Festival animačních prostředků v neduživé náhražce příběhu.
Česká pohádka dostává pořádný direkt, jaký tu běžně očekáváme od Zdeňka Trošky a o který se o Vánocích marně, byť vytrvale pokouší Česká televize. Klasické schéma a idea moralizujícího příběhu s vývojem a překážkami se už asi v pohádkové krajině přežívají, neboť tentokrát, a to pozor, česká kina vítají „jinou“ pohádku. Když tohle reklamy slíbí, skoro by se dalo čekat, že se inovativní kreativec rozhodne fantasticky převrátit schémata, udělat z draků hrdiny a z lidí zloduchy, nechat princeznu zachraňovat prince, přenést děj do nepohádkového prostředí nebo v duchu tolerance oslavit lásku a nerozdílnost lidí velkou líbačkou dvou princů na závěr filmu.
Nicméně, o tom nynější jinakost není. Spočívá v tom, že už děti nebudeme učit o dobru a zlu a že dobro zvítězí, ačkoli každý soudný dospělý s kouskem cynika v duši ví, že dobro zvítězí, až když zlo odjede na dovolenou. Pohádka Kovář z Podlesí je spíš o tom, že jsme všichni hodní a zlo je přechodný stav, který se dá vyléčit polívčičkou a narovnáním do pravého úhlu. Ale popořadě, za sedmero horami a za sedmero řekami….
Popřípadě někde blíž, na vesnici
Žili lidé v Podlesí s obávaným prokletým mlýnem. Sirotek Toník, který se zakoukal do starostovic dcerky Bětky, je naštěstí chytrý hoch a vynálezce a umí zvířatům dát lidského ducha, mj. mluvit. Jenomže Bětku chce starosta provdat za někoho důležitější, aby byla do života dobře zabezpečená. Toník a Bětka se tedy rozhodnou uprchnout, aby se Bětka zachránila před nápadníkem, který ji ani nechce.
Úkryt naleznou v mlýnu, jenomže tam je do svých spárů dostanou tři zlé houby a Toník musí najít způsob, jak Bětku zachránit před věčným prokletím. Kovář, invalida bez nohy, se mezi tím s mluvícími zvířaty vydává Toníka najít. Nasedne tedy do kolečkového křesla na zvířecí pohon a pomalu a pomaloučku jede vstříc kdovíčemu. Jó a taky je tam drak, pravý, nefalšovaný CGI s vystudovanou filosofickou fakultou.
Avantgarda v dětském hávu
Jinakost snímku je skutečně dech beroucí, jako by se nějaký avantgardní směr zavinul do hávů pohádkového žánru a ve vyhnanství dětské tvorby se snažil bavit nejmenší. V díle se totiž horko těžko hledá smysl, což nejspíš nebyl záměr, a tak mu to odpouštíme (přesto, racionálně zaměřené bytosti by se mu měly vyhnout). Napínavý pohádkový příběh by byl na místě, aby se záhy scény neformovaly do šiků nepochopitelných záchvatů šílenství a utrpení nad jednáním postav bez jasných motivů a orientace. Příběh by tu nevykouzlili ani Brumbál s Gandalfem dohromady.
Režie a scénář je zásluha jednoho muže, zatracovaného filmaře a oceňovaného literáta, Pavla Göbla, který tedy na jednu stranu natočí Veni vidi vici, ale pak napíše Tichého společníka. Kovář z Podlesí víc upomíná na Veni vidi vici (mínus product placement), byť je tu hypotetická možnost, že v literární podobě vytvářelo bujaré fantazijní veselí celistvější a humornější dílo. Göbl uvádí, že jeho oblíbeným vypravěče je Luis Bunuel, což vysvětluje, že některé chvíle sledování Kováře z Podlesí připomínají Andaluského psa – labyrint podivností.
Příběh sežral drak
Dílo je jednoznačně a skvěle okořeněno fantastickými nápady. Ty se však zdají být víc ozvláštněním, které odvádí pozornost od toho, že postavy se motají kolem dokola a nechávají se vodit sílami mocnějšími než boží vševědoucnost. Hodně se toho namluví, nejlépe třikrát zopakovat a stejně to postavy neberou v potaz. Krátkou metráž natahují výplňové scény, které nemají ani poetiku, ani humor a nerozvíjejí vyprávění. Jsou vloženy z potřeby překlenovat nutné výjevy. Tak tu máme první setkání s mluvící loutkovou veverkou, které je zachyceno při vstávání do práce. Pointa scény je, že veverčák nechce vylézt z pelíšku, ale žena mu říká, ať vstane, on ale odmítá. Všechno, tečka.
