První komiksový film roku nabízí vše od divných převleků, přepálených akčních scén a přehrávajících herců. Jenže když se režie ujme někdo jako francouzský hračička Michel Gondry, je jasné, že snímek po vytyčených žánrových kolejích pojede jen částečně.
Klasickými superhrdinskými eposy jsme v poslední době už docela přesyceni. Ne že by každý z hrdinů nebyl něčím výjimečný, ale aspoň v rámci výstavby příběhu se jedná vždy téměř o totožné kopie. Až na nedávnou výjimku v podobě nářezového Kick-Ass vždy dostaneme standardní rutinu, která zahrnuje všechny klišé podobných „vyvolených“ strážců zákona. Nejdříve uvedení do děje, posléze pochybování a nejistota o svých silách, následně černobílý boj proti úhlavnímu padouchovi, který nechce ovládnout nic menšího než svět. Taky dojde na lásku, patos a nevyhnutelný happy end uvozující další potenciální pokračování. Ale vždy se to povede. Fungovalo to ve Spider-Manovi, Iron Manovi, koneckonců i v etalonu jako Superman. Občas ale není na škodu, když se někdo pokusí na tématiku podívat jinýma očima a vnést do ní svěží závan něčeho nového. Michel Gondry se o to pokusil…a v rámci možností to dopadlo výborně, ale stejně jinak. Stylem, který většině nesedne, ale vybranou menšinu uvede do výšin fanouškovského uspokojení. Zelený sršeň je právě ukázkou, že vždy nemusíte jít zlatou střední cestou a výsledek vám i přes svou jinakost nabídne nadprůměrnou zábavu.
Snímek je adaptací známého amerického rozhlasového seriálu, který byl následně přetaven i do mnoha televizních či komikových podob. Právě zdání, že jde o další superhrdinský epos, klame na celé čáře. Britt Reid, nicnedělající flákač v oparu neustálých večírků s několika milióny na kontě (aneb další typická „hovadská“ role pro Setha Rogena), jednoho dne zjistí, že mu zemřel otec, šéfredaktor největšího plátku ve městě. Zhrzen myšlenkou, že v životě ještě nic pořádného neudělal, se po pár panácích a šílených nápadech rozhodne, že spolu se svým parťákem Katem (Jay Chou), geniálním automechanikem a mistrem v dělání kávy na sto způsobů, bude potírat zločin ve městě tak, že se za zločince bude vydávat. Šílená myšlenka se ale změní v úžasný nápad, tak se oba maskovaní hrdinové vydávají po nocích likvidovat špínu v ulicích. To se ale nelíbí zhrzenému vládci města Chudnofskymu (Christoph Waltz), který se zoufale snaží v lidech vyvolat strach a respekt. Jistě, dojde i na pár bizarních postaviček, miniepizodek a taky lásku (byť je Cameron Diaz „jen“ nadbytečná“ postava), důležité ale je, že otřepaná zápletka dokáže přijít s vtipnými a absurdními momenty, které dokážou nenuceně pobavit, byť se většinou jedná o vcelku infantilní humor, jež většinou zabíhá až do extrémů jako libovolná epizoda Toma a Jerryho. Scénář Setha Rogena a Evana Gilberta, jenž mimo jiné přišel také s McLovinem v Superbad nebo s huličskou taškařicí Travička zelená, je zkrátka vystavěn velmi vtipně, i když jste veškeré fórky téměř jistě viděli někde jinde. Bohužel až na humornou stránku, která se povedla na jedničku, Zelený sršeň také obsahuje velmi nevyvážené tempo.
