David O. Russell se odpoutal od civilních nezávislých dramat a nabídnul film o ženské cestě za kariérou, a to s pořádnou mírou podivnosti.
Samozřejmé pohledy okolí začnou každého jednoho dne štvát. I Joy se jednoho dne probudí jako ze snu, ve kterém se živí mizernou prací a pečuje o neuvěřitelnou rodinu, takže se všem postaví a vrátí se k tomu, co jí v dětství vždycky tak šlo – tvořit. Navrhne novou podobu mopu a rozjede podnikatelský plán, i když se to nevlastní sestře, která se snaží udržet otcův automobilový byznys, nemusí líbit. Nese to s sebou problémy – jako když na vás přijde policie, protože svůj vynález zkoušíte pokoutně prodávat před hypermarketem. Avšak kdo má dobré nápady a jasný cíl, toho nezastaví ani každý jeden neschopný člověk v okolí.
Vztahy zobrazované ve filmu se značně vychylují ze standardních představ, které se přičiněním jiných filmů úpěnlivě usadily v našich myslích jako nenápadné klišé. Netýká se to jenom běžných vztahů, ale zavedené vzorce lze vysledovat už i u těch extrémnějších. Joy se v tomhle úplně vymyká. Že bývalý manžel žije v jejím sklepě a otec přechodně zůstává doma, než si najde novou přítelkyni, je vyšinutím ze známého, zároveň to pro film není hybnou silou, kterou by tvůrce rozebíral. Prostě je tak nastavená situace a my se s ní musíme smířit, i když se při tom ošíváme. Je to ale příjemné ošívání.
Jeden mimo tucet
Jestli se totiž něčemu Joy vyhýbá, tak aby byla tuctovým nezávislým dramatem, které se suchopárně sune nejen ke konci, ale i k různým oceněním. Joy je pro Davida O. Russella příležitostí trochu se vrátit k podivnosti, byť největší úspěch mu přinesly snímky Fighter (2010) a Terapie láskou (2012), nikoli Mám rád Huckabees (2004).
Hraje si s posloupností vyprávění, skáče příležitostně do minulosti, nechává zjevovat mrtvé, inscenuje šílenou telenovelu, o které se postavám i zdá a prožívájí skrze ni noční můry. Snahou jít proti očekáváním je i to, že nabízí životopisný příběh o zrodu obyčejné výbavy domácnosti – mopu, byť jde o extra savý a samoždímací.
Na obrazovce televize
Mop se spolu s televizí a ženskou hrdinkou pro Russella stávají spojenými veličinami, které vzájemně ovlivňuje. Sledování takzvaných mýdlových oper je totiž pasivní činnost, který svazuje naše možnosti a schopnosti a omezuje náš pohled na svět. Matku Joy nechává v podstatě neustále v jednom pokoji s postelí a televizí, který působí jako svatyně určená ke sledování zhůvěřilé telenovely nahrazující zvraty a emoce vlastního života. Moc obrazovky je nebezpečná pro každého, v jednu chvíli se i Joy nechává pohltit dějem a ustrne.
Dění v nekonečném seriálu se pro ni ale stává i námětem osvobozujícího snu a v konečném důsledku také prostředkem osvobození skrze podnikatelskou kreativitu a cílevědomost. Televize, která ji mohla svázat, ji umožňuje vzlétnout. Podobným způsobem využívá mop, se kterým by měla doma uklízet a ne se s ním hnát za vlastním úspěchem, když ho prodává přes televizní pořad.
Příběh baví Joyinou houževnatostí, suverénností, s níž ji Jennifer Lawrence hraje, i dynamickou režií, s kterou David O. Russell osudy postav prezentuje. I když jde o jenom o to prosadit se s nápadem na nový mop, v filmařově uvolněném snímku jde o zlomovou věc, která se musí povést. Ačkoliv si s tím můžeme leda tak vytřít. Mopem, ne filmem.