Karamazovi

0
30.5.2008 at 19:56  •  Posted in Recenze by  •  0 Comments

Petr Zelenka opět dokazuje, že v divadle je jako doma. Opravdu bych se nedivil, kdyby tam měl v nějaké komoře na košťata schovanou matraci a knižní přepisy všech divadelních her. Tenhle kluk ušatá totiž s divadlem umí, což dokazuje filmem Karamazovi.

 

     Pražský divadelní kolektiv vyjíždí do polské Nové Huti, kde se ve staré slévárně, pozůstatku dob dávno minulých, má konat za plného provozu alternativní festival divadel. Tento herecký ansábl v čele s Ivanem Trojanem má nacvičeno adaptaci hry Dostojevského Bratři Karamazovi. Zkouška, která předchází, se vyvine zajímavějším způsobem, než kdokoliv z herců očekával, už kvůli nehodě syna jednoho z dělníků. Režisér přitom volí cestu od uvolněné atmosféry přijíždějících rozjařených herců, přes krutě drsný střed až k tragickým koncům. Zelenka se ve vší té marnosti, hanbě a ohavnosti neštítí lehčeji laděných intermezz, která tvoří krátké výjevy z vystoupení jiných sborů, ať už ladně mimosvětská taneční kreace nebo trpce humorná etuda s mončičákem jako epilepsií trpícím Dostojevským.

 karamazovi_2 karamazovi_3

     Nejdřív pojďme ve stoje třikrát aplaudovat samotnému Zelenkovi a pak pojďme uctít památku Fjodora Michajloviče Dostojevského, přičemž vyrabujeme ta knihkupectví, ve kterých se jeho knížky dají sehnat. Petr Zelenka totiž Karamazovými nejen prokazuje svůj talent, oko mistra a pověst odvážného tvůrce (myšlenkově a tématicky těžký český film se nevidí každý týden, či rok), ale skládá uznání i velmistru literatury, bez něhož by byli Karamazovi jako Neo bez Matrixu. Poněkud scestné přirovnání, ale sedí, protože základní myšlenky díla vyslovil Dostojevský a Zelenka je zpracovává v přijatelné a filmově filmové podobě, aby film nemusel trvat tři hodiny a nejednalo se o suchý záznam divadelní inscenace. Kdybych byl sám odvážný, prohlásím, že lepší syntézu literatury, divadla a filmu jsem jakživ neviděl. Ale nejsem, neboť jsem mlád, ale i tak vycítím na sto honů, kdy tvůrce něco sděluje, nedělá to divácky atraktivní cestou a zároveň ne uměním pro umění.

 karamazovi_4 karamazovi_5

     Takže máme tu dvě polohy filmu – jedna čistě (ale ne literárně do posledního písmene) převádí inscenaci Karamazových v slévárně o podmínkách nuzných, ale syrově dotvářejících atmosféru, jakou by průměrné divadlo jen těžko hledalo. Bludiště tohoto továrenského komplexu se zrezivělým technickým vybavením evokuje příšeří bezčasého prostoru, v němž nadčasové myšlenky Karamazových vyplavou na povrch mnohem přirozeněji, než by se zadařilo mezi papundeklovými kulisami vonícími novotou. Samotné prostředí by vyšlo vniveč, kdyby nebylo zachyceno dobrou kamerou, která tu předvádí svou silnou stránku. Pomalu přejíždí mezi bloky jakýchsi strojů tiše odpočívajících na věčnosti, tu se zastaví pohledem na kymácející se lampu, tajemně se přemisťující hák nebo nabídne ohromující scenérii slévajícího se kovu za hřmotného rachotu. Z plátna promlouvá těžkost průmyslu, jeho síla, umělecká podoba špinavého odvětví. Neméně působivá je temná a depresivní hudba oscarového skladatele Jana A. P. Kaczmareka. S tím dost kontrastuje povětšinou jednoduchost, ale efektivnost kostýmů, která jen v oděvu ženských postav přesahuje meze běžných kostýmů, nebo jednoduchost ostatních rekvizit, které se omezují na stůl, dvě židle a láhev piva, jinak se využívá potenciál slévárny. Karamazovi pracují s jednoduchými, ale účinnými prostředky, které Zelenka využívá maximálně. Není zapotřebí velkolepá výprava s realistickým provedením. Zvolená cesta dodá Dostojevského textu zajímavější a účelnější podobu. To vše ovlivňuje výslednou podobu filmu Karamazovi, která je jedinečná.