Seznámení s podivuhodnými charaktery neoplývá nápaditostí a zasloužilo by si hračičkovský přístup, nikoli užití nejbanálnější kostry vyprávění, která pomůže scény odbít. Hlavní hrdina Toník je vynálezce, ale že by během samotného filmu něco vytvořil, nikoli. Jedinou připomínkou jeho umu jsou křeček a veverka, kteří mluví a mluví, nebo pohánějí kolečkové křeslo, ale jejich přínos nepřekročí stín dvou užvaněných kamarádů a elektrické baterie.
Kdo se ptá proč, nic se nedozví
Jiným selháním (rozuměj jinakostí a osvěžením) se stává narušení pohádkových úkolů a plánů. Postavy tak přicházejí s podivuhodnými nápady, které souzní s dalšími absurdnostmi bez špetky jiskry a vtipu. Navíc způsob, jakým k řešení došly, film neosvětluje, nedává nám možnost rozluštit odpověď na záchranu jiné postavy. Ryzí ukázka scenáristického faulu přichází v závěru, takže dál čtěte na vlastní nebezpečí.
Hrdinové si totiž vymyslí, že draka není třeba zabít, domluví se s ním a plán je, že jen prohlásí, že ho zabili. Hned vzápětí ale drak s jedním protagonistou zaletí do vesnice, kde je všichni vidí, což je echt nenápadné. To ještě zvládne napravit další protagonista, který se vrátí později s kusem dračího ocasu a slovy, že ho přemohl. Během následující scény veselky ale stejně drak přijde, všichni se skamarádí a jako divák nevím, proč pro mě vůbec nějaký plán vymýšleli, když byl k ničemu, proč se nespřátelili rovnou, proč se nesjednotili hned a záchranu pak nepodnikli dohromady s cílem očistit město od mlýnského prokletí.
Otázky začínající „proč“ se dostavují často, a to s každou účelovou scénou, která jen zbytečně zdržuje a nemá žádný nosný užitek, natožpak divácký požitek. Je tam velké množství podivností, které by pro lepší kompaktnost zasloužily stylizovanější pojetí celého filmu, nikoli reálný svět nějaké rurální vesnice, se vzpomínkami na bitvy s Turky a rozumnými svatby z nutnosti. To, co se původně honosí odlišností, se mění v trapnost a kostrbatost, ze které jde hlava kolem.
To se takhle potká CGI, loutka, kresba a zelené pozadí
Kovář z Podlesí je v nejlepším slova smyslu přehlídka práce s animací loutkovou, animací digitální, kresbou syna Františka Skály a zeleným pozadím. Kolik času se věnovalo animaci, tolik času během toho mohli věnovat i obsahu. Nicméně digitální i ruční triky jsou na vysoké úrovni a pomáhají zachránit aspoň něco málo z toho, co se vydalo špatnou cestou, nejspíš z popudu zlého pohádkového rozcestníku. Kompletně digitální drak je dostatečné úrovni, jistotu kvality představuje práce s loutkami, která je pro český film příznačná. Nicméně chvála je směřována hlavně k technické stránce, která byl odvedena profesionálně.
Krásné jsou pak doprovodné kresby Františka Antonína Skály, který skrz několik statických kreseb odvypráví kus příběhu či dávnou legendu jako zkušený vypravěč. Srozumitelně, názorně i velkolepě bez nutnosti platit za velký kompars či počítačové triky. Navíc bez nich by složitá mytologie jednotlivých magických prvků mohla v klasickém vyprávění zabřednout do stejných zmatků jako zbytek.
Vedle počítačových potvor, loutek a létajících duší hrají i normální herci, kterým v roli bodrého kováře vévodí dobře nadsazeným výkonem Bolek Polívka. Josef Somr odehrál svůj standard, nicméně pomáhá svým laskavým projevem pojmout do vdavek nutícího otce sympaticky, nikoli jako zloducha. Dvojice mladých protagonistů Gregor Bauer a Valérie Šámalová ukazují mladický standard začínajících herců. Rostislav Novák mladší pak v roli cizího nápadníka doplácí na nedotažený, zkratkovitý scénář, který jeho postavu, trochu hlupáka, pojímá mimo jakýkoli měřitelný rámec.
Myslím, že aby dítě nemělo během promítání tisíc otázek, muselo by být také malé, aby nerozumělo, co se říká. Jinak bude ještě pozornější, byť jeho pozornost upoutá veverka a křeček. Nedělají však dost eskapád, aby ho to nezačalo nudit.
