kolem něj vznášejí.
Je potěšující vidět v široké distribuci zase jednou film, který pokládá těžké otázky a jehož forma po celé tři hodiny projekce žádá plnou soustředěnost. Nolan je na vrcholu svých sil a v Hollywoodu patří k nejjistějším tvůrcům.
Foto: Cinemart
- Info
- Trailer
- Plakát
Originální název: Oppenheimer
Režie: Christopher Nolan; Scénář: Christopher Nolan
Hrají: Cillian Murphy, Emily Blunt, Matt Damon, Robert Downey Jr., Benny Safdie, Florence Pugh, David Krumholtz, Jason Clarke, Josh Hartnett, Casey Affleck, Kenneth Branagh a další
Žánr: životopisný/drama/thriller; Země původu: USA; Stopáž: 180 minut
Premiéra: 20. 7. 2023
- Oppenheimer – mistrovští režiséři nehrají v kostky - 23.7.2023
- Fabelmanovi – nekonvenční Spielbergovo vyznání - 28.11.2022
- Jan Žižka – dějiny českých zemí očima zatracených - 7.9.2022
