Joy – žena, která nepotřebovala prince

24.1.2016 at 15:15  •  Posted in Recenze by

David O. Russell se odpoutal od civilních nezávislých dramat a nabídnul film o ženské cestě za kariérou, a to s pořádnou mírou podivnosti.

 

Samozřejmé pohledy okolí začnou každého jednoho dne štvát. I Joy se jednoho dne probudí jako ze snu, ve kterém se živí mizernou prací a pečuje o neuvěřitelnou rodinu, takže se všem postaví a vrátí se k tomu, co jí v dětství vždycky tak šlo – tvořit. Navrhne novou podobu mopu a rozjede podnikatelský plán, i když se to nevlastní sestře, která se snaží udržet otcův automobilový byznys, nemusí líbit. Nese to s sebou problémy – jako když na vás přijde policie, protože svůj vynález zkoušíte pokoutně prodávat před hypermarketem. Avšak kdo má dobré nápady a jasný cíl, toho nezastaví ani každý jeden neschopný člověk v okolí.

Vztahy zobrazované ve filmu se značně vychylují ze standardních představ, které se přičiněním jiných filmů úpěnlivě usadily v našich myslích jako nenápadné klišé. Netýká se to jenom běžných vztahů, ale zavedené vzorce lze vysledovat už i u těch extrémnějších. Joy se v tomhle úplně vymyká. Že bývalý manžel žije v jejím sklepě a otec přechodně zůstává doma, než si najde novou přítelkyni, je vyšinutím ze známého, zároveň to pro film není hybnou silou, kterou by tvůrce rozebíral. Prostě je tak nastavená situace a my se s ní musíme smířit, i když se při tom ošíváme. Je to ale příjemné ošívání.

joy_2
 

Jeden mimo tucet

Jestli se totiž něčemu Joy vyhýbá, tak aby byla tuctovým nezávislým dramatem, které se suchopárně sune nejen ke konci, ale i k různým oceněním. Joy je pro Davida O. Russella příležitostí trochu se vrátit k podivnosti, byť největší úspěch mu přinesly snímky Fighter (2010) a Terapie láskou (2012), nikoli Mám rád Huckabees (2004).

Hraje si s posloupností vyprávění, skáče příležitostně do minulosti, nechává zjevovat mrtvé, inscenuje šílenou telenovelu, o které se postavám i zdá a prožívájí skrze ni noční můry. Snahou jít proti očekáváním je i to, že nabízí životopisný příběh o zrodu obyčejné výbavy domácnosti – mopu, byť jde o extra savý a samoždímací.

joy_3
 

Na obrazovce televize

Mop se spolu s televizí a ženskou hrdinkou pro Russella stávají spojenými veličinami, které vzájemně ovlivňuje. Sledování takzvaných mýdlových oper je totiž pasivní činnost, který svazuje naše možnosti a schopnosti a omezuje náš pohled na svět. Matku Joy nechává v podstatě neustále v jednom pokoji s postelí a televizí, který působí jako svatyně určená ke sledování zhůvěřilé telenovely nahrazující zvraty a emoce vlastního života. Moc obrazovky je nebezpečná pro každého, v jednu chvíli se i Joy nechává pohltit dějem a ustrne.

Dění v nekonečném seriálu se pro ni ale stává i námětem osvobozujícího snu a v konečném důsledku také prostředkem osvobození skrze podnikatelskou kreativitu a cílevědomost. Televize, která ji mohla svázat, ji umožňuje vzlétnout. Podobným způsobem využívá mop, se kterým by měla doma uklízet a ne se s ním hnát za vlastním úspěchem, když ho prodává přes televizní pořad.

joy_4

Příběh baví Joyinou houževnatostí, suverénností, s níž ji Jennifer Lawrence hraje, i dynamickou režií, s kterou David O. Russell osudy postav prezentuje. I když jde o jenom o to prosadit se s nápadem na nový mop, v filmařově uvolněném snímku jde o zlomovou věc, která se musí povést. Ačkoliv si s tím můžeme leda tak vytřít. Mopem, ne filmem.

(8/10)

  • Info
  • Trailer
  • Plakát

Originální název: Joy

Režie: David O. Russell, Scénář: David O. Russell

Hrají: Jennifer Lawrence, Robert De Niro, Bradley Cooper, Edgar Ramirez, Isabella Rossellini, Diane Ladd, Virginia Madsen

Žánr: drama/komedie, Země původu: USA, Stopáž: 124 minut

Premiéra: 7. leden 2016

joy_plakat

Adam Fiala