Hunger Games – poprvé do arény

Aby bylo hned z počátku jasno, následující text vzniká čistě jen pro filmové publikum. Nikoliv pro fanoušky aktuálně módní knižní předlohy, z níž by lidé v pozadí adaptace rádi vytřískali co nejvíce checht… řekněme dalších fanoušků. Jednak je to přístup střízlivější, protože Hunger Games v našich zeměpisných šířkách skutečné masy fanoušků nemají, jednak se recenzent bez mučení přiznává: Nečetl jsem a ani to po zhlédnutí filmu v plánu nemám.

To ale nutně neznamená, že jsou dojmy z podívané vyloženě negativní. Hladové hry zvládají na plátně alespoň místy strhnout a přesvědčit i nezasvěcené, že si zaslouží širší pozornost. Místy. Zásluhu na tom má především režijní tým Garyho Rosse. Tvůrce, který se věnuje hlavně produkování či psaní scénářů, se v tomto případě postaral o režii (dříve Městečko Pleasantville a Seabiscuit) a ukázal, jaká je škoda, že se této profesi věnuje tak střídmě. Scénář, na němž Ross spolupracoval s autorkou předlohy Suzanne Collins, mu dává jen omezený prostor k poskládání význačné podívané. Přesto je každý silnější okamžik natočen téměř s mistrovskou rutinou. Není ani tak důležité, nakolik mu přitom do řemesla fušoval Steven Soderbergh (Dannyho parťáci, Zkrat) na pozici režiséra druhého štábu. Zásluhy i povzdechy zkrátka budou směřovat na Rossův účet.

Post-apokalyptická Severní Amerika, kde lidé nuzně žijí ve dvanácti distriktech (třináctý vyhlazen) v područí bohatých vykořisťovatelů hlavního města Kapitolu, bohužel mnoho silných momentů nenabízí, a pokud ano, jsou skryté za zkreslujícím závěsem těžkopádné expozice. Veškeré dění v takto strukturované zemi zvané Panem se totiž točí kolem titulních Her, které mají odrazovat jednotlivé kraje od vzpoury. Jedná se o televizí přenášenou show, při níž generalita z Kapitolu vylosuje z každého kraje jednoho mladého chlapce a jednu mladou dívku a učiní z nich Splátce. 24 vybraných Splátců pak bojuje na život a na smrt v lesní aréně, přičemž jen jeden může přežít. Jediný šampion přinese slávu svému distriktu a spolu s ní také větší bohatství a hojnost a ostatní kraje se nebouří. To přece dává smysl, nebo ne? Nedává. Zadupává to zdravý i nezdravý diktátorský rozum několik palců pod zem za hlasitého křiku tvůrců: My víme, že je to celé trochu na hlavu, tak se u toho moc nezdržujme a pojďme na ty Hry. A v tomto ohledu film velmi slušně těží ze své snahy o společensko-kritickou povahu. Představování herního prostředí i fungování společnosti Kapitolu má grády, všechno je přesně tak velkolepé a odporné, jak si to oko znuděného diváka reality show žádá. Když se navíc objeví i nějaká ta snaha udělat si ze sebe legraci, zdá se, že forma zvítězí nad obsahem. Celkové pocity z představovaného tak především ve fázi přípravy a začátku her závisí právě na tom, do jaké míry se dokáže divák oprostit od vykonstruované premisy.

Logika stranou, láska vpřed

Pokud se mu podaří zapomenout, čeká na něj několik okamžiků skutečně dobrého řemesla. Způsob, jakým se postavy chystají na smrtící klání, je až překvapivě atmosférický a hutný. Sledování hlavní hrdinky z podceňovaného kraje, kterak míří do arény, pak vykazuje nejen elektrizující napětí, ale i prostor pro skutečné vtažení diváka do děje. Následné odstartování Her už má trochu schizofrenní charakter. Nadšení z toho, že si tvůrci, potažmo soutěžící, neberou servítky, střídá rozmrzelost z toho, že se přece jen hraje na mladickou notu. Když už násilí, tak pořádně a bez kompromisů, což ve filmu s danou cílovou skupinou moc nemůže fungovat. Následné dění v aréně se po zprvu skvělých a dynamických akčních momentech čím dál víc drolí pod tlakem nelogického chování hrdinů a ještě méně důvěryhodné, ale i málo přitažlivé organizace her. Bohužel tam, kde si smysluplnost bere dovolenou, nenastupuje ani kompenzace v podobě odpovídající míry zábavnosti.