 karamazovi_6 karamazovi_7

     Všimli jste si, že jsem se stále nedostal k druhé poloze filmu Karamazovi, ani hereckým výkonům? Důvodem je rozmanitost, obsáhlost a v jádru velkolepost Karamazových, o kterých by se dalo hovořit v pětistránkové eseji. Je možno namítnout, že hlavní síla filmu, děj Karamazových, není originální prací Zelenky, a proto si nezaslouží absolutní hodnocení, ale já tvrdím, že ano. Není to prachsprosté kopírování. On Dostojevského myšlenky slévá do nové podoby, která koresponduje s druhou podobou filmu, a to realitou, vyobrazením vztahů mezi herci, kteří do slévárny přijeli představení Bratři Karamazovi sehrát v neobyčejně dobré náladě, ale postupně vyplývá na světlo tenká hranice přátelského pošťuchování a hašteřivosti. Snad ještě patrnější se význam Dostojevského předlohy jeví tváří tvář nehodě místního pracovníka, kdy se malicherné problémy Pražáků proměňují v holou bezvýznamnost. Tak bezvýznamnou, že je dovoleno pochybovat i o smyslu samotného divadla. Je v jádru něco přínosného na tom „hrát“ si na někoho? Není to v křehkosti a pomíjivosti světa beze smyslu? Právě postavou dělníka se smutným osudem (ale i ostatních přihlížejících, kteří se slétávají jako mouchy na med) se film snaží dokázat, že pro divadlo jako takové je absolutně podstatný a nezbytný divák. Dobrá hra člověka zasáhne, ovlivní, přinutí přemýšlet a přesně to se stane onomu nešťastníkovi, když s hypnotickou závislostí hltá každou myšlenku, vztahuje ji na svůj život, vidí v ní paralely. Duší se stává aktivnější součástí představení než někteří herci. Film vám toto doslovně neřekne, ale pro pochopení důležitosti jeho postavy a pro pochopení jeho jednání to je nutné. Když posléze v jedné z nejvypjatějších scén začne skrze rozbitá střešní okna pršet, oba světy splynou v jedno, aby si zaplakali nad tragédií lidského rodu a nad závěrem filmu.

 karamazovi_8 karamazovi_9

     Film je dosti silný, co do myšlenek, které prezentuje údernou silou hereckého kalibru. Díky teatrálnosti divadla jsou herci vášniví ve svém projevu. Z davu vyčnívá excentricitou Ivan Trojan v roli neomaleného, omezeného, chlípného a šíleného otce Karamazova. Petr Novotný pak exceluje v opačné poloze skromného herectví jeho nejvzpurnějšího syna. Igor Chmela a Martin Myšička v rolích Ivana a Aljošky pak představují středobod myšlenkové rozepře Dostojevského tématu mezi vírou a vědou, kdy je víra celou dobu pokoušena vědou, aby se role obrátila a věda byla pokoušena vírou. Jakým příhodným místem je pro tyto argumentace a názory bohem opuštěná železárna, místo tak neutěšené, plné němých přihlížejících, kteří nejsou schopni ničeho jiného, než žasnutí. Posledním z bratří je Smerďakov, muž trpící epilepsií s neurotickými pohyby narušuje veškerý klid scény. Představuje blázna, v jehož konání tkví jedna z nejzajímavějších otázek Karamazových. Jsme odpovědni za jednání hlupáka, který vyrůstá a formuje se v naší společnosti a naši společnost svých chováním ovlivňuje? Všechno se točí kolem otázek teologických, zasahujících do nejniternějších morálních zásad a jejich skutečné pravdivosti. Řada scén je jak svým obsahem, tak ztvárněním natolik intenzivní a hrůzostrašná, že se začnete modlit, aby jste mohli film zastavit, zastavit to šílenství, které snad nemůže být tak trýznivé, tak rvoucí naše duše.

Závěr

Je to divadlo nebo film? Řekl bych, že něco lepšího. Jen v jedné, jediné malé drobnosti se nikdy nestane lepším než divadlo, a to v živosti a přítomnosti herců. Tady jsou jen nasnímanými políčky filmového materiálu. A druhé straně, je to český film, u kterého stojí za to nepropásnout žádnou ze scén, dialogů, protože mají smysl. Na závěr bych proto připomněl jednu věc. Všichni jsou Karamazovi. My jsme Karamazovi.

(10/10)

Přečteno: 3730x

Adam Fiala

Šéfredaktor Moviescreenu od roku 2005, vystudoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK. Preferuje tvorbu Tima Burtona, Alfonse Cuaróna, Guillerma del Tora, Darrena Aronofského, série Star Wars, X-Men, Harry Potter a Pán prstenů.
Adam Fiala

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Starší příspěvky:
Oko bere

Režisér filmů Příšerná tchýně a Pravá blondýnka nás zavádí do vod lasvegaského hazardu, ve kterém není radno počítat karty.     ...

Zavřít