Vy-víte-kdo vyjádřil nad Harrym politování, protože měl přijít o všechno. Voldemort pochopil Harryho sílu, která je i jeho slabostí, a postupně se činil, aby lidé, na kterých Harrymu záleželo, zemřeli. Obětovali se, aby mohl být Voldemort zastaven. Kouzelník s jizvou na čele ale nemůže připustit, aby druzí ještě umírali. Finální střet se rozhořel.
„Pán zla ho poznamená jako sobě rovného; on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná…proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává na živu.“ Starou věštba, jejíž plné znění zaznělo ve Fénixově řádu a která zapříčinila nynější situaci, musíme mít stále na paměti. Voldemort se ze všeho nejvíc vždy bál smrti a chtěl ji všemožně přelstít. Vytvořil proto viteály, od nichž ukryl části své duše, aby nemohl zemřít. Jenomže Harry s Brumbálem jeho tajemství odhalili a pustili se do náročného úkolu magické objekty zničit, aby se Voldemort už nikdy nemohl vrátit. Po strastiplné cestě osamění Harrymu, Ronovi a Hermioně chybějí tři ke zničení a jeden by se mohl nalézat v Gringottově bance. Ale nakonec, po tom všem, Harry se bude muset utkat s Voldemortem a zničit ho, jak předpověděla věštba, nebo to udělá on a šťastný konec by se pak nekonal.
Recenze první části Harryho Pottera a relikvií smrti
Druhé Relikvie smrti jsou docela jiným filmem než první část, která do kin přišla na sklonku loňského roku a měla rozehrát partii, na jejímž konci nebude uzavření jen jedné knihy, ale celé série. Film v listopadu poznamenala jistá rozvleklost, beznadějná atmosféra i citelná absence obvyklých propriet potterovských filmů. Zůstali jen hrdinové, kteří byli vytrženi z Bradavic a vrhnuti do neznámých prostředí. Závěr je naopak všechny sdružuje do nejznámějšího prostředí kouzelnického světa J. K. Rowlingové – Bradavic a kanonádu událostí spouští od začátku do konce. Pokud se už na stránkách knihy zdálo umístění vrcholného střetu připomínajícího válku do kulis bradavického hradu jako nejlepší řešení, při vizualizaci to každý docení dvojnásob. Jednou výraznou odlišností se poslední film o Harry Potterovi vyděluje od ostatních, a to časovým omezením. Zatímco se tvůrci vždy museli potýkat s markantním problémem zachycení vývoje událostí v průběhu jednoho celého roku a jako jediné to se ctí ustály díly Vězeň z Azkabanu a Fénixův řád, rozdělením sedmé knihy na dva filmy získali autoři ten luxus, že se druhý díl Relikvií smrti odehrává v jediném dni, respektive dvou. Jakmile vyrazí hrdinové ráno ke Gringottovým, na večer se začínají mydlit se Smrtijedy a Voldemortem. Mění se tím zcela rytmus vyprávění a ve výsledku tento časový jev příznivě ovlivňuje i komplexnost díla, ke které má film snaží přístup, ale je omezena tím, že film se nedokáže zbavit přídomku „ 2. část“. Stejně jako prvnímu dílu chybělo finále, dvojce chybí úvod.
David Yates ztratil fazónu čerstvého matadora, díky kterému se z Fénixova řádu stal druhý nejlepší potterovský film a s postupujícím časem jako by se situace zhoršovala. Druhé Relikvie smrti totiž nejsou tak skvělým filmem, jak by se dalo čekat od velkolepého finále, ze kterého dokázaly velké ságy vždy hodně vytěžit (Star Wars, Pán prstenů). Časem se možná dojem zlepší, vstřebají se změny i všechny události, které nemají takový dopad na divákovu mysl, když si překvapení z jejich odhalení dosytnosti užil v pomalém literárním světě knihy. Ve filmu se na nikoho nečeká a spěšný vlak do Bradavic uhání z nucené zastávky od Malfoyova sídla s rychlostí, která předčí i pomyslné rychlovlaky filmového světa. O to sladší jsou momenty, kdy se běh doslova zpomalí a my si můžeme užít srdceryvné rozloučení Harryho se svými přáteli, když přijme svůj osud a vydá se mu vstříc.
