Největší showman – nesourodá biografie

0
27.12.2017 at 13:05  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Dlouho připravovaný projekt Hugh Jackmana způsobuje jen bolehlav. Životopisný snímek si neodkáže poradit ani s jednoduchými výzvami.

 

   V USA enormně známého Phinease Taylora Barnuma v českých učebnicích dějepisu nenajdete. Šlo o Američana mnoha profesí, jenž asi největšího věhlasu dosáhl svým muzeem (především lidských) kuriozit. Zisk mu zaručovala manipulativní reklama a pravidelné překračování obecného vkusu. Pro životopisný muzikál Největší showman se ale tím nejpodstatnějším stal jeho obraz neúnavného baviče, který i v těžkých časech rozdává úžas.

   Podobně jako v případě Moulin Rouge (2000) máme co dočinění se zákulisním muzikálem s integrovanými pěveckými a hudebními představeními. Zatímco Luhrmannův film vířivou formální stránkou odrážel volnomyšlenkářskou atmosféru pařížské tzv. „Belle Époque“, Největší showman ukazuje první polovinu 19. století jako dobu přehnaného konzervatismu a stejně tak nakládá i se svými muzikálovými předpoklady. Úvodní číslo se i přes všechny divoké tanečníky a akrobaty odehrává jen v ohraničeném cirku – postavy ve filmu si nedovolí vkročit mezi publikum a stejně strnule komunikují i s diváky v přítmí kinosálu.

   Naneštěstí se jedná o muzikál, který má na to skeptiky definitivně přesvědčit, aby už žádnému dalšímu zástupci žánru nedali šanci. Je vinen vším, z čeho tato předpojatá skupina filmový muzikál často osočuje: banalizuje komplikované situace i lidské emoce, je ztuhlý a přitom zmatečný a v neposlední řadě bez zapamatovatelných písní.

 

Veselí z pokrytectví

   Největší showman jako životopis P. T. Barnuma není a nemusí být věrný zdokumentovaným faktům z podnikatelova života. Filmové reprezentace jeho činů založených na skutečných událostech ale vyvolávají ve vyprávění mnohé rozepře, s kterými si debutující režisér Michael Gracey nedokázal poradit.

   Barnum výrazně těžil ze svého panoptika – ve svém muzeu dával na odiv lidi s deformacemi a vadami. Jmění mu přinesla touha Newyorčanů po šokujících setkání s vousatou ženou či mužem s vlkodlačím syndromem. Ačkoli všichni vystupovali dobrovolně, Barnum vydělávající na posměchu a znechucení lidských bytostí nad druhými se už tehdy jevil jako morálně pokřivený. Fascinující je, že Největší showman stojí na této kapitole z Barnumova života, přesto vehementně trvá na podání jeho příběhu jako lehkého zákulisního muzikálu o velikánově vzestupu na výsluní.

   Šikovný vypravěč by se těmto problematickými místům Barnumova příběhu mohl vyhnout na sto způsobů, Největší showman se ale z nějakého důvodu snaží o kanonizaci právě této pochybné a urážlivé interpretace Barnuma (Hugh Jackman). Není důvod, proč bychom se měli radovat z úspěchů věčně usměvavého pokrytce. Zpočátku, po zaměstnání prvních „nadaných jedinců“, se film stinnou stránkou věci vůbec nezabývá. Po nějakou dobu se zdá, že snímek zůstane v naprosté lehkomyslnosti a vše podá jako brilantní show výjimečného umělce, u níž bylo hlavní, že dokázala lidem přinést radost a Barnumově dceři (Austyn Johnsonová) baletní střevíce. Hloubka tohoto konceptu je skutečně spektakulární – spektakulárně mělká.

 

Zpívá celá „rodina“

   Barnumovo setkání se švédskou operní zpěvačkou Jenny Lindovou (Rebecca Fergusonová) a financování jejího amerického turné ho posléze nutí opustit jeho panoptikum. I tento krok ukazuje Barnuma jako dítě štěstěny, fikaného obchodníka a tak trochu naivku, čímž se snaží ospravedlnit příkoří, která všem v okolí postupně přináší. Se skupinou nadaných jedinců, odtržených od jejich chlebodárce, narace náhle přejde do silně emancipačního rázu vyjádřeného písní This Is Me vyzdvihujícího jedinečnost a hrdost každého, kdo je trochu odlišný.

