Podsvětí anglické metropole láká na fešáckého Colina Farrella, ale nakonec servíruje jen blábolivou gangsterku.
Ve své scenáristické kariéře dosáhl William Monahan velkých věcí, největší úspěch pro něj může být zlatý plešoun z Oscarů za nejlepší scénář pro Scorseseho dílo Skrytá identita. Snad dokonce pojal dojem, že v této oblasti se už nemůže překonat, že v ní dosáhl dokonalosti a poohlédne se po něčem dalším. Jako nejlogičtější vyústění takové úvahy je, že si zpracovaný scénář sami natočíte, protože máte nejlepší představu, jak má výsledek vypadat. Takže se Monahan pustil do zrežírování svého ostrovního filmu, zajistil si hvězdy typu Farella, Keiry Knightley, Raye Winstona, Davida Thewlise a další britské tváře a rozjel velkou, rafinovanou gangsterku podle knižní předlohy od Kena Bruena, která mění žánry jako letošní zima druhy počasí. Těžko se ten zamotanec rozplétá, a kdyby ústřední postava zůstala ve vězení, možná by to pro všechny bylo lepší.
Jenomže Mitchel si už svoje odseděl, měl dost času přemýšlet, jaký život to vede, a když opouští brány věznice, má jasno. Pistoli a vyděračské způsoby pověsí na hřebík a zkusí si poctivý život. Aspoň tak zní hlavní motivace hrdiny, jenomže jak dozní úvodní, krásně sestříhané titulky, před vězením na něj čeká starý kámoš, který ho ihned uvrtá do nekončící spirály zločinu, na jejímž konci je nevyhnutelná smrt, která přichází dřív a násilněji než u slušných lidí. Monahan je sice scenárista, ale už v tomto bodě si zadělává na problém, který mu ani celá plejáda britských filmových hvězd nepomůže rozřešit. Mitchel totiž nechce být gangsterem, ale vlastně nikdy pro to nic neudělá. Kšeft, kdy hlídá vyhaslou hvězdičku, je totiž tak vedlejší, že ani malý románek nezachrání jeho duši a celý film.
Colin Farrell, který se v této roli objevuje, má vzhledem ke své filmografii solidní potenciál rozpor slušňáka a zabijáckého drsňáka vystihnout, protože obě polohy už dokázal slušivě předvést. Stačí si vzpomenout na nedávné Ondine, kde se nad jeho chováním musela rozplývat nejedna rozvedená matka, a na Intermission, kde vykreslil profil člověka, který by nikdy neměl vylézt z polepšovny. V Bruggách si pak ostentativně odmítal prohlížet naduté holandské památky, protože se vypořádával s traumatem z vraždy. Přesto ho Monahan vede tím směrem, že je Farrell nejméně výraznou postavou celého představení, ale dost možná je to i tím, že se pohybuje mezi lidmi, s nimiž má nebo navazuje vztahy, které jsou tak plytce nastíněny, že příběh, který se za nimi skrývá, nás v každém momentu filmu zajímá mnohem víc, protože by dokázal leccos vysvětlit. O Británii se ví, že je studená, jak psí čumák, ale Monahan zde pracuje výhradně s postavami bez duše a motivace.
Třeba jeho povedená sestřička v podání Anny Friel (mluvit bych mohl ale i o starém bezdomovci nebo příliš ochotném indickém doktorovi). Ta se sem tam v příběhu objeví, má s bratrem očividně silný vztah a chová se divně, nejspíš fetuje a zneužívá muže jako přístupný sejf s penězi, nicméně její role nikdy plně vysvětlena a představena a ve výsledku se stává pouhou figurkou v konečném jatečním zúčtování. To by snad mohlo být i vtipné, ale nakonec je spíše stejně rozpačité, jako ve Skryté identitě. Prostě se vraždí, protože se vraždit má, neboť jsme mezi gangstery a ti nekončívávají dobře. Že se nechává Scorseseho filmem dost inspirovat, nebo se lépe řečeno opakuje, dokazuje i role bosse místního podsvětí, v níž se Ray Winstona stává díky stylizaci zevnějšku a náchylnosti k úchylkám reminiscencí Jacka Nicholsona. Jako by byli bratři, z nichž jeden působí v zámoří, druhý v Londýně.
Pokud vztahy, z nichž film vychází a staví na nich podněty k dalšímu jednání, vysublimovaly neznámo kam, může si gangster pobíhat po kterékoli metropoli a nic se tím nezmění. Nakonec tak blbé jak Monahanův poslední film Na hraně temnoty.
