Kawasakiho růže

23.12.2009 at 16:55  •  Posted in Recenze by

 Filmové origami dua Hřebejk a Jarchovský začátkem nešikovně odrazuje a druhou půlí ohromuje.

 

  V pořadí devátý film (podle oficiálních materiálů desátý, ale mě jeden do počtu chybí), který režisér Jan Hřebejk spáchal ve spolupráci se scénáristou Petrem Jarchovským, představuje další solidní odklon do jejich tradičního stylu. Nekoná se žádné retro ani tragikomedie ze současných let, i když by tomu nepochopitelně podivný úvod nasvědčoval.

 kawasaki_2 kawasaki_3

   V něm sledujeme složitou situaci Lenky Vlasákové, která čelila hrozbě rakoviny. Jakmile tento životně významný problém pomine, člověk by čekal, že už bude jenom líp. Nebude. Její manžel totiž prozrazuje svou nevěru a v rámci společného rozhovoru všech tří (tedy včetně milenky) se snaží dokázat svou dobrosrdečnost. Když se mu to nedaří, snaží se jí zbavit jako bláznivé ženštiny. Zároveň sledujeme natáčení dokumentu o jejím otci, významném bojovníku proti komunistické totalitě.

 kawasaki_4 kawasaki_5

   Tento úvod a troufám si říct dobrá polovina filmu je děs běs typické hřebejkoviny. Máme tu rodinné trable, v nichž se některé postavy chovají ještě divněji než kdy dřív. Rozestavění figurek na šachovnici vzbuzuje údiv a nepochopení nad zmatečným hemžením. Ryze absurdní situace nemají ráz třeskuté komediálnosti a jsou vzdálené i jemně dramatickému vyznění. Když konečně dojde k zásadnímu odhalení v rámci natáčení dokumentu, nálada filmu se kompletně změní, bláznivé prvky se uklidní a nepodstatné figurky zmizí z hracího pole. Zbytečné pachtění nabízející jen minimum skutečně důležitých informací pro další vývoj však zůstává jako hořká připomínka až do konce. Navzdory mistrovské druhé půli brání kladnému hodnocení.

 kawasaki_6 kawasaki_7

   Máte pocit, že někdo vyměnil režiséra, nebo že si Hřebejk vzpomněl, jak se mají filmy točit. A začne točit zajímavě. Začne si pohrávat s intenzivnější a chytřejší dramaturgickou strukturou. Kompletuje dohromady několik vyprávění svázaných dramatickým hudebním podkresem. Sledujeme totiž vyjádření k jedné situaci v konfrontačním režimu. Autoři otevřeně neukazují, kdo lže a kdo mluví pravdu, už proto, že zde proti sobě postaví silné postavy zahrané s umem. Zvláště Ladislav Chudík v roli bývalého vyšetřovatele StB vyrazí dech. Právě moment, kdy ho začínají zpovídat, je bodem zlomu.

  kawasaki_8 kawasaki_9

   Vyprávění se rozbíhá až do Švédska. Zapomíná na českou filmovou malost a opájí se zkoumáním zatajovaných křivd s dalekými důsledky. I když se vrací k udavačství za komunismu, je neochvějně zasazen do dnešní doby a zodpovědnost si vynucuje v lidech svobodného světa. Odvážným tématem a formálně bravurním zpracováním by si celý tým kolem Hřebejka zasloužil pochvalu. Jenomže, jak jsem zmínil, neustále se vrací vzpomínky na úvod, který je po skončení filmu ještě více nepochopitelný z toho hlediska, že hlavní dramatický spor nevytváří a že některé z postav se ve filmu nikdy objevit nemusely.

   Dodatek k názvu – Kawasakiho růže je velmi složité origami, japonský skládaný papír, jehož složitost se jako nejednoznačnost a vícepohledovost podařilo úspěšně propašovat do vyznění druhé půle filmu.

(6.5/10)

Adam Fiala