Máme za sebou nebývale horký leden, který sice nevstoupí do dějin meteorologie, ale společensky zůstane v paměti ještě dlouho. Hledal se vhodný kandidát na prezidenta. Volba, která naplno využila potenciálu personifikace politiky, nechala málokoho bez zájmu, a přestože k urnám hodit svůj hlas přišlo jen šedesát procent voličů, nově zvolený prezident může cítit silný mandát k výkonu svého úřadu. Nyní se ale vraťme ještě o půl roku dozadu a zopakujme si celou anabázi, od startu volebních kampaní po vítěznou řeč nového prezidenta 26. ledna.
Kandidujeme, nerušit
Provádí nás Tomáš Kudrna, autor naposledy pozitivně zaujal snímkem Po dlouhé noci den, v němž se věnoval nuceně nasazeným za druhé světové, pro televizi natočil před šesti lety hranou verzi publicistiky Vládneme, nerušit Erika Taberyho. V něm se divák mohl bez nutnosti pracné četby dozvědět o okolnostech opoziční smlouvy doložené výroky významných politiků tak, jak je zachytily televizní kamery.
Nyní se Kudrna vydal po stopách nového prezidenta a zaujal neutrální postoj myslivce v době hájení. Pozoruje a pozoruje. Z objektivního hlediska je to skvělé a v dokumentu se vyplácí, že prezidentské kandidáty nenutí do otevřené konfrontace, kterých byly plné televize. Nicméně mu tak nezbývalo nic jiného než doufat, že mu životní křižovatky přihrají do cesty momenty, v nichž by spadla společenská maska politika a vyjevila se skutečnost. Neštěstím pro diváka je, že čekání na pozoruhodnost se mění v čekání na Godota.
Úsměv, sleduje vás kamera
Od inaugurace prezidenta uběhly dva týdny a do kin vstoupil tento dokument. Od samotné volby jsou to přibližně dva měsíce. Dokument o méně než dvou hodinách má očividný problém s koncepcí, která je buď důsledkem toho, že idea uspořádání natočeného materiálu dostatečně nedozrála, nebo že se nepodařilo natočit nic zásadního a nosného. Buď byli všichni kandidáti v zákulisí nezajímaví, nebo si dávali pozor, protože věděli, že kamery jsou nedaleko, a nebo neměl režisér štěstí.
Navíc nevýhoda platí pro rozdílné přístupy. Kdo zná prezidentskou volbu, nic odlišného neuvidí. Kdo nezná prezidentskou volbu, bude mu chybět spousta souvislostí. Nefunguje jako informačně sytý dokument o volbě prezidenta, ani nijak nezmíní, že z volby vypadli dva adepti. Zároveň se snaží mnoho důležitých bodů pokrýt, občas využije i archivní materiál z televize, aby připomněl některou z debat. To ovšem nemá ani pro sváteční diváky prezidentské volby žádnou cenu a zabírá to místo potenciálním pohledům do zákulisí.
Devět kandidátů = devět protagonistů = nedostatek času
Ovšem pokud je v dokumentu obsažena přehlídka toho nejlepšího, co se Kudrnovu štábu podařilo zachytit, další materiál by byl jen nastavovaným časem. Naplňuje všechny negativní předpoklady o účastnících volby prezidenta, ale velmi povrchně a povšechně. Krom toho je strháván cestou těch výraznějších, včetně toho, že je lákavé dát větší podíl pozornosti konečnému vítězi.
Naopak jiní jako Zuzana Roithová z dokumentu docela vypadávají. Snad to nebylo na úkor toho, abychom se dozvěděli, že Zeman pije a kouří a že Dienstbierovi vadí všechno, co Zeman dělá. Ostatně je cítit nevýhoda toho, že kandidátů bylo tolik, a tak podobně jako při měřených debatách v televizi u Václava Moravce je průměrný možný čas věnovaný každému kandidátovi dvanáct minut. Pochopitelně se z toho pak nedá vytvořit linka vývoje každé osobnosti v průběhu několikaměsíční kampaně.
Takto neujasněný, nevyhraněný dokument s nedostatkem materiálu se dva měsíce po volbě nehodí. Téma už stihlo upadnout a větší víru můžeme vkládat v možný budoucí seriál tří hodinových dílů, které by za pět let, až nastane doba nové volby, připomněl, jak okolnosti provázely historicky první přímou volbu hlavy státu. Pozorovací přístup, který je dokumentu vlastní, je totiž pro informativní dokument nejlepší. Ostřejší, zvídavější a klidně ironičtější pohled bychom mohli čekat spíš od Víta Klusáka a Filipa Remundy, jejichž verze pohledu na událost se objeví v televizi už na konci března v rámci Českého žurnálu.