Pokročilejší okamžiky v aréně už připomínají vaření z vody s půlkou zkaženého bujónu, to i ve chvílích, kdy dochází na dějotvorné momenty. Ty jednoduše nejsou dobře napsané a působí občas stupidně. Hlavní hrdinka ani další postavy nejsou tak dobře propracované, aby jim bylo možné jejich vnitřní pnutí uvěřit. Charismatu Jennifer Lawrence je pro ztvárnění titulní úlohy asi škoda. Nejde o to, že by postavám nebyl věnován dostatek prostoru. Pouze se jím plýtvá někde jinde, než by to bylo třeba a směřování k laciné romantické zápletce (podané s až sebeparodickou doslovností) zazdívá poslední zbytky poutavosti. Tam, kde by psychologie měla působit na plné obrátky, dostaneme jenom nečekaný vývoj událostí a příhodně „nešťastné“ umírání vedlejších postav, u kterých pravidla hry jiné vyústění nenabízí. Výsledkem je tedy řemeslo, kterého je pro danou látku škoda. K všestranným splácaninám typu filmového Eragona je odsud daleko, ovšem ke komplexnímu filmovému zážitku stejně tak. Obzvlášť když úplný závěr nenabízí nic než nucené zvraty a otevřená vrata pro pokračování (premiéra stanovena na listopad 2013). Za nimi by sice bylo možné zahlédnout potenciál pro dobrý film, ale předsudky už půjdou stranou jen velice těžko.

(5.5/10)

Jak to vidí Mary:

Kostýmy a masky šílenější než ty na Gay Parade, postavy ploché a divákovi ukradené jako celá banda z Predátorů. A to se herci velmi snaží – zejména Jennifer Lawrence a Woody Harrelson, Hutcherson je dřevo bez charismatu. Kamera je roztřesená (syrový, avšak zoufale nesurový digitál), střih chaotický, hudba nevýrazná a do toho ještě desítky klišé dialogů. Byť je zápletka neoriginální, je z filmu cítit potenciál, který však scenáristé promrhali. Svět působí nedotaženě, jeho fungování je jen lehce naznačeno. Úvod je příliš zdlouhavý, nudný a celkově film nabízí jen minimum napětí a nějaké nápadité akce. To nás mají zvednout ze sedadla skautíci v lese, geneticky upravení sršni, CGI šelmy kočkovité nebo Legolas s copem? Když tedy ne zábavný blockbuster, tak co aspoň nějaká psychologie postav… HG jsou přesně mezi a to jen ten problém – ani tupý trhák a ani propracované drama s přesahem. Kde jsou prostřihy na vzrušené voyeuristické publikum, které slintá jako kdysi diváci při gladiátorských hrách? Kde je přesah a dotažená (nikoliv jen naznačená) reflexe fenoménu reality show? Proč se komentátoři objeví snad jen dvakrát a ještě prozradí, co se děje, abychom přišli o překvapení? Pořád se v HG mele o sponzorech a jak je nutné je získat. Proč skoro nic neposílají? Kde vězí ty znuděné figurky, které z růžového gauče rozhodují o bytí a nebytí účastníků her? A proč je sakra film PG-13, když už nabízí eticky extra provokativní téma jako vzájemné zabíjení mladistvých? Dva odstavce knihy vyznívají krutěji než cokoliv během filmu.

Pubertální P. S.: Lenny Kravitz jako gay stylista je boží.

(5/10)