The Social Network – Fincherova generační reflexe

0
3.11.2010 at 18:33  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Kdyby vám někdo před pár lety řekl, že budete vaše denní zážitky rvát do statusů, přidávat si lidi do přátel a neurvale klikat na tlačítko „líbí se mi“, vysmáli byste se mu. Dnes je to realita a David Fincher vám možná ukáže, že byste svůj dosavadní „život online“ měli trochu přehodnotit.

 

  Aktuálnější film by se hledal těžko. V době, kdy se profilová stránka na namodralém serveru stává téměř nedílnou součástí společenského života mladistvých a většina z nás si ani nedokáže představit, že by přišla z práce/školy a nezkontrolovala, jestli v levém horním rohu nesvítí malý červený čtvereček, je právě nová Fincherova hloubavá studie problematiky sociálních sítí svěžím, byť opatrně kontroverzním projektem, jenž se s plnou hrdostí kritizuje skrze sebe samu. Název je navíc více než výmluvným artiklem, který se rozhodně nesnaží díky celovečernímu snímku prodat sociální sítě dál, nýbrž celou problematiku výstižně společensky definovat. Právě téma asociálního chování a odcizení od „světa offline“ je hlavním tématem této přesně vycizelované podívané, která právoplatně sbírá vysoký počet sociálně-kritických bodů na škále aktuálnosti. I když to tak na první pohled vůbec nevypadá.

 socialnetwork_2 socialnetwork_3

   David Fincher je totiž mistr náznakovosti, přičemž vás ani jeden motiv nebude bít do očí přímo z plátna, avšak po zhlédnutí se ve vaší hlavě může rozrůst jako nepříjemný mozkový nádor, který z ní ne a ne vyhnat. Dopomáhá tomu hlavně kompaktní a břitký scénář Aarona Sorkina (Pár správných chlapů, Americký prezident nebo Soukromá válka pana Wilsona), který by se dal bez nadsázky označit přímo oscarovým materiálem. Hlavním triumfem jsou bezesporu smysluplné a bleskurychlé dialogové výměny, které kulometnou ráží dávkují takové množství strohých informací, že má divák problém je na první zhlednutí všechny pobrat. Interakce mezi ústředními postavami je hlavním motorem snímku a dodává tomuto víceméně komornímu dramatu živelnou energii. I přes svou chladnost a odtažitost (asi jako od počítače k okolnímu světu) dokáže vyvolat silné emoce zakomponované do zdánlivě stručné rekonstrukce událostí založení jednoho internetového fenoménu. Sorkin pozvolna odhaluje další a další motivy a svým pomalým kompletováním hlavních dějových linií a výsledného poselství divákovi nejistě našeptává, aby si na své závěry mohl přijít sám. To hlavně za pomoci geniálně koncipovaného vyprávění na více rovinách, které se po obsahové stránce vyrovná klidně i nedávnému opusu Počátek. Sice se nedočkáme žádného současného víceúrovňového vyprávění, ale díky pozvolna se odkrývajícím faktům skrze flashbacky a flashforwardy se nám dává dohromady nezaměnitelná mozaika, která na svém konci dojde jedinečného smyslu. Film je vlastně takovým mixem soudního a teenagerského dramatu nesoucího se na lavině strohé informační výpovědi a silného osobního dramatu, přičemž se ani k jedné rovině plně nepřiklání.

 socialnetwork_4 socialnetwork_5

   Nálepka „film o založení Facebooku“ vystihuje The Social Network naprosto přesně. Kdo čekal nějakou okatě trefnou či vtipnou reflexi plnou klikání na typické trademarky nejznámější sociální sítě, je na omylu. Příběh se opravdu zaměřuje jen na zakladatele Marka Zuckerberga (Jesse Eisenberg známý z nedávného Zombielandu) a jeho cestu ke slávě/na vlastní dno. Ovšem žádný klasický životopis se sympatickým hrdinou nečekejte. Fincher a Sorkin z něj udělali cynického ha*zla, který jde mocichtivě za svým cílem i přes „mrtvoly“. Nejprve ho jeho vlastní zabedněnost připraví o přítelkyni a poté sledujeme jeho počátky na Harvardské univerzitě, kdy začíná programovat nejprve útlé verze prvního Facebooku s názvem Facemash, který se díky nečekanému zájmu začne v průběhu rozvíjet v dnešní již celosvětové známý fenomén. Je však jasné, že tato cesta není stoprocentní zásluhou jednoho člověka, tak do příběhu zasahují i postavy spoluzakladatele a jediného přítele Eduarda Saverina (zatím nepříliš známý Andrew Garfield, kterého bychom měli vidět za dva roky jako Petera Parkera v novém rebootu Spider-Mana), zámožných bratří Winklevossových (zahraných pomocí „neviditelných“ CGI triků a dubléra jedním hercem Armiem Hammerem), kteří Zuckerberga viní za ukradení nápadu, a zakladatele sítě Napster Seana Parkera (zpěvák na dovolené Justin Timberlake). Vše se nám dostává během dlouhatánského soudního přelíčení prokládaného již zmíněnými retrospektivami, přičemž nemůžeme s jistotou říci, zdali je alespoň jedna postava kladná. Fincherovo nečernobílé ztvárnění nám ukazuje svět, ve kterém je více než láska či přátelství důležitá moc a být nad ostatními.

