Největší showman – nesourodá biografie

0
27.12.2017 at 13:05  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Dlouho připravovaný projekt Hugh Jackmana způsobuje jen bolehlav. Životopisný snímek si neodkáže poradit ani s jednoduchými výzvami.

 

   V USA enormně známého Phinease Taylora Barnuma v českých učebnicích dějepisu nenajdete. Šlo o Američana mnoha profesí, jenž asi největšího věhlasu dosáhl svým muzeem (především lidských) kuriozit. Zisk mu zaručovala manipulativní reklama a pravidelné překračování obecného vkusu. Pro životopisný muzikál Největší showman se ale tím nejpodstatnějším stal jeho obraz neúnavného baviče, který i v těžkých časech rozdává úžas.

   Podobně jako v případě Moulin Rouge (2000) máme co dočinění se zákulisním muzikálem s integrovanými pěveckými a hudebními představeními. Zatímco Luhrmannův film vířivou formální stránkou odrážel volnomyšlenkářskou atmosféru pařížské tzv. „Belle Époque“, Největší showman ukazuje první polovinu 19. století jako dobu přehnaného konzervatismu a stejně tak nakládá i se svými muzikálovými předpoklady. Úvodní číslo se i přes všechny divoké tanečníky a akrobaty odehrává jen v ohraničeném cirku – postavy ve filmu si nedovolí vkročit mezi publikum a stejně strnule komunikují i s diváky v přítmí kinosálu.

   Naneštěstí se jedná o muzikál, který má na to skeptiky definitivně přesvědčit, aby už žádnému dalšímu zástupci žánru nedali šanci. Je vinen vším, z čeho tato předpojatá skupina filmový muzikál často osočuje: banalizuje komplikované situace i lidské emoce, je ztuhlý a přitom zmatečný a v neposlední řadě bez zapamatovatelných písní.

 

Veselí z pokrytectví

   Největší showman jako životopis P. T. Barnuma není a nemusí být věrný zdokumentovaným faktům z podnikatelova života. Filmové reprezentace jeho činů založených na skutečných událostech ale vyvolávají ve vyprávění mnohé rozepře, s kterými si debutující režisér Michael Gracey nedokázal poradit.

   Barnum výrazně těžil ze svého panoptika – ve svém muzeu dával na odiv lidi s deformacemi a vadami. Jmění mu přinesla touha Newyorčanů po šokujících setkání s vousatou ženou či mužem s vlkodlačím syndromem. Ačkoli všichni vystupovali dobrovolně, Barnum vydělávající na posměchu a znechucení lidských bytostí nad druhými se už tehdy jevil jako morálně pokřivený. Fascinující je, že Největší showman stojí na této kapitole z Barnumova života, přesto vehementně trvá na podání jeho příběhu jako lehkého zákulisního muzikálu o velikánově vzestupu na výsluní.

   Šikovný vypravěč by se těmto problematickými místům Barnumova příběhu mohl vyhnout na sto způsobů, Největší showman se ale z nějakého důvodu snaží o kanonizaci právě této pochybné a urážlivé interpretace Barnuma (Hugh Jackman). Není důvod, proč bychom se měli radovat z úspěchů věčně usměvavého pokrytce. Zpočátku, po zaměstnání prvních „nadaných jedinců“, se film stinnou stránkou věci vůbec nezabývá. Po nějakou dobu se zdá, že snímek zůstane v naprosté lehkomyslnosti a vše podá jako brilantní show výjimečného umělce, u níž bylo hlavní, že dokázala lidem přinést radost a Barnumově dceři (Austyn Johnsonová) baletní střevíce. Hloubka tohoto konceptu je skutečně spektakulární – spektakulárně mělká.

 

Zpívá celá „rodina“

   Barnumovo setkání se švédskou operní zpěvačkou Jenny Lindovou (Rebecca Fergusonová) a financování jejího amerického turné ho posléze nutí opustit jeho panoptikum. I tento krok ukazuje Barnuma jako dítě štěstěny, fikaného obchodníka a tak trochu naivku, čímž se snaží ospravedlnit příkoří, která všem v okolí postupně přináší. Se skupinou nadaných jedinců, odtržených od jejich chlebodárce, narace náhle přejde do silně emancipačního rázu vyjádřeného písní This Is Me vyzdvihujícího jedinečnost a hrdost každého, kdo je trochu odlišný.

