Francouzská komedie v rytmu rychlopsaní, které však chybí vtip.
Kdepak, Francouzi to mají za sebou. Přesněji řečeno jejich talent pro vynikající a skutečně zábavné komedie s výraznými hereckými osobnosti jako např. Pierre Richard nebo Louis de Funés. Láska všemi deseti však rozhodně nepatří do kategorie mizerných francouzských komedií jako RRRrrrr!!! (2004) nebo bídné pokračování Asterix a Olympijské hry (2008).
50. léta minulého století. Francie. Ženy se emancipují a sborově touží po práci sekretářky. Rose (Déborah François) pomáhá v malém městečku otci, který vlastní koloniál. Mladá žena se však ze zapadákova chce dostat pryč a získat v pojišťovací firmě místo sekretářky. Po večerech cvičila psaní na stroji a umí dvěma prsty (!) docela rychle psát. To je také důvodem, proč ji charismatický Louis, kterého hraje Romain Duris (/K/lamač srdcí), zaměstná. Později v ní spatří potenciál a rozhodne se, že ji začne trénovat v rychlém psaní na stroji a v rámci praktičnosti ji nastěhuje k sobě domů.
Rychlé, přitom pomalé
Film má být poctou komediím minulých desetiletí, ale to se mu příliš nedaří. Prostředí (svět rychlopsaní), ve kterém se snímek odehrává, je sice originální, ovšem zápletka je součástí ohraného příběhu bez špetky invence. Scenárista nabízí pouze schematický vývoj hlavní postavy, u níž sledujeme přerod z nevýrazné puťky na populární a elegantní hvězdu. Na Populaire (značka strojů a originální název filmu) je paradoxní, jak zpomaleně a líně působí – a to vypráví o mistryních v rychlopsaní. 111minutová stopáž je na tuto dramedii přespříliš.
Vzhledem k tomu, že film je debutem Régise Roinsarda, jde o docela dobrý výsledek. Propracovaná dobová stylizace v pastelových barvách je největším pozitivem snímku. Mezi nejzábavnější chvíle patří dramatické prostřihy na datlující prsty, soustředěné tváře, přibývající písmenka na papíře a spěch všech soutěžících v místnosti, což však nevykompenzuje poměrně nudné dialogy a minimum dějových zvratů.
Pohoda, klídek… a málo vtipu
Kostýmy postav jsou propracované a na různé účesy nebo stará auta se hezky dívá. Scény podkreslují francouzské šlágry nebo živá kapela, která hraje rozvernou cha-cha píseň, a celkově optimistická atmosféra se z plátna na diváky o to lehčeji přenáší. To však k nadprůměrnému zážitku rozhodně nestačí. Láska všemi deseti totiž na komedii obsahuje nečekaně málo humoru.
Nedočkáte se vypointovaných situací, ale spíše lehce úsměvných momentů, kdy se Rose rozčiluje nad strojem nebo kdy maloměštáci napjatě poslouchají komentář z rádia ohledně mistrovství v rychlopsaní. Příliš brzy vám bude jasné, zda se Rose dostane z oblastního kola do celostátního, nemluvě o tom, jestli se do svého mentora zakouká. Překvapivá je však účast téměř třiceti mladých českých rychlopísařek, kterých režisér ve filmu angažoval, protože ve Francii nenašel dostatek hbitě píšících hereček. A navíc držitelkou světového rekordu z roku 2003 je Češka Helena Zaviačičová, která dosáhla 928 úhozů za minutu.
Láska všemi deseti je retrokomedií, u které naskakují adjektiva jako „příjemná“ nebo „pohodová“. Duris je šarmantní švihák, Bérénice Bejo (The Artist) opět krásná, byť herecky dosti nevyužitá. Vedlejší linie s její postavou je spíše rušivá a dialog o dávném románku s Louisem na hranici nesnesitelného melodramatu. Herečka je však nejen okouzlující, ale i velmi schopná, takže banální dialogy podává věrohodně a s lehkostí. To se však nedá říct o představitelce Rose, která má hrát mix stydlivé a zároveň sebevědomé a tvrdohlavé ženy, jež poprvé poznává lásku. Nedaří se najít správnou polohu a její výkon zůstává poněkud neurčitý – ani šedá myš ani bílá labuť.
P.S. Snímku příliš brzy vyschla barvicí páska a pak už jen úderníky psaly naprázdno.