 socialnetwork_6 socialnetwork_7

   Zahraniční kritici přirovnávají The Social Network ke klasikám jako Kmotr či Občan Kane, přičemž mám dojem, že největší zásluhy na těchto velkolepých srovnáních má mamutí podíl hlavně formálně dokonalé provedení. Pečlivě stylizované až puntičkářsky přesné záběry, které svým rozvrhnutím mizanscény jako by z oka vypadly leckterému mistrovskému dílu z dob klasického Hollywoodu. Každá scéna má svůj daný smysl, nic v ní nenadbývá, nic nechybí a pro děj je nezbytná. Fincher si se svým dílem prostě hrál tak dlouho, dokud nebylo vše sladěno do perfekcionismu. Ne nadarmo se o snímku říká, že herci museli své scény opakovat klidně devadesátkrát, aby režisérovi vyhovovaly. Kamera dokáže vykouzlit z obyčejných záběrů čirý požitek a svým elegantním způsobem snímá scény tak sebejistě až z toho mrazí. Vizuálně proto působí přímo opojně, což se nejvíce projevuje na dravějších scénách či zabírání velkých celků. Příkladem za všechny je potom poněkud nadbytečný, ale za to esteticky strhující závod veslic, jež strká do kapsy libovolné posednutí obrazem z druhého Wall Street. Fincher má rozehranou nezastavitelnou partii, v níž má svůj nezaměnitelný part také výborný hudební doprovod. Duo Atticus Ross a Trent Reznor stvořili hypnotický soundtrack, jež míchá tradiční „fincherovsky znepokojivou“ hudbu známou z Klubu rváčů s klasickými motivy a trochou popu. V neposlední řadě stojí za to zmínit přesvědčivé herecké výkony, z nichž by některé mohly dojít snad i oscarové nominaci (hlavně Eisenberg a Garfield). Uvidíme, jestli bude letos akademie povolná k podobnému aktuálnímu snímku, jak tomu bylo minulý rok.

 socialnetwork_8 socialnetwork_9

   I přes svou „dokonalost“ však Fincherův počin neobsahuje jediný moment, který by vás vyloženě vytrhnul ze sedačky, a vy byste si řekli: ,,To chci vidět znovu!“. Pod nespornou dávkou brilantnosti vyznívá toto uzavřené komplexní dílo až nepříjemně celistvě, přičemž vyloženě postrádá scénu či pasáž, na kterou byste si při zmínění názvu okamžitě vzpomněli. Což je podobná výtka, kterou bych použil i u režisérova předchozího filmu o mládnoucím starci Benjaminu Buttonovi. Oba jsou dokonale vypulírovanými počiny, avšak přes svou uhlazenost postrádají dravost, svěžest nebo průbojnost, která by ukovala diváky do sedačky a se zatajeným dechem je nechala sledovat dění na plátně.

   Je ovšem jisté, že David Fincher se staví po boku režisérských velikánů do pozice jednoho z nejjistějších režisérů této doby. Každý jeho snímek je očekávanou událostí, kterou dychtivě vyhlíží půlka civilizovaného světa (jeho dalším projektem je remake „nejúspěšnějšího švédského filmu všech dob“ Muži, kteří nenávidí ženy). Dnes přichází s filmem nejaktuálnějším, který nádherně vystihuje generaci a dobu, v níž žijeme. The Social Network vám možná bude připadat jako nekonečně užvaněná konverzačka v podivném programovacím jazyce, ale až dojdete domů z kina a bezdůvodně si zapnete namodralé virtuální pískoviště, možná si budete připadat jako Mark Zuckerberg vytrvale mačkající klávesu F5. Jako asociál, jehož základní komunikace se světem se omezila na tu plochou obrazovku před ním.

(9/10)

Přečteno: 1947x

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Dva ve vlně – uctivě o rozhádaných velikánech

Průvodce fenoménem francouzské nové vlny koncentruje pozornost na dvě největší osobnosti - Francoise Truffauta a Jeana-Luca Godarda. Nadšení pro věc...

Zavřít