Kdyby se toto léto chtěl člověk jít zaručeně a provinile pobavit do kina, měl by velice omezený výběr, co se týče prázdninové filmové nabídky. Sucho totiž nesužuje jen zemědělskou výrobu, ale i kinosály multiplexů. Do kin ale teď dorazila nenápadná komedie, kterou můžete pod jejím tuctovým obalem snadno přehlédnout, ale pokud se na ni i přesto vydáte, oplatí Vám to dvojnásob.
Začalo to přibližně roku 2005, kdy nenápadný režisér jménem Judd Apatow ukázal svým debutem 40 let panic, že se dá natočit vulgární, nekorektní a místy nechutná komedie, která však nespadá do samoúčelnosti, nýbrž přihazuje neskutečnou nálož vtipů, hlášek a tradičních morálních hodnot jako bonus. Je to vlastně taková „druhá strana barikády“ – zatímco se na jedné straně kuchtí rádoby vtipné komedie o tom, jak někdo padá a bouchá se do hlavy, na té druhé povyšují tyto humorné výplachy na vyšší úroveň. Recept je jednoduchý – oprostit se od korektnosti a naservírovat divákovi divoký kolotoč zvrhlého a zábavného humoru, ve kterém si nikdo z přítomných v kinosále zaručeně nebude říkat: ,,Tohle už jsem někde viděl.“. Scenáristé totiž mohou čerpat ze své nekonečné fantazie plné obhroublých vtípků, že by ani zarytý lingvista nevěřil, kolik slovních hříček a mutací může vzniknout z jednoho sprostého výrazu. A pokud není divák na takovýto styl humoru připraven, zasměje se alespoň jeho absurditě. Dostaň ho tam právě přesně spadá do této kategorie, jelikož se vedle svých předchůdců (Superbad, Zbouchnutá…) jeví jako nejvyspělejší díky znalosti míry, do které zachází. Zároveň kuchtí podle nejstandardnějšího receptu, jak výše zmíněné ingredience promíchat tak, aby se jednalo o zaručenou zábavu. A překvapivě se mu to daří na výbornou.
Film je založen na postavě excentrického a potrhlého rockera Aldouse Snowa (Russell Brand), který před dvěma lety v debutu režiséra Nicholase Stollera Kopačky sváděl milou Jasona Segela. Díky neuvěřitelné popularitě jeho charakteru, se Stoller rozhodl natočit jeho vlastní spin-off (neboli snímek založený na vedlejší postavě s jiného filmu), který rozhodně nezapadl do škatulky těch nevydařených. Ba co víc, hýří neuvěřitelnou energií, že v některých ohledech převyšuje svého předchůdce. Jednoduchá zápletka o tom, jak slušňácký mladý stážista s ideály (Jonah Hill) dostane za úkol dopravit z jednoho konce světa na druhý neposlušného hudebníka, je vlastně takovou lehkou odnoší road-movie. Bláznivá cesta s jedním cílem, ve které nevychází nic podle plánu. Luxusní interiéry nejdražších hotelů se stávají místem činu pro ty největší kalby a sympatická dvojka jimi proplouvá bez větších problémů, většinou s toxickými látkami v krvi.
Což je vlastně hlavním plusem a zároveň tahákem snímku. Postavy, ať už ty hlavní nebo vedlejší, jsou vybrány naprosto bez přehánění perfektně. Ztřeštěný rockový živel je vlastně takovou filmovou projekcí Russella Branda, jež si stejně jako hlavní hrdina prošel podobným „rušným“ životem. Role je mu napsaná přímo na tělo a je vidět, že se sám se sebou náležitě ztotožňuje a náramně si užívá. Navíc naprosto bezproblémově vychází se svým hereckým partnerem Jonahem Hillem, jehož atypická role zapšklého slušňáka, který se snaží učinit průlom ve své kariéře, je v jistém smyslu až „roztomile ňoumovitá“. Jeho přerod do nechtěného lva salónů je stejně věrohodný a ne-li zábavnější než v klasických komediálních rolích, kde se mezi sebou střetávají dva extrémní protiklady (šílenec/slušňák), jejichž vzájemná interakce je povětšinou těžištěm celého filmu. Zde do něj však vstupují další, neméně dobře napsané charaktery, které tak dohromady tvoří velice zábavnou parodii na typické postavy ve světě zvaném showbusiness.
Nejvíce snad svůj koláč ukrajuje známy rapper Sean „P.Diddy“ Combs, který pokaždé, když se objeví na plátně jako naštvaný hudební producent a začne hláškovat o sto šest, strhává veškerou pozornost na sebe jako potencionální dvojče Cruisova Lese Grosmana z Tropické bouře. A zaručujeme, že tomu ještě není konec. Připočtěte si k tomu ještě například britskou herečku Rosie Byrne (Sunshine), která se svým parodováním manýrů slavných zpěvaček vzdaluje velmi daleko od svých typických roztomilých rolí, dále nejméně tunu cameo roliček slavných či méně slavných lidí z filmové či hudební branže, kteří si většinou utahují sami ze sebe, a voilá – máme tu novou postmoderní kritiku showbusinessu v dnešním světě prolezlém komercí a globalizací.
Ale nesmíme zapomínat, že se stále jedná především o bláznivou komedii než o sofistikovanou sondu do života v této branži. Této „kauze“ však nejlépe sedí tato poloha. Jak lépe by se dala kritizovat než skrze sebe samu? Nelze dodat nic jiného, než že klasický „apatowský“ recept stále funguje na jedničku. Nacpat do filmu hromadu popkulturních narážek, kulisy a „krásné lidi“ jako z videoklipů umí každý, ale spojit je do jednoho celku, že výsledkem není jen samoúčelná přehlídka miniepizodek, nýbrž zábavná komedie bez hluchých míst, svede málokdo. Avšak režiséru Stollerovi se podařilo vejít přesně pod míru a naservírovat divákovi sice ničím nevybočující, ale nadstandartně vtipnou podívanou, která se s žádnými omezeními nepáře a budete si jí s přáteli citovat ještě dny po představení. V rámci letošního komediálního sucha si můžete připočíst body za nejlepší komedii minimálně od loňské Pařby ve Vegas.
- Hon - 25.1.2013
- Skyfall – zpětná dekonstrukce bondovského mýtu - 29.10.2012
- Zátah: Vykoupení – akční senzace z Indonésie - 11.6.2012
