Čerstvý držitel Zlatého glóbu za Nejlepší drama míří do kin a vás čeká charismatický Havajec Clooney v žabkách, kterého by každá dcera chtěla za taťku.
Režisér Alexander Payne přichází po černohumorném filmu O Schmidtovi (2002) a lehce depresivní Bokovce (2004) s dramatem Děti moje – filmem, jehož hlavní postavou je opět muž středního věku zklamaný životem. Snímek je natočen podle stejnojmenné knižní předlohy K. H. Hemmingsové.Havaj. Současnost. Bohatý právník Matt King (George Clooney) musí zvládnout výchovu svých dvou dcer po tom, co manželka upadla po nehodě do kómatu, ze kterého se podle doktorů neprobere. Mladší Scottie (Amara Millerová) stále doufá, že se matka probudí. Starší sedmnáctiletá Alexandra (Shailene Woodleyová) otce informuje, že ho manželka podvedla. Matt se vydává hledat neznámého milence a chce ho konfrontovat.
Film se natáčel na divácky atraktivních havajských ostrovech. Je barevný, nasvícený samotným sluncem, palmy se v něm ohýbají lehkým vánkem a tak dále. Už podle traileru má člověk tendence označit film za jeden z těch „pohodových a na dobrou náladu“, které si nenáročný divák pustí v sobotu odpoledne, aby si zpestřil den. Už z principu tento přístup odmítám a také kriticky nahlížím na vážná témata, které tyto snímky někdy bagatelizují. Například „vysmátá“ Děcka v pohodě vytváří dojem, že adopce homosexuálních párů je něco již dávno zavedeného, běžného a bez negativních dopadů. Jiné filmy s podobnou atmosférou sázejí na fešná místa natáčení, viz romantické záběry na sluncem zalité vinice v Provence v Dobrém ročníku (2006). Filmu Děti moje se však podařilo zkombinovat exotické lokace, pozitivní náladu a vážné téma (smrt matky) do fungujícího celku.
Obě mladé herečky předvádí velmi přesvědčiví výkon. Navíc Woodleyová má velmi přirozený projev, je nesmírně atraktivní a není pochyb o tom, že ji čeká zářná kariéra. Hořké komedie se často rozpadnou a vždy v nich převáží jeden z aspektů (drama/humor). Děti moje však umně balancují mezi realisticky zobrazenou bolestí nastávajících polosirotků a absurdními, komickými situacemi, které rozesmějí, aniž by se jednalo o kýčovité vtipy, jež mají „pohladit na duši“. Pamatujete na přiblblého lenochoda Sida z Doby ledové? V Děti moje má svého jmenovce v podobě mírně opožděného puberťáka, který rodinu všude doprovází. Grimasy a hlášky, které Sid (herec s potenciálem Nick Krause) předvádí, jsou k popukání a nikdy nesklouznou pouze k imbecilním pohledům a obhroublým narážkám.
Scénář nabízí mnoho skutečně humorných situací, aniž by nás v další scéně nutil vytahovat kapesníček. Dialogy jsou poměrně dlouhé, avšak svižné a autentické. Pochmurné rozhovory o blížící se smrti jsou prokládány jemným humorem, který neurazí ani silně labilní jedince. Clooney nabízí civilní a nanejvýš věrohodný výkon v roli neschopného taťky, kterého zlobí dcery. Když v sandálech zoufale běží ulicí, má člověk chuť ho poplácat po zádech a politovat. Zároveň však jeho Matt není žádným chudáčkem, kterého by ženy zneužívaly a přátelé neměli rádi. Má sice na starosti prodej hodnotných pozemků, které zdědil, protože je potomek havajské princezny a jejího bělošského manžela, ale to ho příliš netíží. Dějová linie ohledně pozemků se táhne celým filmem, ovšem nedodává mu patřičné napětí a gradaci. No ale znáte to, předlohy se scenárista musí držet… K tomu je třeba říct, že český distribuční název je zvolen dosti nevhodně. „Descendants“ znamená doslova „potomci“, čímž autor předlohy naráží na vyrovnávaní se s odkazem předků v době, když chtějí developeři na ostrově vystavět obří golfové hřiště nebo supermarket – a Matt čelí rozhodnutí, zda prodat či ne.
Soundtrack složený výlučně z písniček nejznámějších havajských zpěváků a skupin začne lézt na nervy už po několika minutách. Téměř nonstop znějící hudební podkres v podobě akustických kytar a melancholických zpěvů v havajštině je klišé samo o sobě – a v rodinném filmu odehrávajícím se na Havaji dvojnásob.
Zaplať pánbůh, že postavy nenosí jen havajské košile a nechodí každé odpoledne surfovat – vůči tomu se ostatně hned v úvodu kriticky vymezí Matt-vypravěč. I když onen ibišek (národní květina Havajských ostrovů) z loga filmu je otravný už při úvodních titulcích. K negativům filmu patří nedořešená linie se starší dcerou, jejíž problémy s drogami a alkoholem zmizí až příliš rychle. Zbytečná je dějová odbočka s nevěrníkovou ženou Julií, protože ona je důvodem, proč se jinak emocionálně decentní konec v nemocnici stává šíleným melodramatem.
Škoda natahovaného finále, které se až příliš snaží z diváka vymáčknout emoce. Klasický happy end se sice nekoná, ale závěrečný záběr si cynikové zařadí do svého žebříčku kýčovitých scén a beznadějní romantikové se dojmou. Takže konec de facto uspokojí oba tábory. A záběry na mračna, zelené hory a krásnou květenu člověk Payneovi odpustí, protože jich není mnoho a následují hned za sebou. Celkově se jedná o velmi zdařilý mix komedie a dramatu, u něhož se pobavíte i dojmete, aniž byste měli pocit, že zmíněné vtipy jste slyšeli stokrát a scenárista vás citově vydírá.
