Když smutnit nad smrtí, tak proč se při tom nezasmát hromadě vulgarit. V adaptaci Vieweghova Románu pro muže funguje máloco, a tak je pocit zbytečnosti po zhlédnutí mnohem silnější než myšlenky o blízké smrti, o něž se snaží opírat.
Michal Viewegh je jistotou knižních vydavatelů a s oblibou si na něj vsázejí i filmové produkce. Mnohdy se jim to vyplácí, zvlášť když zaangažují známé herce a zpracovávají divácky příznivou látku. Po úspěchu filmu Román pro ženy Viewegh sepsal Román pro muže. Přestože dějově nemají nic společného, na zavedenou značku lidé slyší. Lituji každého, kdo se nechá zlákat. Obávám se, že nejen uráží jakékoliv intelektuálské a umělecké cítění, ale není ani tak zábavný, aby se kvůli němu pořádaly hromadné relaxační zájezdy prací znavených lidí toužících po oddechu.
Ústřední postavou je státní návladní, „něco jako soudce“, Cyril. Je to člověk stejnou měrou bohatý jako arogantní, užívající si víru ve vlastní prozřetelnost, svou nedotknutelnost a schopnost ovlivnit všechno a všechny. Hůř se s jeho vlastnostmi vypořádávají jeho dva mladší sourozenci, které po tragické nehodě jejich rodičů vychovával a jejichž životy spíš připomínají slalom mezi nesnázemi a těžkostmi. I když teď Aneta s někým bydlí, má problém najít slušného a poctivého chlapa a Bruno umírá na nevyléčitelnou, vzácnou chorobu. Každý rok všichni jedou na lyžovačku do hor, ale vědomí bratrovy nemoci Cyrilem pohne a všem zaplatí luxusní dovolenou v Tatrách. Navíc s sebou přibalí tanečnici Táňu jako zvláštní dárek pro Bruna, který pravidelně navštěvoval její erotické stránky na internetu.
Tomaše Bařinu přešlo bobulové léto a ocitl se v zimním království Tater. Že by se jimi ale vizuálně opíjel jako Donutil svou arogancí, to už se říct nedá. Musím přiznat, že Román pro muže není rutinní, nenápaditou adaptací. Vskutku, asi ve dvou scénách se Bařina dokonce pokouší o výraznou vizuální stylistiku.
Je subjektivní, co by člověk dělal, kdyby se dozvěděl, že umírá. Je dost možné hledat co nejvíc rozkoše stejně jako se snažit o duševní očistu, nalezení smyslu a jednoty či strávení času s nejbližšími. Film jako takový toto téma bere jenom jako záminku k sólovému výstupu Miroslava Donutila a báječné dovolené v Tatrách. Hrozba smrti dává stav věcí do pohybu, ale diváka nezatěžuje přehnanými chmury. Nechce abychom slzeli, ale abychom se smáli. Když už máme sledovat člověka ztrácejícího život, musí v tom působit roztomile ňoumovitým dojmem. Obsazení Miroslava Vladyky do role uzavřeného a citového Bruna je trefné, zvlášť když ztvárňuje právě polohu stydlivé odevzdanosti. Herec se nemusí moc snažit, jako člověk s nepolevujícím dešťovým mrakem nad hlavou vypadá dost často. Vlastně až překvapuje, že Román pro muže nenabízí ani jeden příklad opravdového a běžného muže, jenom extrémy a divné příklady.
Film nám dokáže zprostředkovat slabé a silné stránky všech tří postav ještě, než nasednou do auta a rozjedou se do Tater, tudíž vývoj děje je zcela nevýrazný a nic, co by v klasickém slova smyslu připomínalo zvrat, není radno čekat. Každý se zachová, jak má, každý dopadne tak, jak ho tvůrci směřují. Zarážející je jenom pomalý rozjezd s několikaminutovým pohledem do minulosti, který je varovným symptomem celého filmu. Je zbytečný, protože neudává žádné důležité informace, charakterové vlastnosti postav, které by ve zbylém dění měli význam. Možná v knize úvodní kapitola o něčem vypovídala, ale ve filmu nehovoří o ničem, co by mělo souvislost se zbytkem. Přičemž ten je nezávazným plácáním ve směsi humoru, vulgarismu a luxusu. To poslední jakoby oslavuje i zatracuje.
Projevuje se to skrze postavu Cyrila, tahouna snímku, údajně psaného na tělo Miroslavu Donutilovi. Ve výsledku je docela povedená, ale ne divácky příjemným a herecky vybroušeným způsobem. Donutil v roli na jednu stranu vypadá znuděně a na druhou nudí i diváka. Postavu arogantního soudce Cyrila chápu a její přístup k obvyklým životním situacím je zajímavý a sem tam vtipný, ale je to odpudivá postava, na kterou se špatně dívá. Staví na závisti z bohatství, ale zároveň od touhy mít bohatství odrazuje, protože by se člověk mohl stát někým takovým. Navíc se pohybuje na tenké hranici mezi tím, kdy Cyrilova vulgárnost baví a kdy jenom uráží divákův vkus. I když se zasměju, uvědomím si, jakým laciným způsobem toho tvůrci docílili. Nejvíc ale u něj zamrzí, že tvůrci sice nakousnou kritiku společnosti, v níž se vytrácí funkčnost práva a soudu, ale je to jen drobný políček, který nerozvíjejí a neprokreslují.
Zatímco Román pro ženy mě nudil a Nestyda mučil, Román pro muže mi jednoduše přijde jako zbytečně strávený čas. Nejsmutnější je, když nejzábavnější (hlavně přehnaným herectvím) je zbytečná vedlejší linii s Janem Budařem jako žárlivým přítelem striptérky.
