Strhující psychologické drama oceňovaného dánského režiséra Thomase Vinterberga nabízí syrový emocionální zážitek na severský způsob. Nakolik nebudete moci vyhnat Hon z hlavy?
Nový režijní počin Thomase Vinterberga mohli už diváci zhlédnout v rámci loňského karlovarského festivalu v sekci Horizonty. Snímek doprovázený nekritickým hypem ze zahraničí a úspěchy z Cannes se konečně také s půlročním zpožděním dostává do běžné kinodistribuce.
Hon se už také setkal s jednoznačně kladným přijetím na různých filmových databázích, které jej prohlašovaly za jeden z vrcholů celého ročníku, mluví se o něm také jako o neskutečně emocionálním zážitku, jenž divákům dovolí jen se zatajeným dechem sledovat dění na plátně. Kolik je na tom pravdy?
Vzpomínky na rodinné oslavy
Na úvod je nutno zmínit, že Vinterberg definitivně opustil styl dánského manifestu Dogma 95, u jehož zrodu stál spolu s Larsem von Trierem a dalšími režiséry, kteří si kladli za cíl, aby filmové médium absolutně reprezentovalo realitu. Snímky se měly točit na skutečných místech v (téměř) skutečném čase, zvuk vždy musel vycházet z okolí zdroje obrazu, při natáčení byla podmínkou pouze ruční kamera a podobně.
Tyto formální postupy použil režisér ve svém nejznámějším díle Rodinná oslava, jež bylo sugestivním zachycení harmonického rodinného setkání, při němž začnou na povrch vyplývat nepříjemné životní pravdy a traumata z dětství – film se poté překlene do fyzického a verbálního teroru, který díky zvolené formě působí ještě více nepříjemným a autentickým způsobem.
Dogma stranou, negativum to není
V Honu bychom takové prvky hledali jen stěží. Příběh čtyřicetiletého učitele z mateřské školky Lucase, který je kvůli shodě náhod konfrontován s nepříjemnou lží, je vystavěn čistě jako mainstreamový hollywoodský film. Jen s tím rozdílem, že v něm hrají dánští herci. Režisérovo upuštění od autentického a agresivního stylu snímku pro náležité zvýraznění příběhu však nemusíme nutně vnímat jako negativum.
Vinterberg může o to více vyniknout jako zručný realizátor, který dokáže z lehce obehraného námětu vytěžit maximum a ani si nemusí vypomáhat svými paradokumentárními postupy – ty by s největší pravděpodobností byly zde označeny jako samoúčelné. Zatímco Rodinná oslava byla spíše sugestivním „dokumentárním“ zachycením jedné události, Hon se více soustředí na plynutí příběhu se zaměřením se na hlavní postavu zmítanou těžkou životní situací.
Rozvedený Lucas právě začíná v malém dánském městečku nový život. Daří se mu jako učiteli ve školce, má mnoho přátel, s nimiž se pravidelně stýká, dost možná se k němu přistěhuje patnáctiletý syn z předchozího manželství a také si zrovna našel přítelkyni. Situace se začne komplikovat ve chvíli, kdy ve školce odmítne přijmout vyrobené srdíčko od pětileté Klárky, dcery jeho nejlepšího přítele.
Zhrzené dítě s bujnou představivostí se na něj naštve, a když si v hlavě spojí různé věci dohromady, nevinnými dětskými slovy obviní Lucase ze sexuálního obtěžování. Postupné vyšetřování a následné usvědčení nevinného muže z pedofilie začne nabírat na obrátkách, když se k němu přičiněním lži malé dívenky začne zády obracet celé město i jeho nejbližší přátelé. Děti totiž nikdy nelžou. Když si Klárka uvědomí, co způsobila, nikdo z dospělých už jí nevěří – automaticky se předpokládá, že chce traumatický zážitek vytěsnit z paměti.