   Film ale nedokáže Barnuma usvědčit z ničeho jiného než nevědomosti a dospívá ke zjištění, že jeho kabinet hrůz nebyl závadný, neboť dal všem společný domov a rodinnou pospolitost. Snímek akcentující emancipační rovinu by se ale přesně takového zjednodušování neměl dopouštět – Barnumovi vystupující na začátku stejně jako na konci slouží k pobavení a atrakcí jsou ty vady, díky nimž se cítí jedineční. Je záhadou, proč má být Barnum v čele tohoto exploatačního průvodu za hrdinu. Logika Největšího showmana je vskutku na pováženou.

   Toho, že takto pomatené vyprávění funguje alespoň na základní úrovni a že jsou scény obdařeny jistou myšlenkovou návazností, je dosaženo častým střídáním mezi odlehčeným a vážným tónem. Etice se příčící pasáže jsou často humorně podány a stejně tak je film schopen plytce seriózní kritiky zaostalých poměrů. Největší showman tedy do svého děje dokáže zapracovat romantickou linii o vztahu dvou lidí rozdílných barev pleti a varovat před rasismem, nato se ale přidá k potlesku pro muže, jenž navlékl trpaslíka do uniformy a nechal ho s bambitkami jezdit na koni po cirkuse. Film dokonce ani nenaznačuje, že by tito nadaní jedinci byli snad hrdiny prostého lidu, který se směje s nimi a nikoli jim. Zůstávají atrakcemi a z nějakého důvodu je to tak v pořádku.

 

O lásce a snech

   Ačkoli je zmatenost, s jakou vyprávění nakládá s hlavním tématem přední důvod, proč má film tak mizivý emocionální dopad, nápomocná nejsou ani muzikálová čísla. Ta jsou součástí vyprávění, neboť často slouží jako přechod mezi dvěma stavy – postava například mění názor na pracovní místo, druhou osobu nebo na sebe samotnou. Pro vývoj figur jsou to klíčové momenty a mluvené pauzy mezi nimi často jen připravují prostor pro další zvrat. Představení však vůbec nedosahují sofistikovanosti Moulin Rouge a zpěváci se navíc potýkají s velmi prostoduchými texty.

   Co jedna píseň, to obvykle jedna všeříkající a opakující se metafora (láska jako „přepsání hvězd“, inspirace jako „milion snů“…) s banálními verši. Příklad ze songu Rewrite the Stars je asi nejkřiklavější: You know I want you. It’s not a secret I try to hide. I know you want me. So don’t keep saying our hands are tied atd. Dílo textařů Benje Paseka a Justina Paula nebylo příliš vynalézavé už v La La Landu (2016), zde je ale úroveň podstatně nižší.

   S touto výbavou Největší showman těžko dokáže vtáhnout, či jen zaujmout i na základní úrovni. Zmatečná charakterizace protagonisty nedovoluje vcítit se do jeho pracovních nebo osobních problémů, ostatní postavy jsou jen povážlivé karikatury sloužící vzájemně se rozporujícím motivům a handicapovány jsou tím pádem i fádní muzikálová čísla, která tyto figury a dění posouvají kupředu. Vysněný projekt Hugh Jackmana svátky skutečně neprosvětlí.

(3/10)

 

Foto: CinemArt

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: The Greatest Showman

Režie: Michael Gracey; Scénář: Jenny Bicks, Bill Condon

Hrají: Hugh Jackman, Michelle Williams, Zac Efron, Rebecca Ferguson, Zendaya, Austyn Johnson, Cameron Seely, Keala Settle

Žánr: muzikál/životopisný; Země původu: USA; Stopáž: 105 minut

Premiéra: 28. prosince 2017

Přečteno: 107x

Marek Koutesh

Marek Koutesh

Cynický cinefil snažící se neustále rozšiřovat své obzory. Milovník zejména klasického a Nového Hollywoodu. Mezi jeho nejoblíbenější tvůrce patří Alfred Hitchock, Martin Scorsese, Steven Spielberg, Andrej Tarkovskij a Jacques Tati. Čtenář, posluchač hudby i počítačový hráč. Momentálně frekventant filmových studií na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.
Marek Koutesh

Napsat komentář

Starší příspěvky:
Star Wars: Poslední z Jediů – jistota vítězí nad revolucí

Od osmé epizody se čekalo nečekané, které by změnilo pohled na Star Wars. Snad příště.    Galaxie se opět noří...

Zavřít