Snímek proto nevyznívá moc celistvě, spíše jako sled epizod, které jsou někdy třeskutě zábavné a jindy zase zbytečně natahované a nicneříkající. Ze začátku musíme dlouhou dobu čekat na to, až se „Sršeň“ doopravdy rozjede. Než se na scéně objeví Kato, uběhne dobrých dvacet minut, během kterých se nám vysvětlí směr, jakým se příběh bude nejspíše dále ubírat. A to tak polopatickým a rutinním způsobem, že už snad ani nebudete doufat, že se laťka filmu zvýší. Jenže poté, co začnou parťáci spřádat své plány a konat „dobro“, najde snímek svou polohu, kterou už, až na pár výjimek, nepustí. Problémem je, že zbytečné odbočky od ústřední „hrdinské“ linie působí jako z jiného filmu a rozhodně ne jako od mága, jakým je Michel Gondry (Věčný svit neposkvrněné mysli nebo Nauka o snech). Jen co se na sebe začnou nabalovat vedlejší linie, celkovému výsledku začne čím dál více škodit nulová prokreslenost motivací postav a vlastně celého světa, ve kterém se Zelený sršeň pohybuje. Můžeme to brát buď jako odskok k absurditě, totální anarchii, která má za úkol jen svou bezbřehou vizí pobavit diváka, nebo jako prostou scenáristickou nedořešenost. Jistě, ve filmu, který je nejspíš záměrnou parodií na originál, se takové věci přece neřeší. Ale co takové markantní změny v příběhu či v rozhodnutí postav, které nejsou nijak opodstatněny? Když se například Britt s Katem rozhodnou pro dráhu „pouličních strážců zákona“, přijde to jako zničehonic. Dva absolutně neznámí lidé, kteří se znají teprve pár hodin, se jen tak rozhodnou změnit své životy. Jako když luskneme prstem. Dále se to již neřeší a dva parťáci k sobě po pár dnech začínají mít blíž než pár po ročním vztahu. Celkový svět prostě jen slouží hrdinům pro své činy, ale nijak blíže se nedefinuje. Jakoby se pohybovali v nějakém neurčitém času a prostoru, který se chová tak, jak se to příběhu hodí. Nelze určit, jestli je to tak natočeno záměrně či ne.
Nejasnosti v příběhu však Gondry vynahrazuje výbornou, až autorsky přestylizovanou audiovizuální stránkou. Jde z ní cítit dravost, anarchie a především neutuchající radost filmového fanouška, který dostal peníze na to, aby mohl své dětské sny převést do filmové podoby. Můžeme vinit jen producenty a studio, že Gondryho drželo poměrně na uzdě (z výsledku to jde znát), ale i tak se mu povedlo nejednomu z nás vyrazit dech. Hlavně co se týče vysoce originálních akčních soubojů, ve kterých se hrdinové proplétají zrychleně, zatímco jejich protivníci jsou omezeni na efektní slow-motion. Navíc, když se začnou tyto dvě polohy střídat a přidávat ještě poměrnou videoherní estetiku, vzniknou pasáže, kterých se jen tak nenasytíte. Stejně jako v dalších částech, Gondry má ošéfovanou akci na jedničku, nechybí mu nadhled a přepálenost, které dělají ze Zeleného sršně vcelku jinou komiksovou zábavu, než na jakou jsme zvyklí. Přidejme k tomu pár vizuálních hrátek s obrazem, jak je u něj zvykem, a vyjde nám ultimátní oddechový film, ve kterém se nebere a ani nechce nic brát vážně. Jde jen o zábavu.
Tu vyzdvihuje také duo Rogen – Chou, které to v dialogové výměně a sehranosti vychází skoro stejně jako u loňského Sherlocka Holmese. Parťáci se výborně doplňují a právě fakt, že nelze určit, kdo z nich má navrch, vede k hodně, ale hodně vtipnému „soutěžení“ o post. Jediný, kdo může diváky trochu zklamat, je Christoph Waltz, jenž u Hanebných panchartů nastavil laťku padoušství tři kilometry vysoko. Zde jen hraje nevýrazného floutka (což je také nejspíše záměr, jelikož je jeho postava na nevýraznosti založena). Za nadbytečnou část týmu také můžeme považovat Cameron Diaz, jejíž postava propluje příběhem jako pouhý „sexuální“ objekt, o nějž se dva hrdinové začnou přetahovat.
Filmový rok nám tedy začal docela dobře. Do doby, než na plátna kin vlétnou velkolepější a klasičtější spektákly jako Thor, Kapitán Amerika nebo Green Lantern, je Gondryho komiksová komedie příjemným zpestřením letošní nabídky. Sice není dotažená do dokonalosti jako třeba Kick-Ass, ale přesto vám v hlavě utkví jako film, u kterého je druhé zhlédnutí nevyhnutelné.
- Hon - 25.1.2013
- Skyfall – zpětná dekonstrukce bondovského mýtu - 29.10.2012
- Zátah: Vykoupení – akční senzace z Indonésie - 11.6.2012