   Film ale nedokáže Barnuma usvědčit z ničeho jiného než nevědomosti a dospívá ke zjištění, že jeho kabinet hrůz nebyl závadný, neboť dal všem společný domov a rodinnou pospolitost. Snímek akcentující emancipační rovinu by se ale přesně takového zjednodušování neměl dopouštět – Barnumovi vystupující na začátku stejně jako na konci slouží k pobavení a atrakcí jsou ty vady, díky nimž se cítí jedineční. Je záhadou, proč má být Barnum v čele tohoto exploatačního průvodu za hrdinu. Logika Největšího showmana je vskutku na pováženou.

   Toho, že takto pomatené vyprávění funguje alespoň na základní úrovni a že jsou scény obdařeny jistou myšlenkovou návazností, je dosaženo častým střídáním mezi odlehčeným a vážným tónem. Etice se příčící pasáže jsou často humorně podány a stejně tak je film schopen plytce seriózní kritiky zaostalých poměrů. Největší showman tedy do svého děje dokáže zapracovat romantickou linii o vztahu dvou lidí rozdílných barev pleti a varovat před rasismem, nato se ale přidá k potlesku pro muže, jenž navlékl trpaslíka do uniformy a nechal ho s bambitkami jezdit na koni po cirkuse. Film dokonce ani nenaznačuje, že by tito nadaní jedinci byli snad hrdiny prostého lidu, který se směje s nimi a nikoli jim. Zůstávají atrakcemi a z nějakého důvodu je to tak v pořádku.

 

O lásce a snech

   Ačkoli je zmatenost, s jakou vyprávění nakládá s hlavním tématem přední důvod, proč má film tak mizivý emocionální dopad, nápomocná nejsou ani muzikálová čísla. Ta jsou součástí vyprávění, neboť často slouží jako přechod mezi dvěma stavy – postava například mění názor na pracovní místo, druhou osobu nebo na sebe samotnou. Pro vývoj figur jsou to klíčové momenty a mluvené pauzy mezi nimi často jen připravují prostor pro další zvrat. Představení však vůbec nedosahují sofistikovanosti Moulin Rouge a zpěváci se navíc potýkají s velmi prostoduchými texty.

   Co jedna píseň, to obvykle jedna všeříkající a opakující se metafora (láska jako „přepsání hvězd“, inspirace jako „milion snů“…) s banálními verši. Příklad ze songu Rewrite the Stars je asi nejkřiklavější: You know I want you. It’s not a secret I try to hide. I know you want me. So don’t keep saying our hands are tied atd. Dílo textařů Benje Paseka a Justina Paula nebylo příliš vynalézavé už v La La Landu (2016), zde je ale úroveň podstatně nižší.

   S touto výbavou Největší showman těžko dokáže vtáhnout, či jen zaujmout i na základní úrovni. Zmatečná charakterizace protagonisty nedovoluje vcítit se do jeho pracovních nebo osobních problémů, ostatní postavy jsou jen povážlivé karikatury sloužící vzájemně se rozporujícím motivům a handicapovány jsou tím pádem i fádní muzikálová čísla, která tyto figury a dění posouvají kupředu. Vysněný projekt Hugh Jackmana svátky skutečně neprosvětlí.

(3/10)

 

Foto: CinemArt

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: The Greatest Showman

Režie: Michael Gracey; Scénář: Jenny Bicks, Bill Condon

Hrají: Hugh Jackman, Michelle Williams, Zac Efron, Rebecca Ferguson, Zendaya, Austyn Johnson, Cameron Seely, Keala Settle

Žánr: muzikál/životopisný; Země původu: USA; Stopáž: 105 minut

Premiéra: 28. prosince 2017

Přečteno: 294x

Marek Koutesh

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Často zlákán klasickým i Novým Hollywoodem. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii, filmové deníky, spirituální film a slow cinema. Student filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.
Marek Koutesh

Napsat komentář

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

Starší příspěvky:
Star Wars: Poslední z Jediů – jistota vítězí nad revolucí

Od osmé epizody se čekalo nečekané, které by změnilo pohled na Star Wars. Snad příště.    Galaxie se opět noří...

Zavřít