Přepadení – Allah Akhbar všechno zbabral

12.1.2012 at 11:46  •  Posted in Recenze by

Snímek Přepadení se u nás poprvé objevil loni na Festivalu francouzského filmu a mezi jeho účastníky vyvolal slušný ohlas. Je pověst, která ho předchází, oprávněná?

 

Současný francouzský film se nachází dlouhodobě ve stagnaci, která se projevuje jak neschopností předložit sobě vlastní témata, tak nevýraznými režisérskými osobnostmi. Nemusela by se ani konat nějaká Nová vlna s novodobými Truffauty a Godardy. Stačilo by, kdyby se objevili režiséři typu Deraye, Verneuila nebo de Brocy, kteří převážně v 70. letech dokázali vtisknout francouzskému mainstreamu výraznou podobu a udělat z něj pojem. I komerční kinematografie vyžaduje osobitý postoj. A právě ten současné francouzské kinematografii citelně schází.

Snad pro tu absenci vlastního názoru se vydal francouzský film posledních let cestou nápodoby amerických vzorů. To samo o sobě nemusí být chybou, ostatně i Nová vlna začala obdivem Hitchcocka a dalších hollywoodských tvůrců. Ovšem ne každý je Truffaut nebo z pozdější doby Besson, aby dokázal své vzory převést do jiných kulturních vzorců. Výsledkem jsou filmy, které ač natočeny ve Francii, působí zkrátka divně, protože život Evropanů pulsuje v odlišném rytmu.

prepadeni_2 prepadeni_3

Film Přepadení vychází ze skutečné události z prosince 1994, kdy unesli čtyři islámští teroristé na letišti v Alžíru letadlo společnosti Air France. Střídavě sleduje dění v letadle, na ministerstvu a v jednotkách rychlého nasazení. Pokud je tento snímek v něčem opravdu výrazný, tak ve svých ambicích. Jedná se o druhý celovečerní film Juliena Leclerqa, který se uvedl vizuálně výrazným sci-fi Chrysalis, s nepříliš originálním námětem čerpajícím ze zámořských vzorů. Ani Přepadení nevybočuje z tohoto směru. Opět tu máme vizuálně vytříbený obraz, tentokrát s barvami vyšisovanými téměř do podoby černobílého filmu, připomínající materiál z bezpečnostních kamer a navozující patřičnou dávku autenticity i beznaděje.

Víc než co jiného je z filmu cítit potřeba poměřovat se se svými americkými vzory a tvůrčí bezradnost zastíraná formální namachrovaností. Fádní není jen námět a scénář, ale i samotná režie. Poté co se unavený člen speciálních jednotek a otec rodiny v jedné osobě vrací domů, vyběhne mu v ústrety roztomile kudrnatá dcerka a z povzdálí přihlíží s úsměvem archetyp milující manželky. Něco tak vyděračsky dojemného už ani nevyvolává pocity dojetí, jako spíš sebeobranné mechanismy. Případný terorista s granátem by vyvolal nikoli úlek, ale úlevu, že budeme této scény ušetřeni. Bohužel teroristé se dostaví až později. Takovýchto emocionálních podpásovek je film plný a nedokážu si představit, jak by mohl fungovat jakkoli technicky dobře udělaný film, když selhává v základní definici postav.

Zmiňované technické přednosti filmu zahrnují především působivý obraz, v ostatních kategoriích se setkáváme s podobnou bezradností, jakou vykazuje scénář (kterého je mimochodem Leclerq spoluautorem). Příznačná je například závěrečná akce v letadle. Zvukovou stopu vyplňuje dýchání v helmě člena komanda. To je sice ohromně cool, ale nezachrání vyznění celé akce před prostým faktem, že je zmateně nasnímaná i sestříhaná, jako by se kameraman ztratil v letadle a netušil, co má vlastně točit (v představách tvůrců zřejmě způsob jak vyvolat dojem bezprostřednosti, či co).

prepadeni_4 prepadeni_5

Celý film, od volby námětu až po zpracování, působí velikášsky. Svědčí o zmíněných ambicích i sebevědomí tvůrců, bohužel tu schází zdravá míra soudnosti. S očima upřenýma na velké vzory ztrácí kontakt se svým dílem, takže jim pod rukama vzniká něco odlišného, než si zřejmě sami představují. Oč silnější prostředky se používají, o to trapnější pocity vyvolávají. Když při střelbě rukojmí spustí ženské chóry, zjevně inspirované Spielbergovým Mnichovem, jedná se už o čirý tvůrčí parazitizmus. Aby autoři měli vůbec šanci stvořit něco podobně silného, museli by na to jít stejně jako Spielberg: najít si téma, které je oslovuje (ne které jen slibuje získat pozornost) a začít budovat vše od spodu, tedy od postav a jejich charakteristiky. Filmem Přepadení se tvůrci snaží rovnou postavit mrakodrap, aniž by se chtěli zdržovat základy.

Osobně postrádám pádný důvod, proč tento film vůbec vznikl. Nepřináší nic objevného, co by odůvodňovalo očividně nemalé investice do něj, dokonce není schopen ani naplnit měřítka slušného řemesla. Pokud by někdo cítil potřebu filmu takovéhoto námětu, doporučuji raději investovat do DVD zmíněného Spielbergova Mnichovu, nebo do Letu 93 od Greengrasse. Filmová historie urazila již kus cesty a nabízí spoustu skvělých filmů od opravdových mistrů, tak proč ztrácet čas s nějakými příštipkáři.

(5.5/10)