Konečnou zastávkou je střet Harryho s Voldemortem, nevyhnutelná konfrontace, z níž vzejde jen jeden vítěz a jeden poražený, ale souboj je to nelehký, když má Voldemort obdobně jako kočka nefér moc životů. Scénář opět sepsal Steve Kloves, který tak s výjimkou Fénixova řádu stojí za všemi díly. Změny, které byly oproti knize učiněny, nesou známky opatrného přístupu i zamyšlení nad tím, co funguje v knize a co funguje ve filmu. Často jsou implementovány se ctihodným úmyslem situaci zjednodušit, scény propojit a pátrání po posledních viteálech zklidnit. Jednou zcela bezproblémovou změnou je třeba přesun jednoho z Voldemortových útočišť z Chroptící chýše do přístavní boudy, čistě z důvodů, že přístup k Vrbě mlátičce a jejímu tajnému průchodu je znemožněn destrukcí mostu. Obdobnou metodou úprav se tvůrci řídili i v přístupu k nejočekávanějšímu duelu posledních pěti let mezi Harrym a Voldemortem, který se posunul z roviny rétorického cvičení v skutečný souboj hůlek. Ani zdaleka se však nedá měřit s tím, co předvedl Brumbál s Pánem zla ve Fénixově řádu, ale je to dáno tím, že Harryho kouzelnická síla nespočívá v nějakých extrémních kouzelnických dovednostech, však mu je teprve sedmnáct, ale opoře všech kouzelníků, kteří se odhodlali Voldemortovi postavit, odhodlanosti, statečnosti, nebojácnosti před smrtí a znalostí určitých zákoutí magie, o nichž Voldemort ve své zaslepenosti nedokázal přemýšlet. Proč tedy dokážou bojovat jako sobě rovni a proč si jejich hůlky dokážou navzájem dlouho vzdorovat až do momentu, kdy jedna z hůlek neposlechne, je záhada. Klíč k rozluštění bychom mohli najít ve scenáristické mysli Stevea Klovese. Yates jeho práci uvedl v pohyb s co největší snahou věnovat se postavám, přesto se emoce pohybují jako na houpačce – jednou jsou příliš mdlé a člověka z toho až bolí u srdce a jindy žasne nad stylizovanou kýčovitostí záběru, v němž Snape truchlí nad mrtvou Lily Potterovou. A až příliš se tentokrát uchyluje k akci a přemrštěnému užití digitálních kouzel, které ústí v několik nehezkých obrazových kiksů. Jeden by nevěřil, že je stále problém let na koštěti.
Člověk se těší, že se po roce vrátí zpět do Bradavic a šokuje ho, že to místo ani nepoznává. Chyba není v zubu času, ale tvůrcích, kteří se odhodlali k novým výrazným změnám v architektuře bradavického hradu. Dalo by se smířit s rozšířením vstupního nádvoří i přistavěním nového mostu spojujícího hrad s protilehlými pozemky Zapovězeného lesa, ale když se do vstupní haly umístí desítky rytířských soch a kompletně se přestaví věž s pohyblivými schodišti, začne padat podezření, že byli tvůrci líní. Potěšení z toho, že se po letech člověk v Bradavicích vyzná a orientuje se v každém jeho zákoutí, bere zasvé, protože si hrad museli uzpůsobit pro bojové situace místo toho, aby akci přizpůsobili struktuře hradu. Jako by si další bod připsala nadbytečná efektnost.
Smrt se nese jako ústřední téma posledního filmu. Střídání generací, přebírání zodpovědnosti a přejetí vlastního odchodu z tohoto světa. Rowlingová vpletla do celé série Harryho Pottera střet dvou principů, který se vyjevil až v posledním díle. Proti sobě stojí zbabělá snaha přelstít smrt za jakoukoli cenu, přestože získání nesmrtelnosti pozbývá smyslu, když ztratíte vlastní lidskost a kolem sebe nemáte nikoho, komu můžete důvěřovat. Na opačné straně stojí Brumbál, který poznal hodnotu, jakou si žádá moc nad smrtí a vedl Harryho směrem, jenž ho připravoval na nadcházející okamžik. Nese to v sobě krásné a silné poselství, které není ve společnosti zavírající oči před smrtí a vytěsňující ji na okraj zájmu, dokud neklepe na dveře, příliš časté a pro dětského čtenáře/diváka, který se sérií vyrůstal, umožňuje pohlédnout na příběh chlapce, který byl tak statečný, že se nebál smrti a rozhodl se ji přijmout, aby ve světě opět zavládl mír a spravedlnost. Série dospěla ke konci a navzdory všem kouzlům létajícím kolem ve 3D a pustošících krásný bradavický hrad se Yatesovi v posledním filmu podařilo zdůraznit myšlenky, které zbavuje magie a odhaluje jejich křehkou platnost všude a pro všechny. Nejde mu o kouzla, ale o postavy, pracoval na tom ve všech svých potterovských příspěvcích, ale když nyní ukápne nejedna slza, je to právě díky tomu. V opačném případě bychom skončili jako stejní duševní mrzáci – do tohoto stádia to dotáhl Voldemort.
Harry Potter skončil a já osobně doufám, že až se znovu na poslední díl podívám, zanechá ve mně o kus lepší pocit, že mě Snapeův příběh osloví nejen díky tomu, že chatrnou a nenápaditou hudební složku Alexandra Desplata nahradil starý dobrý motiv Brumbálova sklonu, který by rozplakal i člověka s poruchou slzných kanálků, a že si Harryho oběť ve válce za mír, rovnost a přátelství užiju tak jako na stránkách knih. Mnozí tvrdí, že Harry nedospěl. Nestalo se tak, pokud na tento podmanivý fantasy svět vztáhneme dnešní měřítka, pokud budeme naříkat, že si nedali ani pivo a zmůžou se jen na lacinou pusu. Dospět se dá i v jiných ohledech, v tom, jestli budeme esenciálně jednat správně nebo jednoduše. Harry Potter si vybral první cestu a David Yates ho na této cestě v rámci kinematografie doprovodil se vší úctou. Nezapomeňte opět zhlédnout mou oblíbenou animovanou verzi.
© 2010 Warner Bros. Ent.
Harry Potter Publishing Rights © J.K.R.
Harry Potter characters, names and related indicia are trademarks of and © Warner Bros. Ent. All Rights Reserved.
