Ztraceni v Mnichově – odvaha natočit špatný film

29.10.2015 at 12:07  •  Posted in Recenze by

Petr Zelenka se vrací jako mytický zachránce českého filmu po sedmi letech v tichosti. Otázka je, jestli celá tato představa není jenom mystifikace.

 

Zelenkova tvorba ctí smysl pro hru a mystifikační rozměr, v němž se fikce snoubí s realitou způsobem, který záměrně ztěžuje vidět, co je pravda a co výmysl. V případě Ztraceni v Mnichově se však zdá, že odvaha experimentovat s dramaturgií znemožňuje formulovat poselství díla dřív než v úplném závěru. Následující recenzi, nutno podotknout, je lépe číst až po zhlédnutí filmu.

 

Maskovaný dvojník českých filmů

Jedno se musí Zelenkovi nechat. Nebál se natočit špatný film, aby mohl vzniknout skvělý film. Aby bylo jasno, Ztraceni v Mnichově jsou totiž stejnojmenným nedokončeným hraným filmem a zároveň fiktivním dokumentem o jeho natáčení a Zelenka představuje ve svém filmu oboje. Jenomže na začátku netušíme, že se na nás chystá nějaká blamáž, a myslíme si, že sledujeme úplně normální vyprávění.

Podezření ale budí spousta rovnoměrně rozložených přešlapů, které zanechávají pochybnosti o režisérově schopnosti točit celistvý, smysluplný a přirozený hraný film. Chyby se vrší tak, až začne být jejich výskyt nepravděpodobný. Až záhy se dozvídáme pravdu, že si Zelenka hraje na imitátora průměrné filmové produkce a naplno se noříme do dokumentární přetvářky o natáčení zpackaného filmu.

Jenomže sebelepší druhá polovina nesmaže skutečnost, že úvodní film je špatný. Rýsují se v něm pochybení podobná zbytku české produkce, jako by chtěl být Zelenka jednak kritikem a jednak opravářem. Jenomže není snadné být vše najednou.

ztraceni_v_mnichove_2

 

Papouškování viděného

Jakkoli tak mění dokumentární část pohled na fikční vyprávění o novináři, který unesl Daladierova zhruba osmdesátiletého papouška pomlouvajícího Čechy, nedokáže zahladit skutečnost, že je úvod nepovedený, byť záměrně. Zelenka se při tom dopustil jedné fatální chyby. Udělal totiž špatný film, jehož neduhy se pohybují v poměrně střízlivých mantinelech. Nepřehání, nezveličuje a spíš v jednotlivých obrazech zanechává technické otisky problémové produkce. Nepozorný divák si jich ani nemusí všimnout, jsou vlastně docela nenápadné.

Pokud je ale zaznamenáme, což není nic těžkého, protože místy je fiktivní film vážně otravný, vlastně nám ani potvrzení našeho bystrosti v druhé části nepřináší potěšení jak ze samostatného díla, tak z vlastní chytrosti. Prohřešky jsou to totiž lajdácké. Ztraceni v Mnichově coby fiktivní snímek je totiž nekonzistentní, roztržitý a sleduje postavy, které konají z nařízení scénáře, ale bez hlubšího zpytování důvodů jednání nebo smyslu pro logiku. Dílo není ani zkaženo zábavným způsobem, který by podněcoval mysl k opětovnému zhlédnutí.

ztraceni_v_mnichove_3

 

Na natáčení byla legrace

Prostor k větší legraci je v dokumentární části, už proto, že Zelenka může přestat předstírat tvůrčí neschopnost a dělat to, co mu šlo v Karamazových (2008), Roku ďábla (2002) nebo v dokumentu Mňága – Happy End (1996) – zdánlivě náhodně sledovat dění při tvorbě kapely nebo divadelního souboru. Teď se díváme na pozadí filmu, což není námětem žádné novum, režisérův přístup je ale v co nejbližším spříznění s realitou. Martin Myšička nebo Marek Taclík tak třeba mohou hrát sami sebe. U ostatních už to tak snadné není.

Navíc to, že dokumentární část vykazuje výrazný vzestup filmařské kvality, ještě nemusí dokazovat, že Zelenka neztratil talent při točení klasického fikčního příběhu. Od Příběhů obyčejného šílenství (2005) přeci jenom uplynula dekáda. Jde totiž o dva radikálně rozdílné režijní světy, z nichž dokumentární vykazuje přeci jenom větší míru svobody v dramaturgické skladbě.

Při vymýšlení nemyslitelných překážek v produkci si ale Zelenka jako scenárista hodně vyhrál. Pokud však chtěl hrát hru na pravdu a výmysl, neměl se častokrát pouštět do příliš vtipného vršení problémů, jako když se Myšičkova postava potýká s jednou alergickou reakcí za druhou. Rozhodně se ale při tom nesnaží být standardní veselohrou. Zelenkův humor je absurdní a typicky se může rozvinout v takových momentech, jako když se papoušek začíná brát jako další regulérní herec.

ztraceni_v_mnichove_4

 

Spoiler: Mnichov není tím, čím se zdá

Diskutabilní je pak význam filmu jako zdroje zamyšlení o mnichovských událostech v roce 1938. Film se ve svých tezích opírá o knihu Jana Tesaře, který podrobuje takzvanou mnichovskou zradu jinému pohledu – a dekonstruuje se tak mýtus o ublíženosti českého národa. Neštěstím je, že fiktivní film Ztraceni v Mnichově se této problematice nevěnuje vůbec. Příběh s papouškem nijak neotevírá téma, jelikož pták pouze opakuje urážlivé věci na stranu Čechů a oslavné na stranu Hitlera.

Náznak historické revize zazní sice v samém úvodu sestaveném z černobílých archivních materiálů, ale obloukem se k tomu film vrací až za dlouhou dobu v málem nucené scéně debaty nad samotnou Tesařovou knihou. Myšlenku, že zrada Francie v Mnichově je jenom mýtus, zachraňuje jenom vyústění filmu, který podobnou neschopnost vidět pravdu demonstruje na rozepři, která vznikne mezi Čechy a Francouzi v rámci koprodukčního natáčení. Do jisté míry je to drobná podobnost, ale ukázková. Příliš velký důraz by sice mohl být okatý, ale takhle se přeci jen vzdává větší angažovanosti. Jako by tvůrci říkali poměrně zásadní myšlenku jenom mimoděk.

ztraceni_v_mnichove_5

 

(6.5/10)

  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: Ztraceni v Mnichově

Režie: Petr Zelenka, Scénář: Petr Zelenka

Hrají: Martin Myšička, Tomáš Bambušek, Marek Taclík, Marcial Di Fonzo Bo, Stanislas Pierret, Jana Plodková, Miroslav Škultéty, Václav Neužil, Jiří Rendl, Jitka Schneiderová

Žánr: komedie/drama, Země původu: ČR, Stopáž: 105 minut

Premiéra: 22. října 2015

ztraceni_v_mnichove_plakat

Adam Fiala