Roman Polanski nastudoval divadelní hru, aby provedl psychologický rozbor masky, kterou nastavujeme společnosti.
Roman Polanski se stále nemůže vrátit do Ameriky, nebrání mu to ale v kulisách amerického bytu natočit nový film. S Mužem ve stínu slavil poměrný úspěch (ano i evropská cena za nejlepší film se počítá), osobně jsem k němu měl až příliš moc výhrad. S Bohem masakru to není jiné. Zklamává už tím, že masakr odjel na dovolenou, takže se jatka, byť slovní, nekonají. Na počátku stojí roztržka dvou chlapců, která vyústila ve fyzické napadení. Jejich rodiče se tak později scházejí, aby sepsali pojistnou událost a tak trochu si to vyříkali. To aby se chlapci sešli a útočník se napadenému omluvil. Jejich společný pobyt se však prodlužuje. Alan Cowan neustále vyřizuje telefonní hovory se svou právní kanceláří, jeho žena přemáhá nevolnost a pokouší se mile konverzovat. Penelope Longstreetová zase tlačí na to, aby přiznali vinu svého dítěte a aby chlapec vyjádřil upřímnou omluvu. Její manžel Michael nabízí dezert a snaží se klidnit čeřící se vodu. Až to prostě praskne.
Malý americký byt se stává dějištěm i těžištěm, ze kterého vyvěrá drobný potok neshody měnící se v rozbouřenou řeku nenávisti a sobectví. Snímek je konverzační záležitostí, dialogy jsou podnětem vedoucím vývoj dál. Je tedy nesmírně důležité, jak jsou napsané, co obsahují a jak jsou oživeny vyslovujícími ústy. Netřeba zatajovat, že Bůh masakru má své kořeny na divadelních prknech a jako takový vypadá a dost často zní. Zkrátka jako první dojem se objevuje hlodající pochybnost, jestli bylo uděláno vše proto, aby se látka oprostila od teatrální pózy, která toho v rámci živého vystoupení vždy snese trochu víc a ve které herecké výkony nespoutané nepříčetnosti dopadnou na diváka v přímém kontaktu drsněji. Filmové plátno je jakýmsi filtrem. Když děj a emocionální charakteristiku postavy neprovedete správně, k divákovi dorazí jen stín skutečnosti. Jodie Foster tak může pěnit, jak je libo, až ji vystupují všechny žíly na krku a barva pleti se mění v odstín sytě rudé, chybí tomu účinnost. Hra se všemi svými tématy a zdánlivě ožehavým otevíráním skrytých ran dobře zajištěné americké střední třídy je kontraproduktivně mírná jako beránek. Nejjednodušší možnou myšlenku, kterou si z filmu může kdokoli odnést, je odhalení, že každý je svým egoistickým způsobem sobecký a dokáže být na cizího člověka pěkně neurvalý a hrubý. Většinou mu v tom ale brání vštípená morálka vybudované civilizace, jejíž společnost si stanovila pravidla platná pro mírumilovné přežití dalšího dne. Roman Polanski tudíž režíruje herce a celý štáb, aby z poklidné konfrontace dvou rodičovských párů došel až na pokraj válečného stavu. Divadelní hra samotná není příliš stará, byla uvedena v roce 2006, i tak vzniká zdání, že už v době své premiéry byla strašlivě neobjevná. Film na tom není o nic lépe. Takže nám zbývá jen doufat v originální cestu zkázy, která bude s trochou štěstí vystavěna jako přehlídka sžíravé satiry.
Většinu času se však dokola motají dialogy, které nejprve začínají u tématu vlastních dětí a výchovy a přecházejí k dalším tématům života a rodiny. Jistý zlom nastane, když naprasklou skořápku mravů rozbije alkohol. Velmi snadný způsob, jak popohnat události a upjaté lidi nechat říkat ošklivě upřímné věci. Nejhorší moment ovšem přichází v momentě, kdy John C. Reilly řekne, že všichni se rodíme osamělí a takoví taky umřeme. Film najednou částečně ztratí kontakt s realitou, jako by se z ničeho nic musely začít řešit filozoficky obecné pravdy a světové krize třetího světa. Nikdy se však snímek ani trochu nedotkne něčeho inspirativního, nedaří se mu najet na spirálu, se kterou by rozbor některého problém dovedl do krajních mezí a přinesl ojedinělý pohled na věc. Všichni zůstávají prudérní a jediné, na co se fyzicky zmohou, je demonstrativní ničení věci, ať už telefonů nebo tašek. Svým způsobem je vlastně dobře, že nepronikají do hlubších tajů filozofie. Stávají se spíš hašteřivými dětmi, které jsou ve své zhýralé dospělácké podobě horší než jejich skutečná děcka. Ovšem ty povrchní kecy by si mohli odpustit. Příznačná je i prapodivná délka. Film disponuje extra krátkou stopáží sedmdesáti devíti minut a skončí dřív, než začne. Situace se začne rozjíždět, odpadávají zbytečné problémy s tím, jak zas a znovu nenápadně vracet odcházející pár rodičů do bytu, aby slovní přestřelky mohly pokračovat. Přesto je dílo utnuto. Do značné míry je už tak dost krátký film nafukován (krom zvracecího intermezza) mnohými telefonními pauzami, protože prakticky vždy, když Christoph Waltz začne telefonovat, hovor v bytě ustane, jako by byl jediným diskutujícím v bytě. Samozřejmě jako diváci musíme Waltzovy telefonní rozhovory také slyšet už kvůli několika humorným narážkám, ale když se už po několikáté postavy odmlčí, vypadají, jako by nikdy v životě telefon ani neviděli.
A režisér se konečně může opřít jenom o herce. Nedá se říct, že by si vybral špatně. Každý jeden představitel je solidním a pilným zástupcem herecké profese. Největší sympatie si snadno vybojuje Christoph Waltz, jenž slaví úspěchy se svým úlisně nepřejícím styl od dob Hanebných panchartů. Jeho nejsilnější chvíle nastávají tehdy, kdy se pro něj rutinní návštěva mění v zábavné rodinné představení. Jako by se stal jedním z nás diváků a rýpavě povzbuzoval zúčastněné k lepším a exaltovanějším výkonům. Paradoxně nejslabší se jeví jeho filmová družka v podání Kate Winslet. Musí se potýkat s diplomatickou a až submisivní rolí, jejíž alkoholická odvaha mluvit balancuje na hraně laciného zpitvoření. Nejzajímavější je John C. Reilly, nejmenší ryba v obsazení. Dodává své postavě bodrý základ i schopnost prodat postupné odhození masky přívětivosti a zdůraznění tradičních lidských vlastností jako sobectví či rasismus. Jodie Foster se pak snaží ze všech nejvíc, ale výraznou dominanci mužské poloviny zvrátit nezvládá. Komorní filmy operující na omezeném prostoru s omezenými možnostmi dovedou být krásné. Potřebují však nosnou strukturu a promyšlený vývoj. Snad by nevadila ani trocha vykonstruovanosti. Celkově humorných scén vražedného kalibru je poskrovnu. Kdo má cit pro tvrdou satiru a vyděl nejeden odvážný pořad (jako třeba Family Guy), toho Bůh masakru tematicky vyloženě zklame. Roman Polanski si může připsat další film s výrazným potenciálem, kterému opět chybí trocha víc grácie a kuráže.