Pokrytectví bují všude
Co by se mohlo v jiných rukou bezpochyby změnit klidně i v černou komedii, se v těch Vinterbergových mění v neskutečně silné psychologické drama a výpověď o lidském pokrytectví a společnosti, která se raději řídí předsudky než vlastním rozumem. Pedofilie je navíc jedním z nejméně omluvitelných zločinů. Není tedy divu, že se obyvatelé malého městečka nechají jen pod pouhým náznakem pochybností zmanipulovat jako stádo ovcí, které na nebohého Lucase symbolicky uspořádá hon jako na štvanou zvěř.
Ambivalence snímku přichází ale až s dilematem, které nám dovolí si zápletku představit z jiné strany – pokud by byl ze sexuálního obtěžování obviněn někdo jiný, lze předpokládat, že by se Lucas zachoval stejně jako ona nekontrolovatelná masa lidí prahnoucí po morální spravedlnosti. Režisér zde nejspíše naznačuje, že předsudky jsou hluboko zaryty v jakékoliv společenské komunitě, která se navenek prezentuje jako spořádaná, ale uvnitř obsahuje své skryté démony.
Uvažovat o společenském úpadku můžete až při odchodu z kina, nejprve vás ale film provede emocionálně zdrcujícím duchovním očištěním, jemuž se co do síly zpracování a účinku na diváka stěží vyrovná leckterý z loňských snímků (pokud dobře pátrám v paměti). Vinterbergova schopnost vyprávět banální příběh nebanálním způsobem je obdivuhodná – žádné laciné tlačení na emoce a prvoplánové dojímaní, příběh si plně vystačí se silnými scénami a situacemi, které se směrem k finále snímku zhušťují a zintenzivňují. Ke konci už se doslova dá „viset“ na každém slově a každém hereckém gestu.
Na odzbrojující síle zpracování má samozřejmě podíl také nebývalá práce s detaily (pohyby kamery, detaily na tváře či objekty, dlouhé záběry) a hudební složkou, která velmi viditelně zesiluje dopad scén tam, kde mají největší šanci zapůsobit. Stále jde z tohoto mainstreamovějšího podání (nebojte se, nejde o žádný evropský art) ale cítit jistý severský chlad, syrovost a nekompromisnost – takový jaký známe z různých žánrovek od Mužů, kteří nenávidí ženy až například po Lovce hlav.
Vavříny pro Bondova soka
Zdaleka největší podíl na síle Honu mají herecké výkony. Zejména Mads Mikkelsen (loni oceněn hereckou cenou v Cannes) zde podává svůj zřejmě životní výkon. Herce, který se západnímu publiku (a také nám) stylově představil hlavně jako Bondův protivník Cifra z Casina Royale, si můžete pamatovat také z filmů Nicolase Windinga Refna (Bleeder, Barbar), Susanne Bier (Po svatbě) nebo z některých vedlejších rolí v amerických blockbusterech (Tři mušketýři, Souboj Titánů).
Zde velmi přesvědčivě ztvárnil plnokrevného hrdinu, kterému uvěříte veškeré charakterové proměny od zlomeného jedince, přes štvance až po hrdého člověka stavícího se na odiv ostatním – možná právě proto má vrcholná štědrovečerní scéna v kostele takovou sílu, jelikož v ní Mikkelsen mistrovsky zvládá herecké polohy od jemných nuancí v obličejové mimice až po výbuchy vzteku. Nelze nezmínit také dánskou „jistotu“ Thomase Bo Larsena nebo výkon mladičké Anniky Wedderkopp, jež je v rámci své role malým zázrakem filmu.
Zázrakem také je, že se Vinterbergovi povedlo tak jednoduché a především předvídatelné drama obohatit o tak ohromující sílu a tíhu, která velmi přímočarým, avšak funkčním způsobem útočí na divákovy emoce, stejně jako na jeho nervovou soustavu. Spolu s pevným režijním vedením a skvostnými hereckými výkony je Hon velmi působivou výpovědí o morálních dilematech společnosti a také sugestivním dramatem, které se zažere nepříjemně pod kůži. Absenci oscarové nominace doteď nechápeme.
- Hon - 25.1.2013
- Skyfall – zpětná dekonstrukce bondovského mýtu - 29.10.2012
- Zátah: Vykoupení – akční senzace z Indonésie - 11.6.2012
