Krásné dny v Aranjuez – vícerozměrná rozmluva

30.10.2016 at 12:10  •  Posted in Recenze by

Hezký letní den a jeden dlouhý rozhovor muže a ženy. Naneštěstí nad nimi ční neschopný spisovatel.

 

   Nový film Wima Wenderse je pozoruhodný několika prvky. Už jejich kombinace vytváří natolik zvláštní projekt, že by byla škoda ho minout. Krásné dny v Aranjuez totiž volí jednu lokaci, omezený počet osob a táhlou konverzaci. Muž (Reda Kateb) a žena (Sophie Semin) sedí na zahradě, hledí na panorama krajiny a mluví a mluví. Minimalismus je z hlediska formy nevšední, a tudíž lákavý, ale je nutné obsah naplnit způsobem, aby dialog upoutal na tolik, že by šlo omluvit absenci dějového rámce.

   V tomto ohledu vstupuje velmi zásadně do hry postava spisovatele, který dvojici přihlíží z blízkého domu. Je totiž tím, kdo rozhoduje, o čem se dvojice bude bavit. Nejsou totiž reální, nýbrž představují jeho tvůrčí výplod. A teď je otázka, jestli ho budeme brát jako dobrého spisovatele a pozorovanou rozmluvu ohodnotíme jako podnětnou a významotvornou, nebo k němu přistoupíme jako k pisálkovi s tvůrčí krizí, který by se měl zbavit své samoty a vyrazit mezi lidi.

 

Papírová disputace

   Bylo by určitě chybou film sledovat s očekáváním, že půjde o blízkého příbuzného excelentní vztahové trilogie Před úsvitem (1995), Před soumrakem (2004) a Před půlnocí (2013) od Richarda Linklatera. V ní jsme byli svědky živoucí interakce, která se vyvíjela a rozpínala spolu s tím, jak se měnila náklonnost a otevřenost postav. Byla autentickým odrazem reality a vztahových peripetií.

   Wendersův snímek je nastaven mnohem víc jako literární esej, lze z něj vycítit i jeho divadelní předobraz (od Petera Handkea), ale spojitost se spisovatelem víc naznačují slova, která mohou fungovat na papíře, ale není na nich nic realistického. Postavy se svěřují se šroubovanými představami, míchají v sobě prvky filosofického hloubání s básnickým jazykem. Je těžké udržet nit sdělení, na druhou stranu jsou jejich promluvy spíše bezobsažné.

krasne_dny_v_aranjuez_3

   To může souviset s tím, že mají Krásné dny v Aranjuezu rozměr absurdního dramatu po vzoru Plešaté zpěvačky od Eugenea Ionesca. Postupně totiž nabývá jasnější kontury fakt, že muž a žena sice o tom druhém vědí, reagují na sebe, ale v zásadě se neposlouchají a každý mluví o tom svém. Zatímco ona se drží tématu milostných vztahů, on odbíhá k nejrůznějším myšlenkám – ať už jde o vrabce v důlcích, dozrávání jablek, nebo návštěvu zámku v titulním Aranjuezu.

 

Experimentování s rozměry

    A abychom dodali projektu ještě jeden rozměr, tak je to ten třetí. Wenders podobně jako před pěti lety dokument Pina natočil s 3D kamerou, čímž stvořil film, který je v přímém rozporu s tradičním užitím tohoto formátu, což je osvěžující a dodává to těžkopádnému vnitřku lehčí zevnějšek. Nutí to také tvůrce přemýšlet, jak snímat scénu, takže zkoušejí, jak si pohrát s vrstvami obrazu i pohybem kamery, která klidně může postavy obletovat a bez nutnosti střihu tak střídat pohledy na něho a na ni.

krasne_dny_v_aranjuez_2

    Německý režisér tak trochu experimentuje. Své vavříny si dávno zajistil s filmy jako Paříž, Texas (1984) a Nebe nad Berlínem (1987) a jeho hvězda v současnosti nepatří mezi nejzářivější. Krásné dny v Aranjuezu jsou spíše hříčkou a hříchem je hlavně její neživotnost (v úvodní montáži sledujeme doslova liduprázdné město) a škrobenost.

 

(6.5/10)

Foto: CinemArt

 
  • Info
  • Trailer
  • Plakát
Originální název: Les Beaux Jours d’Aranjuez

Režie: Wim Wenders; Scénář: Wim Wenders, Peter Handke (předloha)

Hrají: Reda Kateb, Sophie Semin, Jens Harzer, Nick Cave

Žánr: drama; Země původu: Francie/Německo/Portugalsko; Stopáž: 97minut

Premiéra: 20. říjen 2016

krasne_dny_v_aranjuez_plakat

Adam Fiala