Joy – žena, která nepotřebovala prince

David O. Russell se odpoutal od civilních nezávislých dramat a nabídnul film o ženské cestě za kariérou, a to s pořádnou mírou podivnosti.

Samozřejmé pohledy okolí začnou každého jednoho dne štvát. I Joy se jednoho dne probudí jako ze snu, ve kterém se živí mizernou prací a pečuje o neuvěřitelnou rodinu, takže se všem postaví a vrátí se k tomu, co jí v dětství vždycky tak šlo – tvořit. Navrhne novou podobu mopu a rozjede podnikatelský plán, i když se to nevlastní sestře, která se snaží udržet otcův automobilový byznys, nemusí líbit. Nese to s sebou problémy – jako když na vás přijde policie, protože svůj vynález zkoušíte pokoutně prodávat před hypermarketem. Avšak kdo má dobré nápady a jasný cíl, toho nezastaví ani každý jeden neschopný člověk v okolí.

Vztahy zobrazované ve filmu se značně vychylují ze standardních představ, které se přičiněním jiných filmů úpěnlivě usadily v našich myslích jako nenápadné klišé. Netýká se to jenom běžných vztahů, ale zavedené vzorce lze vysledovat už i u těch extrémnějších. Joy se v tomhle úplně vymyká. Že bývalý manžel žije v jejím sklepě a otec přechodně zůstává doma, než si najde novou přítelkyni, je vyšinutím ze známého, zároveň to pro film není hybnou silou, kterou by tvůrce rozebíral. Prostě je tak nastavená situace a my se s ní musíme smířit, i když se při tom ošíváme. Je to ale příjemné ošívání.

Mop se spolu s televizí a ženskou hrdinkou pro Russella stávají spojenými veličinami, které vzájemně ovlivňuje. Sledování takzvaných mýdlových oper je totiž pasivní činnost, který svazuje naše možnosti a schopnosti a omezuje náš pohled na svět. Matku Joy nechává v podstatě neustále v jednom pokoji s postelí a televizí, který působí jako svatyně určená ke sledování zhůvěřilé telenovely nahrazující zvraty a emoce vlastního života. Moc obrazovky je nebezpečná pro každého, v jednu chvíli se i Joy nechává pohltit dějem a ustrne.

Dění v nekonečném seriálu se pro ni ale stává i námětem osvobozujícího snu a v konečném důsledku také prostředkem osvobození skrze podnikatelskou kreativitu a cílevědomost. Televize, která ji mohla svázat, ji umožňuje vzlétnout. Podobným způsobem využívá mop, se kterým by měla doma uklízet a ne se s ním hnát za vlastním úspěchem, když ho prodává přes televizní pořad.

Příběh baví Joyinou houževnatostí, suverénností, s níž ji Jennifer Lawrence hraje, i dynamickou režií, s kterou David O. Russell osudy postav prezentuje. I když jde o jenom o to prosadit se s nápadem na nový mop, v filmařově uvolněném snímku jde o zlomovou věc, která se musí povést. Ačkoliv si s tím můžeme leda tak vytřít. Mopem, ne filmem.

(8/10)